Sotva-dvacátník Keylock nijak zásadně nezastírá své inspirace. Na "Cut Against The Grain" tak nalezneme divokou slide kytaru á la Johnny Winter či Eric Sardinas, ozvěny akustického blues i údernost a hutnou instrumentaci jižanského rocku v duchu Lynyrd Skynyrd. Těžko od tak mladého muzikanta očekávat nějaký jasně vyhraněný, ve všech ohledech originální přístup, přesto však v tomto inspirování se - nikoliv bezmyšlenkovitém kopírování - zůstává dostatek prostoru pro Keylocka samotného.

Jeho schopnosti jsou zřejmé. A není to ani tak Bonamassovsky vydřená virtuozita vedoucí k chrlení jednoho alba za druhým jako spíše ona duše, která je nutným základem blues. Stačí si jen poslechnout po formální stránce standardní (a v dobrém smyslu také bluesově předvídatelnou) baladu "Just One Question". Vše je na svém místě - jednoduchá melodická linka, procítěný zpěv a emocemi přesycená kytara, která hladí, kvílí či jen vede úsporný dialog s vokálem.

Keylockovi, zdá se, neschází nápady. Jedenáctiskladbové album nezapadá do stereotypu. Aaronu Keylockovi se dokonce podařilo i pár potenciálně hitových zásahů do černého. Jmenovitě například divoká a s melodickými zvraty si pohrávající, titulní "Against The Grain" či příjemně rocková, chytlavým refrénem vybavená "That’s Not Me". Potěší rovněž až rádiová "Try", která se nebojí popové jednoduchosti, byť oblečené do bluesrockového kabátku.

"Cut Against The Grain" má na debut překvapivě hodně silných míst, které mnohdy fungují na první dobrou. Album působí upřímně, nevypočítavě, baví jako celek. Na vybrušování a prohlubování brázdy do dějin blues-rocku má Aaron Keylock spoustu času, zatím si jen tak škrábnul do povrchu. Ale ten škrábanec je solidní a s obrovským potenciálem.