Hraje si na sebevědomou grungovou holku s prořízlou pusou. Ve skutečnosti je ale Ellie, tvář jedné z nejtalentovanějších kapel současné britské scény, zpomalená, znuděná, urážlivá holka, která se na novináře dívá spatra. Rozhovor před jejich pražským koncertem zachránil basák Theo. Stejně jako ten koncert.
První otázka je určená Ellie. Uvědomuješ si, když jsi na stagei, že jsi se stala dívkou snů pro mnoho kluků? Můžeme možná říci sexsymbolem?
Theo: To je hustý, přesně na to samé se nás nedávno ptali. (následně pomalu opakuje Ellie otázku, protože jí neporozuměla a rozhlížela se po ulici)
Ellie: Myslim na to pořád (ironicky). Ne, nemyslím na to vůbec, tohle je hrozně divná otázka, vůbec nevím, jak k tomu přistoupit. Nejsem si ani jistá, jestli je v pořádku o tom takhle mluvit.
Jenom interpretuji slova mých kamarádů, kteří vás mají rádi jako kapelu a zároveň vnímají tebe jako dívku. Ale v pořádku, nesoustředíš se tedy na svůj zevnějšek…
Ellie: Ale jo, stejně jako všichni ostatní. Rozhodně se nepovažuju za nějaký sexsymbol, to vůbec. Když se zamyslím nad tím, co to slovo znamená.
© Jan Kuča
A vy, pánové?
Joff: Já si dávam velkýho bacha na to, abych nebyl označován za sexsymbol. Ale sexuálně táhnu kapelu.
Theo: Jde o to, že ten pojem “sexsymbol” z tebe dělá jenom odraz nějaké touhy. A proto na pódium nelezeme.
Ellie: Ano, a to je problém. Dívat se na ženy v kapele takovým způsobem, klást takové otázky.
Theo: Sexualita není, co reprezentujeme, jsme muzikanti.
Já vím, neříkám také, že je to způsob, jakým o vás uvažuji já.
Ellie: Já vím, ale tys položila tu otázku.
Ano, protože je to téma, které je ohledně vaší kapely aktuální. Každopádně jsem četla, že jste ve vašich začátcích dělali duety, které měly blízko k popu. A když se zamyslíme nad popovými zpěvačkami, tak tam je vzhled primární.
Theo: Ano, sexualizace popových zpěvaček dává smysl, ale věřím, že to tak není u všech.
Samozřejmě. Každopádně, je to jen otázka…
Theo: Ano ano, obecně myslím, že je špatně vytvářet z lidí sexuální objekty, aby se lépe prodával produkt. Ženy, muže. Když pozoruji míru sexualizace v popové muzice, sleduju přetváření lidí v nějaké věci, je to nechutné. Nikdo z nás s takovým počínáním nesouhlasí.
Není to vaše cesta, chápu. Když jste poprvé hráli na Glastonbury, Ellie se klepala kolena. Stále se to občas stane?
Eliie: I dnes jsem občas nervózní, ale ne tak jako tenkrát tam.
Wolf Alice
Wolf Alice jsou čtyřčlenná kapela ze severního Londýna, stavící svou tvorbu na základech alternativního rocku a grunge s prvky showgaze. Nejen britská scéna si je zamilovala okamžitě s vydáním jejich zatím jediné desky "My Love Is Cool". Časopis NME je letos ocenil za nejlepší živá vystoupení a singl. Loni dostali několik ocenění jako objev roku. Díky účasti na hudebních cenách letos na jaře také kapela zrušila svůj první koncert v Praze, který tak proběhl v září letošního roku. Aktuálně je žhavé téma, že se píseň kapely objeví na soundtracku k filmu Trainspotting 2.
A jaké jsou situace ve vašich životech, které vás dokáží znervóznit? To je otázka i na vás, kluci.
Theo: Spousta věcí. Někdy je to jen třeba mluvení s lidmi. Hrajeme hodně show, jsme pořád mimo domov, a když pak po té dlouhé době potkáš své přátelé na drinku, tak je to… těžký, protože lidi se mění. Ale je toho víc. První rande. Poslední rande.
A ty Ellie?
Ellie: Ehhh… Hodně věcí. (Dlouhá pauza)
Může to být i mluvení obecně.
Ellie: (Smích) No, zrovna mě nic nenapadá.
Vaše odpověď mě každopádně přivedla na píseň “Bros”, která je o tvé kamarádce z útlého dětství. Daří se vám taková přátelství udržovat?
Theo: Jo, to je zajímavá otázka. Je těžké si udržovat přátelství, musíte na tom tvrdě makat. Když nemůžeme naše blízké vídat často, musíme se aspoň snažit být s nimi v kontaktu denně.
A co nová přátelství, která získáváte na cestách, zdají se vám srovnatelně silná?
© Jan Kuča
Theo: Nová a stará přátelství mají různé atributy. A já je teď rozeberu. (smích)
Ellie: Netourujeme ještě tak dlouho, abychom to mohli posoudit. (utne ho)
Theo: Tak, vrátíme se příští rok do Prahy a řekneme ti víc.
Příští rok?
Theo: Já doufám, že ano.
V Česku byste rozhodně mohli headlinovat nějaký kvalitnější festival. Tourovali jste s kapelami jako CHVRCHES nebo The 1975, kteří se objevili třeba na Rock for People.
Theo: Osobně se obávam, že teď budeme mít hrozně práce, ale rozhodně bychom rádi přijeli hrát na jeden z vašich festivalů. Ne jako headlineři samozřejmě, to by bylo přehnaný.
Pracujete teď na vaší druhé desce. Ale například na Glastu jste ty písničky nehráli, protože jste měli strach, že si je někdo nahraje.
Theo: Pořád je nehrajeme live. Jsou ve velmi embryonální fázi.
Ale nenudí vás hrát stále stejné písničky?
Theo: Lidi je chtějí slyšet.
Ellie: Mě třeba štve, když se jdu podívat na kapelu, kterou mám ráda, ale oni nehrajou písničky, které chci slyšet, a za které jsem zaplatila.
Jednou jsi řekla, že se ti lépe tvoří, když jsi naštvaná, platí to?
Ellie: Větší poezie je v naštvaných a smutných věcech. Když jste šťastní, všechna klišé se stávají realitou, a vy nechcete psát klišé.
Theo: Je tak těžké napsat dobrý, veselý song.
Ellie: Muzika je pro naštvání dobrý kanál.
© Jan Kuča
Theo: Lepší než na ulici mávat nunčaky.
Nunčaky. Co vás štve na společnosti?
Theo: Málo nunčaků.
Jste na Žižkově, tady možná pár týpků se zbraněma potkáte.
Theo: A sakra! Jinak... Politický klima je teď dost ošemetný. Co se děje v Americe je nechutný.
Myslíte Donalda?
Joff: Spíš teď všechno vypadá, že nemáte správnou volbu, že obě dopadnou špatně, to mě děsí nejvíc. Volby v Británii po Brexitu nejsou o nic lepší.
Tady je to stejné. A něco osobního?
Theo: Já jsem docela osamělý. Navíc mám už asi tři týdny migrénu.
