Jména to mohou být sebezajímavější, ale když mezi hudebníky chybí potřebná chemie, výsledek je zklamáním jak pro kapelu samotnou, tak i pro natěšené fanoušky. Ale nebojte, debut Giraffe Tongue Orchestra není ten případ. Lepších rockových alb v letošním roce totiž mnoho nevyšlo.

Giraffe Tongue Orchestra vznikli teprve letos, ale prakticky od první chvíle pracují na studiové desce. Během léta posluchače stačili navnadit dvěma skladbami "Crucifixion" a "Blood Moon", které vzbudily pozornost hlavně v řadách progresivně rockových a grungeových fanoušků. A právem, obě pecky jsou extraktem toho nejlepšího, co oba žánry za poslední roky nabídly. Kytara vikingského válečníka Brenta Hindse sází jeden kulervoucí riff za druhým a DuVall za mikrofonem u toho řádí, jako by deska měla být jeho životním dílem. Takového ho fanoušci neznají ani v domovských Alice In Chains. Viz skladba "Fragments & Ashes", kde podává ohromující vokální výkon.

Snad jediným vroubkem je mírný pád tempa ve druhé polovině nahrávky. Zatímco ta první působí jako uragán nápadů a energie, konec alba výraznější skladby postrádá. DuVall si naštěstí z Alice In Chains přinesl schopnost napsat dobrou baladu, a tak i průměrnější skladby jako "All We Have Is Now" nejsou pouhým plnivem vedle lepších kusů. Z jinak stylově sevřené desky vystupuje zajímavá, hravá a odlehčená píseň "Everyone Gets Everything They Really Want", která překvapí klávesami i lehkým funky nádechem.

Giraffe Tongue Orchestra jsou ale nejsilnější v přímějších skladbách s těžkým kytarovým nástupem a valivou rytmikou. Navíc do jednoduše působících skladeb nepatrně vkládají prvky prog-metalu ve stylu Mastodon či Baroness. Asi nejreprezentativnější skladbou je jeden ze singlů "Crucifixion", jenž je zároveň nejlepším momentem celé prvotiny. Ačkoliv takové "No-One Is Innocent" či "Blood Moon" taky pěkně hluboko zalezou pod kůži. I proto by byla škoda, kdyby Giraffe Tongue Orchestra skončili pouze u jednoho zářezu. "Broken Lines" je totiž jeden z nejlepších rock-metalových počinů letošního roku.