Osmé studiové album powermetalových Sabaton nadále vybrušuje prvky známé již z desek předchozích. Mohutný zvuk tvořený hradbou kytar a přiznanými klávesami (živý orchestr je v tomto případě zbytečnost), pochodové bicí, ostré, nepolevující tempo, klenuté, na první dobrou chytlavé melodie, epické sborové pasáže i mužný projev Joakima Brodéna. Všechno je na svém místě v té nejkvalitnější možné podobě.

Novinkové desce rozhodně pomáhá jasný koncept onoho posledního vzdoru, boje do posledního dechu, obětování sebe sama za vyšší cíle. Témata si Švédi vybírají z celých lidských dějin, od tří stovek Sparťanů v bitvě u Thermopyl ("Sparta") či povstání Skotů ("Blood of Bonnockburn"), přes konec éry samurajů ("Shiroyama") až po jeden z posledních střetů Druhé světové války ("The Last Battle"). "The Last Stand" je metalovou oslavou hrdinství, které dovede strhnout a bavit po celou dobu své stopáže.

Hudebně se Sabaton drží v již dobře vyjetých kolejích. Žádná zásadní překvapení se nekonají, válečníci v podstatě opakují již prověřenou formuli. Ta však naštěstí nevyčpěla a prostá instrumentace s velkolepým zápřahem stále solidně funguje. Škoda jen, že se - i přes převažující klady desky - čas od času dostavuje neodbytný pocit předvídatelnosti. Jsou prostě místa, kdy posluchač poměrně snadno odhadne melodický zvrat, nástup sborů nebo podobu sóla. Ale tak už to v některých žánrech chodí. O to příjemnějším překvapením je pak drobná citace Metalliky ve skladby "Hill 3234", použití dud v připomínce skotských hrdinů a další drobky nápadů.

Noví Sabaton každopádně baví. "The Last Stand" je energickou a přístupnou deskou, která se rozhodně řadí k těm lepším položkám v diskografii těchto Švédů. Bohužel zůstává otázka - povedou tyto vyjeté koleje ještě někam? Ony ty bitvy a střety v historii začnou přece jen co nevidět docházet...