Julianna Barwick a Lenka Dusilová zahájily pražský podzim

07.09.2016 10:20 - Wojciech Nowacki | foto: Lucie Levá

Letní prázdniny skončily a 1. září v pražském Paláci Akropolis začala podzimní koncertní sezóna. Julianna Barwick a Lenka Dusilová musely čelit představám o své tvorbě, a proto ten večer proběhl nejen střet odcházejícího léta s nevyhnutelným podzimem, ale i setkání dvou silných ženských osobností.

Live: Julianna Barwick

support: Lenka Dusilová
místo: Palác Akropolis, Praha
datum: 1. září 2016
Fotogalerie

Ženy jsou v oblasti alternativní hudby v současné době hlavní silou. Stará a uznávaná jména nemusí už nic dokazovat, čímž se mění jejich status. Florence + The Machine už ani nepředstírá, že patří do mainstreamového popu, Bat For Lashes se snaží simulovat ještě větší ambice a PJ Harvey v podstatě nejde už vnímat jinak než jako rockovou klasiku. Každá z těchto tří umělkyň zklamala svou poslední deskou, a proto se musíme podívat hlouběji pod povrch alternativního mainstreamu, kde se skrývá například Julia Holter, Marissa Nadler nebo právě Julianna Barwick.

Julianna Barwick, Palác Akropolis, Praha, 1.9. 2016
© Lucie Levá
Tato Američanka získala uznání zejména předchozí, velmi pozitivně hodnocenou deskou "Nepenthe". Julianna na ní multiplikuje svůj hlas, vrství ho a opakuje, čím vytváří éterické ambientní plochy. Výsledek může na jedné straně připomínat zvuk labelu 4AD, na straně druhé jemnější tvorbu Sigur Rós, třeba jako z alba "Valtari". Není to žádné překvapení, "Nepenthe" totiž natočila na Islandu, hraje na ní místní kvarteto Amiina, známé ze spoluprací se Sigur Rós, a desku produkoval Alex Somers, přítel Jónsiho ze stejné kapely, se kterým jako duo Jónsi & Alex vydal podobně ambientní desku "The Riceboy Sleeps". Na letošní novince "Will" Julianna Barwick směleji používá živé nástroje, zvuk klavíru a písničkové struktury, ale v koncertní podobě nejde mezi jednotlivými skladbami slyšet větší rozdíl.

Julianna Barwick rozhodně není zpěvačkou, není ani klavíristkou. Nepůsobí jako producentka elektroniky, ačkoliv během koncertu příležitostně zněla víc synteticky. Nemá výjimečný hlas ani zvláštní vokální schopnosti. Hlas je pro ni pouhý zdroj zvukové vlny, která je opakovaná, vrstvená a neustále modifikovaná. Jednoduché a pomalé klavírní fráze fungují jako dekorace nabízející nenápaditý odpočinek od vokálních gradací. Julianna určitě našla svoje místo a techniku, které se bude se držet a už jen zdokonalovat.

Prostorný vokální ambient vytváří s lehkostí, ale chybí u ní jakákoli narace a vnitřní vývoj skladeb je krutě jednoduchý. Její hudba je prostě cyklická, nekonečné kruhy sobě podobných zvukových vln gradují, nabírají na intenzitě a vracejí se k počátečnímu bodu jenom proto, aby se mohly zopakovat. Periodicita může nést narativní obsah a informační hodnotu, ale v případě Julianny chybí technická a aranžní rozmanitost a především kompoziční schopnosti. Monotónnost nemusí být nudná, ale Julianna Barwick samotná na scéně mírně zklamala.

Lenku Dusilová, Palác Akropolis, Praha, 1.9. 2016
© Lucie Levá
Oproti tomu pro mě byla obrovským překvapením Lenka Dusilová. Měl jsem rád "Baromantiku", ale u "V hodině smrti" jsem si už kladl otázku, jaký je vlastně její autorský podíl na hudbě, kterou alespoň částečně podepisuje svým jménem. Je to především sebejistá zpěvačka s obrovskými zkušenostmi. Její vokální hry rozhodně znějí víc rozmanitě než výkon Julianny Barwick, jsou mnohem nápaditější a mají větší emocionální rozsah. Je v nich klasická jazzová škola, etnické prvky i rocková citovost.

Tentokrát byl Palác Akropolis nádherně nazvučený, Lenka obohatila své vokální experimenty, založené hlavně na skladbách z "Baromantiky", krystalickým zvukem kytary. Byl to krátký, ale nesmírně intenzivní zážitek. Prosté srovnání jasně dokazuje, kdo měl komu předskakovat. U alba Julianny Barwick můžu hezky usnout, ale Lenku Dusilovou uvidím rád živé ještě několikrát. Pod jednou podmínkou - musí být na scéně sama, žádnou skupinu rozhodně nepotřebuje.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY