Americká čtveřice Trivium, pocházející se slunné Floridy, se na scéně pohybuje už více jak patnáct let a to i přesto, že průměrný věk členů kapely je teprve kolem třiceti let. Začali totiž jako velmi mladí a i vzhledem k tomu mohli svým fanouškům loni naservírovat už sedmé studiové album. Stále ještě čerstvá deska "Silence In The Snow" se od všech svých předchůdců liší hlavně tím, že na ní poprvé v kapelní historii zazněly výhradně jen čisté vokály. Kapela tak získala šanci oslovit i fanoušky heavy a power metalu, aniž by přitom zatratila své typické kytarové postupy.

Jak zní noví Trivium naživo s novým repertoárem a s novým bubeníkem, se mohli fanoušci bývalé federace přesvědčit první červencový den. Pražskou zastávku v klubu Rock Café otevřela přesně v osm hodin pražská formace Proximity. Ty jsem poprvé viděl v roce 2009 ve Zlíně jako předkapelu In Flames a už tehdy to nebyla náhoda, neboť kapela hodně čerpá ze švédské neothrashové scény a úplně nejvíc mi v jejich tvorbě rezonují žánrové jedničky Soilwork, nejen díky podobnému hlasovému projevu zpěváka, ale i díky šikovným kytaristům. Naopak u bubeníka bych si uměl představit více technických přechodů a basačka byla podobně jako u novějších představitelů daného žánru Sonic Syndicate jen na okrasu. Celkově ale příjemná muzika se silnými melodiemi, fungující fanouškovskou základnou i včera v Rock Café a velice slušný rozehřívač před hlavní hvězdou. Určitě se takto radši podívám na slušnou tuzemskou formaci, kterou mám šanci vídat znovu, než průměrný jednorázový zahraniční support, který si doveze headliner.

Trivium jsou takovou novodobou Metallikou a asi i proto jsme na ně museli pětačtyřicet minut čekat. Byla to však směrem k nim jediná možná výhrada, snad kromě horšího zvuku (a tím spíš u předkapely). Čtveřice se tropickým klimatickým podmínkám postavila se ctí a předvedla v potu a krvi maximální nasazení, stejně jako starost o zdraví svých fanoušků, když průběžně házela pětky s vodou mezi kotel a ptala se opakovaně zda není někomu nevolno. Potěšil i fakt, že se Matt naučil par českých slovíček, naopak nový bubeník (kdo ví na jak dlouho) mi ke kapele naopak moc neseděl.

Co mě hodně překvapilo? Jakoby kapela moc nevěřila své nejnovější fošně, protože jsem ještě asi nebyl na koncertě, kde by novinky v rámci turné na jejich podporu zazněly až v druhé polovině setlistu. Osobně nemám vůbec problém s tím, že na “Silence In The Snow" zní jen čisté vokály, naopak tímto krokem může formace oslovit i fanoušky heavy metalu všech generaci, stejně jako fans původního NWOAHM metalcoru, a pravě takové hymny jako titulní skladba dělají nadčasovou metalovou muziku po vzoru již zmíněné Metalliky nebo žánrových i dobových souputníků Bullet For My Valentine.

I když Matt Heavy evidentně z dlouhodobého hlediska šetří hlasivky (a s vydatnou pomocí kytaristy Coreyho muže být úplně klidný), oldschoolové pecky jako "Rain", "Like Light To The Flies" nebo "Pull Harder On The Strings Of Your Martyr" z průlomového alba "Ascendancy" si Matthew s chutí odeřval osobně. Kapela nabídla v teplotních podmínkách středně náročné sauny vyvážený setlist mezi novinkami a letitými fláky a narvané Rock Café muselo odcházet spokojeno. I když návštěvnosti o něco početnější, architekturou klubu a extrémně nízkým stropem šlo ve výsledku možná o ještě intimnější a fyzičtější zážitek nebo komorní prostředí brněnské Melodky na posledním klubové zastávce u nás v roce 2012. Škoda jen nemožnosti takto použít pódiové dekorace s extrémně povedeným dábelským maskotem aktuálního alba tak jako na zbytku turné.