Budete-li si potřebovat vzpomenout na pět nejznámějších bílých bluesmanů, jistě mezi ně můžete bez výčitek zařadit Johna Mayalla. Je až neuvěřitelné, že stylu, od kterého se na konci šedesátých let odpíchl, je věrný dodnes a dodnes mu to minimálně šlape stejně jako tenkrát... jen kdyby tolik nepohodlněl. Aneb recenze desky "Stories".
6/10
John Mayall & The Bluesbreakers - Stories
Celkový čas: 66:55
Skladby: Southside Story, Dirty Water, Feels Just Like Home, Kids Got The Blues, The Witching Hour, Oh Leadbelly, Demons In The Night, Pride And Faith, Kokomo, Romance Classified, I Wished I Had, Pieces And Parts, I Thought I Heard The Devil, The Mists Of Time
Vydavatel: BMG
Současné fungování Johna Mayalla s Bluesbreakers ve mně vyvolává rozpačité dojmy. Na jedné straně stojí ten
John Mayall, jehož deska (resp. již značně ošoupaná kazeta) s Bluesbreakers a
Ericem Claptonem pro mne představuje jeden z nejdůležitějších milníků ve vztahu k (minimálně bílému) blues, na straně druhé je lehce olysalý stařík s rutinérskými muzikanty a jakýmsi standardizovaným blues-rockem, který byl před pár lety k vidění v pražské Lucerně. Do jisté míry člověk s demytizací idolů z mládí počítat musí, ale když už zážitek s ním překročí hranici nepříjemného šoku, bývá to smutné. Třeba však přiznat, že na deskách, které Mayall s kapelou vydává stále jak o život, jsou na tom Bluesbreakers o něco lépe. Není vidět na znuděné obličeje muzikantů, mají pěkný zvuk a při hodně velké snaze evokují i vzpomínky na léta minulá, alba přes třicet let stará - zatím nejaktuálnější novinka "Stories" nechť je toho důkazem.
"Stories" hlavně začínají velmi nadějně. První polovina alba chytne, hned zkraje od "Southside Story", příjemný spád a přes skladby, které evokují tu více vzpomínky na starší, řekněme akustičtější období ("Dirty Water", "Oh, Leadbelly"), tu primitivní bodidleyovský rock'n'roll - "Feels Just Like Home", "The Witching Hour", se dá přehoupnout příjemně rychle, se zúčastněným úsměvem na rtech a rytmickým podupáváním. V přesné půlce však jako by se něco zlomilo, pozornost začne uvadat, úsměv mizet, zbyde jen podupávání ze setrvačnosti. Motivy a nápady z jednotlivých písní se začínají opakovat, tempo se ustáluje na střední utlumující frekvenci, sóla ztrácejí drive a atmosféru... nebýt do konce desky ještě nakopávající zz-topovské "Romance Classified" a posledního příjemného zpomalení v podobě čistokrevného elektrického blues "The Mists Of Time", člověk by měl pocit, že se v návalu standardních sól, splývajících hammondových rejstřících a nečlenité dynamické hladině utopí.
Čili. Odhlédneme-li od vzpomínek z mládí a iluzí o tom, že Mayall zůstane navždy takový, jako ve svých hvězdných letech (obklopen hvězdnými muzikanty - kromě již zmiňovaného Claptona od něj na konci šedesátých let odešli i Mick Fleetwood - zakladatel
Fleetwood Mac a k
Rolling Stones Mick Taylor) byl, a na současného Mayalla budeme pohlížet jako na jednoho z těch, kdo se od mládí nepustil bílého elektrického blues, není pak aktuální album "Stories" vůbec špatným kouskem a do domácí bluesové diskotéky rozhodně patří. Minimálně na cesty autem a jako kulisa do společnosti je velmi vhodný.