Ozzyho dlouholetý kytarista a skladatel Zakk Wylde se v roce 1994 projevil jako opravdový frontman v mocném triu Pride & Glory, jež vydalo pohříchu jen jednu (eponymní) desku. A než vznikla Wyldeova vlajková loď, čili kapela Black Label Society, vyzkoušel si o dva roky později také jednu opravdu sólovou desku pod svým jménem - "Book Of Shadows". Zde se prezentoval trochu jinak, než ho měli posluchači zafixovaného.

Po dlouhých dvaceti letech se Zakk připomíná s navazujícím albem opatřeným římskou dvojkou. Opět je to kolekce poloakustických skladeb, v nichž se ukazuje spíše jako písničkář. Vynikající kytarista tentokrát zvolil lehčí zbraně - mistr těžkotonážních sabbatovských riffů se zde prezentuje coby interpret písní přístupnějších širšímu publiku. Místo tvrdých kytar zde dominují kytary akustické a elektrika je zde použita v čistější podobě bez nánosů naboostrované špíny, basa a bicí také nejsou tím hardrockovým valivým mnohozvířetem.

Jednou malou novinkou, která se ovšem slyšitelně projevila ve zvuku alba, je častější využití hammondek. Nejsou nijak dominantním nástrojem, jen jemně podkreslují značnou část písniček a dodávají jim charakteristickou patinu odkazující k hudbě šedesátých let, třeba ke Creedence Clearwater Revival. Samozřejmě, celé album je postaveno na základech pocházejících z šedesátých a sedmdesátých let minulého století.

"Book Of Shadows II" je poctou americkým písničkářům, Crosby, Stills, Nash a Young (viz "The Levee" nebo krásnou baladu "Useless Apologies"), jižanskému rocku, americaně. Jedinou výtkou k více než hodinovému albu je jistá jednolitost - pár poslechů trvá, než se posluchač začne bezpečně orientovat v převládajících středních tempech a dlouhých sólech (jakkoliv vynikajících). Je třeba zmínit okolnost, podílející se na tématech písní a totiž, že Wylde je po letech závislosti abstinentem, a texty tak mohou být mnohem univerzálnější než o boji s démony. Jak Zakk zpívá v "Lost Prayer": "Možná jsem slepý, ale našel jsem svou cestu."