Mandrage - Žánrová rozmanitost k nám prostě patří

22.11.2015 13:29 - Karolína Stránská | foto: facebook interpreta

Vznikli v klubech, ale táhlo je to k mainstreamu. Momentálně patří k nejúspěšnějším českým kapelám. Řeč je o klucích z Mandrage. Právě s nimi jsme si povídali jak o novém albu "Potmě jsou všechny kočky černý", které vyšlo 20. listopadu, tak o Slavících, produkci a o Brně.
Česko máte prokoncertované několikrát. Je nějaká země v Evropě nebo ve světě, kam vás to táhne a kde byste si rádi zahráli?

Pokud jde o kariéru, jsme asi dost spokojeni s tím, co máme. Rádi bychom trochu rozšířili náš koncertní rámec třeba ještě o Slovensko - ke Slovákům a třeba i Polákům máme blízko, mohli bychom si rozumět. Ale na Západě je kapel jako Mandrage fůra, tam bychom asi moc kariéru neudělali. Pokud jde ale o to zahrát si jen tak, tak to bychom se vlastně asi rádi koukli leckam. Zkušenosti a zážitky bychom jistě nasbírali, a ještě bychom měli výlet.

Na nové desce jste vsadili na mix různých žánrů a elementů. Máte tam sedmdesátá, osmdesátá léta, pop, kabaret. Chtěli jste úmyslně naservírovat fanouškům rozmanitější desku, nebo se to spontánně vyvinulo, jak jste psali písničky?

Mandrage
© Universal Music
Asi to opravdu přišlo samo. Ta jistá žánrová rozmanitost k nám prostě patří a je daná tím, že každý člen kapely je nějaký a pašuje si do Mandrage vlivy svých oblíbených kapel, které jsou u každého jiné. Měli jsme od začátku určitý koncept, do kterého jsme se chtěli vejít. Ten zahrnoval zcela nový stříbrný design, blýskavý vizuál, rychle tepoucí taneční písně a odkaz na poprockové legendy, které máme rádi. Nakonec se z toho vyklubala tato směska, která díky producentské práci Armina Effenbergera  funguje jako celek. A máš pravdu, ty sedmdesátá a osmdesátá léta jsou tam citelně znát.

Jednu z předchozích desek jste si produkovali dokonce sami. Tentokrát za novinkou stojí Armin Effenberger. Jak velký rozdíl hraje při vzniku alba fakt, zda si desku produkujete sami, či někdo jiný? Proč jste se tentokrát rozhodli si ji neprodukovat sami?

Cizí element zkušeného člověka, který produkuje album, je vždycky pro kapelu přínosem. Fakt, že jsme si v roce 2011 desku "Moje krevní skupina" produkovali sami, byl zapříčiněn tím, že jsme se za prvé nestačili včas s nikým dohodnout na spolupráci a za druhé jsme se asi zas tak moc nesnažili se s někým dohodnout, protože nás lákala představa se hecnout a udělat si všechno sami, tzv. DIY. Ta deska podle toho také tak s odstupem času zní, každá píseň působí jako z jiného světa. Paradoxem je, že na ní byly naše dva největší hity "Šrouby a matice" a "Františkovy Lázně". Armina jsme poznali teprve nedávno a během nahrávání se mezi námi vytvořil kamarádský vztah, takže celý tvůrčí proces byl pro nás velmi příjemný a vzhledem k jeho profesionalitě a pečlivosti i nadstandardně komfortní. Výsledkem je podle nás naše nejlepší album, které je hudebně velmi pestré a zároveň ucelené. Armin je producent v tom pravém slova smyslu. Byl velmi vnímavý a nechával naši kapelu žít svým životem, pouze nás posouval dál podle našich představ.

Klip k "Jaguárovi" jste natáčeli v prostorách bývalé živnostenské. Byla vám dána nějaká omezení, co si v tom prostoru nemůžete dovolit? Jak těžké bylo získat k tomuto prostoru přístup?

Popravdě řečeno vůbec nevíme. Tuhle práci měl na starosti produkční tým FilmHeroes, lidi od našich režisérů Tomáše a Michala. Pokud nějaká omezení byla, my o nich nevíme. Člověk ale tak nějak automaticky ví, že v prostorech, jako je Ziba, by neměl nic zničit, počmárat, počůrat nebo tam kouřit, prostě stačí se řídit nějakými základními pravidly, které jsme se naučili ve školce. Navíc, když vejdete dovnitř té Ziba banky, tak na vás jaksi sama od sebe padne taková úcta k tomu prostoru, že nějakých zvláštních pokynů tam snad opravdu pro nikoho není třeba.

Mandrage

Mandrage je plzeňská poprocková kapela s vícejazyčně znějícím názvem, která se dala dohromady v roce 2004. Skupina se proslavila hity, jako jsou "Šrouby a matice", "Františkovy lázně", "Hledá se žena" a "Na dlani". 20. listopadu tohoto roku jim vyšla nová deska "Potmě jsou všechny kočky černý", kterou na jaře podpoří na turné.

Na české hudební scéně to už kroutíte nějaký ten rok. Jak těžké je si vydobýt nějakou stabilní pozici a co je největším úskalím nebo věcí, která vás obecně na naší hudební scéně štve?

Mandrage
© Ondřej Pýcha/Universal Music
Těžko říct, zda je těžké si vydobýt nějakou pozici. Nám se to povedlo, po deseti letech hraní nás začali hrát v rádiu, začali chodit lidi. Nemůžem asi říct, že by to bylo namáhavé ve smyslu, že bychom nějak extrémně dřeli a lopotili se - prostě jsme jezdili a hráli, protože nás to bavilo a ono se to pak nějak tak stalo samo. Mnohem namáhavější je ale v téhle pozici být, protože člověk má z kapely najednou zodpovědnou práci, není to jen hobby, kterému se věnujem, když se nudíme. Výhodou toho statutu, o kterém mluvíš, ale je, že nás vlastně nemusí štvát vůbec nic. Máme vyprodaná turné, jezdíme nejlepší tuzemské festivaly, hrajou nás rádia, spousta lidí nás má ráda.

Opět jste v nominaci na Slavíka. Znamenají pro vás něco tyhle soutěže? Udělá vám výhra radost, nebo je vám to v podstatě jedno?

Je to tak, jsme nominováni. Trochu se tomu divíme, protože se snažíme nespamovat Facebook ani jiné naše kanály žadoněním o hlasy, přesto se jich tam nashromáždilo dost na to, abychom se dostali do první desítky. Z toho samozřejmě máme strašnou radost, poslední deska nám vyšla před dvěma lety a ejhle, ono pořád spoustě lidí stojíme za hlas, to je neuvěřitelné. Asi by bylo fajn vyhrát Slavíka, byl by mejdan, ale tohle nám vlastně docela stačí, jelikož je to důkaz toho, že nás lidi maj rádi. Stejně tak jsme například mezi pěti nejžádanějšími kapelami na Majálesech pro rok 2016. Z toho jde člověku opravdu skoro až mráz po zádech. Tedy na soutěžích nám vlastně moc nezáleží, ale mít i po tolika letech pod pódiem publikum, to je ta největší výhra ze všech.

Dost často se do vás pouští právě kritici a novináři z různých důvodů. Myslíte si, že je to tím, že vaše písničky slýcháme tak často z rádií, což je ale věc, kterou vy nemůžete ovlivnit?

To asi ne. Je to určitě do jisté míry tím, že hudba, kterou děláme, to není žádný Stravinsky, to je prostě tříakordový pop, což spousta lidí u nás pořád nevnímá jako plnohodnotnou hudbu. To ale podle našeho názoru není úplně legitimní postoj, podobné hudby je posledních X desítek let plnej svět a dá se mezi ní najít velká spousta klenotů. No a druhá stránka věci je asi ta, že se nám prostě občas něco nepovede. Nejtvrdší kritiku sklidila již zmiňovaná deska "Moje krevní skupina" a nejčastěji kritizovanými faktory byly mnohdy jaksi dětinské texty a naprostá žánrová nesourodost. Zpětně viděno to asi přijímáme. Na textech se snažíme pracovat, s nějakou koncepčností našich alb se taky snažíme počítat. A je pravda, že třeba naše zatím stále poslední deska "Siluety" sklízela z 90 % spíše pozitivní ohlasy, což snad znamená, že ten náš vývoj skutečně existuje. Pravdou zůstává, že ještě před pěti lety nás negativní kritika svým způsobem urážela, brali jsme ji jako útok. Dnes se asi více snažíme z kritik poučit a zlepšit ty naše horší stránky. Nakolik se nám tohle daří, to se dozvíme již velmi brzy s novou deskou.

V únoru začíná vaše turné k desce. Projedete spoustu měst. Kam se nejvíc těšíte? Je město, kde se vám hraje obzvlášť dobře?

Brno. Brno je prostě supr. To je v Čechách nejlepší místo na hraní i na dovču. Malinko legrační, osobité, ale přesto je asi naše nejoblíbenější. Jinak se ale samosebou těšíme všude, všechna ta místa už známe, víme co od nich čekat. Plzní budem opět začínat, to bude koncert plný stresu, v Praze zas bude spousta lidí, pár z nich snad i od novin, to budem taky nervózní, v Karlových Varech budem pod vlivem kulatých oplatek, v Ostravě bude největší kotel, v Táboře největší mejdan...

Je něco, co by měl fanoušek vědět o nové desce, než si ji koupí?

Že obsahuje kromě nové hudby, která se mu může líbit a také nemusí, i bonusové DVD se záznamem koncertu z našeho akusticko-divadelního turné, které probíhalo na jaře letošního roku.



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY