Rock For People - část druhá. I tak by mohl znít titulek k jedné z největších hudebních přehlídek v republice, která se sice koná v tradičním termínu, zato však ve zcela nových prostorách. Areál papíren v centru Plzně nepatří k nejrozlehlejším a spíš než předchozí, v Hradci Králové konané ročníky připomíná svou útulností piešťanský Grape. Industriální kusy zrezivělého železa před pódiem České spořitelny zase připomenou prostředí ostravských Colours. Očekávané porodní bolesti spojené s přemístěním do nových prostor zatím ve větší míře nenastávají, a tak je pro mnohé největším problémem najít poměrně vzdálený kemp. A také přežít to slunce.

V pátek teploty na rozpáleném betonu převyšovaly třicet stupňů a ani v sobotu a neděli se na tom nejspíš nic nezmění. Už zmíněná krytá stage České spořitelny se tak pro leckteré návštěvníky stává oázou blaha. Přežít na přímém slunci je opravdová výzva, proto nepřekvapilo, když se na rakouskou kapelu Gasmac Gilmore, která je prvním z vystupujících na největší Rock For People stagei, přišla podívat jen hrstka fanoušků. O mnoho lepší to nebylo ani na plzeňské pub-rock-ska kapele Kníry, ta si však fanoušky odháněla spíše svými šovinistickými, nechutně vulgárními texty a rádoby recesistickými kostýmy, které byly všechno, jen ne vtipné. Největší ohlas tak po zásluze sklidil letitý inventář RFP, dravě elektroničtí Skyline. Ti byli jako obvykle plní energie, skákali po Red Bull Tour Busu tak, že se div nepřevrátil, a vodou pokropený dav pod nimi pařil s nimi.

Celkem slušnou odezvu měl poměrně fádní alternativní indie rock v podání nizozemských De Staat, to však nebylo nic proti tomu, jak dobře fanoušci reagovali na beatboxera hrajícího si se smyčkami, který se skrývá pod pseudonymem THePETEBOX. Jeho set na pódiu Red Bull Tour Busu byl přitom takřka totožný s tím, co na Rock For People předvedl už v minulosti, tudíž opět došlo na Nirvanu, MGMT nebo Pixies. Pro ty, kteří jej viděli poprvé, to musel být jistě zážitek, ale rozežraní festivaloví matadoři už si z něj na zadek podruhé nesedli.

Zatímco před měsícem si v Hradci svou reputaci napravovali Faith No More, v Plzni se kvůli thajskému detoxu před třemi lety vrátil Pete Doherty. Známý průšvihář a feťák je údajně už nějaký ten měsíc čistý, a tak se poslední dobou věnuje comebacku své kapely The Libertines, s níž letos v létě brázdí celou Evropu. V Plzni se však kultovní muzikant, který si v poslední době potrpí na uvádění svého křestního jména Peter, předvedl jako obyčejný písničkář s kytarou na krku. Ve svém setu nezapomněl jak na hity své původní formace, tak na pár ukázek z tvorby Babyshambles. A došlo i na sólový singl "Last Of The English Roses", který věnoval zesnulé Amy Winehouse.

Zpěvák s publikem prakticky nekomunikoval a bylo hodně znát, jak ležérně a bez zájmu se k celému vystoupení stavěl, když však na pódium přiletěl klobouk s věnováním, došlo ke vtipné interakci, v níž se diváci i zpěvák bavili střídavým jásáním a bučením podle toho, který ze dvou klobouků muzikant právě nosil. U tak problémového člověka, jakým Doherty je, bylo jen otázkou času, kdy se něco zvrtne. Na rozdíl od loňského koncertu na německém Rock am Ringu však hrál jako profík, a tak bylo v jeho případě jediným rebelstvím přetáhnutí koncertu o šest minut, po nichž už jej pódioví technici nemilosrdně vyháněli pryč. Reputaci si však napravil, o tom žádná.

Možná vůbec nejlepší z celého dne ale byli experimentální Belgičani BRNS. V článku věnovaném kapelám letošního ročníku je kolega Wipplinger označil za černého koně festivalu a měl pravdu. Zasněné dreampopové pasáže se střídaly s expresivním indie rockem, vícehlasý zpěv se postaral o velkou variabilitu, a máte-li rádi třeba Alt-J nebo Foals, jistě jste si přišli na své.

Pokud bychom ze dne, v němž drtivě převažovali písničkáři, měli vybrat toho nejlepšího, pak by jím byl Travis O'Neill. Nesmírně charismatický Ir měl v sobě image námořníka, americkou vervu pro naléhavé country i cit pro kontakt s publikem, díky nimž jej publikum zřídka obsazené Nova Cinema stage vzalo okamžitě za své. Jeho koncert byl srdečním zážitkem, který nám mohou všichni ti, kteří se v davu třásli na úvod Modestep, závidět.

Londýnská elektronická smršť, která v sobě kombinuje dubstep, drum 'n' bass i hard rock, se na Rock For People ukázala už v roce 2013, letošnímu postu headlinera ale ještě nedorostla. A to ani přesto, že světelná show těchto úderníků toho dne neměla konkurenci. Chybí jim totiž dostatečně nosný materiál. Z debutu "Evolution Theory" se sice pár úspěšných singlů vyklubalo a "Sunlight", "Another Day" nebo "Show Me A Sign" mezi ně určitě patří, ještě horká dvojka "London Road" je ale o poznání slabší a těžko se hledají důvody, proč s ní vůbec ztrácet čas. Lidi sice tancovali jako o život, nešlo si však nevšimnout, o kolik se jejich reakce znásobily, když se v hodně zmixovaném setu bez radio editů dostalo na útržky "Voodoo People" od The Prodigy nebo riff "Smells Like Teen Spirit" od vy-víte-koho. Špatný koncert to určitě nebyl, ale v přímém srovnání právě s The Prodigy se určitě nedá použít známé pořekadlo o žákovi, který předčil svého učitele.

Závěrečný koncert prvního dne patřil Finkovi a jeho kapele. Ten se do České republiky vrací pravidelně, a pokud jste ho včera nestihli, dostanete další příležitost už v listopadu, kdy se ukáže jak v Praze, tak v Brně. V Plzni odehrál svůj standard, což v jeho případě znamená velmi dlouhé a v jedné rovině plynoucí písně, které sice kolegovi Věžníkovi na dosud poslední desce "Hard Believer" učarovaly, pisatel však v jejich monotónní, ubíjející náladě nedokázal najít zalíbení. A to ani tenkrát na Colours, ani teď na RFP.

Celkově se však první den plzeňského Rock For People povedl, a pokud bude festival i nadále pokračovat v dosavadní kvalitě, mohli bychom se z ročníku 2015 radovat jako z úspěšného.