Osmnáct hlasujících redaktorů musicserveru navrhlo celkem sto dvacet tři zahraničních alb a konečný žebříček čtyřiceti nejlepších nabízí řadu zajímavých výsledků. Pokud se do něj váš favorit za rok 2014 nevešel, budeme rádi, když se o něj podělíte v komentářích.

40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1

Třetí deska uzavřela pro severskou zpěvačku Lykke Li dosavadní trilogii nahrávek, ač nekončí zrovna na veselé notě. Ani ne třicátnice si totiž dle nálady a hlavně textů poslední kolekce prošla nepěkným rozchodem a "I Never Learn" je jednoznačným vyzpíváním z něj. Víc než u jejích minulých dvou alb tak platí, že zážitek posluchače je vyšší tehdy, když se s ní dokáže naladit na stejnou vlnu. Pokud pro vás byl život vždy veselý a sluníčkový, svou první lásku jste potkali ve školce a už nikdy jste se nepodívali na nikoho jiného, možná pro vás může "I Never Learn" obsahovat jen nepochopitelné skučení. Pokud jste ale někdy ve vztazích dostali (ne fyzicky, ale psychicky) po hubě, může vás deska nádherně doprovázet při osamělém krasosmutnění. Vždyť mnohdy se ta největší krása skrývá ve smutku. U tohoto alba to platí dvakrát podtrženo. (Honza Balušek)

---

Ukončení činnosti The White Stripes způsobilo na hudební scéně hluboký smutek. Ten však naštěstí netrval dlouho, protože Jack White v rámci svých projektů a nyní hlavně díky své sólové tvorbě přesvědčil, že je jako rockový umělec prozatím nevyčerpatelný. Na svém druhém počinu "Lazaretto" to dokazuje s nadhledem sobě vlastním a skladby z něj jsou jako třaskavá bonboniéra plná rockových, bluesových i všelijakých dalších experimentálních chutí. Ale není to jen rozmanitost, zdárně zabalená do tajemného namodralého monolitu, White písním dokázal vdechnout nepopsatelnou atmosféru a život, tak jak to uměly snad jen před několika dekádami staré hudební legendy. A i díky "Lazarettu", které skrývá takové skvosty jako "Would You Fight For My Love?" či "Temporary Ground", k nim jednou nepochybně zamíří i on. (Ondřej Hricko)

---

Taylor Swift byla vždy miláčkem Ameriky a nic na tom nezměnilo ani její páté řadové album "1989", s nímž ze sebe definitivně strhla nálepku country zpěvačka. Už na předchozí desce "Red" nás na proměnu svým způsobem připravovala, ale až na novince se jí úspěšně podařilo dotáhnout ji do konce. Pro Taylor to byl velký risk, který se však vyplatil. Mohla přijít o miliony fanoušků, opak se však stal pravdou. Ve skutečnosti pro svou další kariéru nemohla udělat lepší tah. Každá položka desky je hymnou svého druhu, každý track by mohl s lehkostí vyšplhat na vrchol hitparád. Ať je to singl "Blank Space", "All You Had To Do Was Stay" nebo třeba "Bad Blood". "1989" je album nejen elegantní, ale také nejvíce zvukově soudržné, které kdy Taylor natočila. (Martin Kocián)

---

Azealia Banks se svým debutem "Broke With Expensive Taste" překonala sebe samu hned v několika ohledech. Vzhledem ke své výbušné, často nesnášenlivé a přinejmenším bohémské povaze je téměř malým zázrakem, že se jí podařilo dostat svou hudbu někam dál než mailem ke svým spolupracovníkům. A že to byl porod! Problémy s vydavatelstvím, názory veřejnosti, hádky s kolegy z branže... Málokdo věřil, že tahle prořízlá držka ustojí nezastavitelný kolotoč hejtu ještě před tím, než posluchačům vůbec ukáže, co v ní vězí. A to by byla obrovská škoda. Pestré a v mnoha ohledech novátorské debutové album nabízí tak podmanivou směsici žánrů, že se stává jen těžko zařaditelným - jeho základ leží v rapu, postupech hip hopu obecně, ale to je jen jakési pomyslné jádro, na které se ve zdánlivě nahodilém duchu nabalují vlivy elektronické klubové hudby, tanečního popu, latino rytmů, devadesátkového r'n'b nebo pozapomenutého UK garage, který se Azealii podařilo vzkřísit například v neuvěřitelně hypnotické "Desperado". V podstatě žádná z položek tracklistu nezapadá do současných standardů - cíl byl už od počátku vytyčen mnohem výš a nahrávka je jednou z těch, které své ambice bez křeče dotahují až do konce. Americké interpretce se tak už s první deskou podařilo to, o co se jiní snaží celou svou kariéru - nalézt svůj vlastní, osobitý styl, který poznáte po pár úvodních beatech. Ego stranou, tohle je zkrátka žrádlo pro všechny posluchače, kterým jsou mantinely zajetých žánrů příliš těsné. (Lukáš Boček)

---

Je divná asi ve všech ohledech. A svět potřebuje divné lidi. Lidi jako FKA twigs. Mate vzhledem, který si zakládá na kontrastu mezi jejími křehkými rysy a extravagantním líčením a účesy. Mate zvukem, který si zakládá na kontrastu mezi hlavovými tóny jejího sopránu a temnou elektronickou stěnou, ze které jen zdánlivě občas vykoukne nějaká ta melodie. Ve skutečnosti je "LP1" melodií plné, jen vyžadují zkušeného a trpělivého posluchače. Nevykouknou hned, dávají si na čas. Zabalené ve změti zvuků a ruchů na první poslech chaotické jsou připravené obnažit se zcela všem, kdo si to zaslouží. A zasloužit by si to měl každý. Futuristický pop, to je to slovo, které použil v recenzi Jaroslav Hrách a které tu nahrávku vystihuje asi úplně nejvíc. Takhle divně a přitom fascinujícně a dechberoucně nezněla už pěkně dlouho žádná deska, která se dostala do povědomí komerčně smýšlejícího publika. (David Věžník)

---

Annie Clark už měla lelkování v hudebním pozadí plné kecky. Do konceptu desky "St. Vincent" se rozhodla vložit vše: nejlepší písně ze svého šuplíku, radikální změnu image, propracovanou koncertní choreografii, změnila i svou životní filozofii. A svou hráčskou techniku vypracovala do bodu, kdy ji s čistým svědomím lze označit za kytarovou bohyni - a nic na tom nemění ani hutná vrstva těch nejbizarnějších efektů z budoucnosti. Šikovné prsty toho ovšem samy o sobě zase tak mnoho nesvedou, pokud nemáte v hlavě nápady. A nespoutanou touhu po umělecké svobodě. Obojího má Clark požehnaně a na desce nezná zábran: vybuchuje, pláče, ničí struny. Je plná lásky, zášti i apatie. "Rattlesnake", "Prince Johnny", "Digital Witness", "Psychopath", "Huey Newton"... všechny tyto písně a dalších šest si vysloužily nominaci na Grammy za nejlepší alternativní album. Právem. První v žebříčcích Guardian, Telegraph či NME. U nás na musicserveru bere St. Vincent pěkné páté místo. (Marta Šindlauerová)

---

Po úspěchu debutu "+" se v loňském roce charismatický zrzek rozhodl fanoušky potěšit druhým albem, jež symbolicky opět dostalo název podle matematického znaménka, tentokrát "X". Na nové nahrávce i nadále klade důraz na všudypřítomnost jeho věrné kamarádky kytary, znovu se můžeme oddávat jeho specifickému zpěvu a pouličnímu vyprávění, které se mísí s rapem a rýmy, ale zároveň se rozhodl experimentovat. Přizval si nejlepšího producenta posledních let Pharrella Williamse, díky němuž Ed Sheeran na "X" zahrnul také trochu hip hopu a r'n'b, čímž se od prvotiny, která byla spíše ve stylu folku a soulu, dost posunul. Ed je i nadále autorem většiny písní, které doprovází silné a oproti mnohým kolegům srozumitelné texty. Vyniká tak textově, pěvecky i muzikantsky. Mezi největší hitovky druhé řadovky patří jednoznačně pilotní "Sing", balada "Thinking Out Loud" nebo "Photograph". Třešničkou na dortu jsou milionové prodeje alba i singlů z něj, ale i převzatá ocenění. Až se chce napsat, že Ed je takovou Adele v džínách. (Martin Kocián)

---

"Ultraviolence" Lany Del Rey je ukázkovou druhou (nepočítáme-li eponymní prvotinu) deskou. Nežije ve stínu vyhajpovaného předchůdce a nesnaží se o jeho (ultra)násilnou imitaci pro uspokojení konzervativních posluchačů. Vlastně ho v mnohém překonává a předvádí, jak má vypadat zvládnutý hudební vývoj. Zatímco "Born To Die" trpělo na častou monotónnost a do krajních mezí hnaný patos, na dvojce se interpretka stylově našla. Svět plný popraskaných vinylů a upravených amerických předměstí, ve kterých načesané paničky oddaně čekají s večeří na manžely, Lana vyměnila za svět začouzených newyorských barů, v nichž s ústy vonícími po whisky a s využitím slovníku plného popkulturních referencí a půvabných výrazů zpívá sladká vyznání i trpké balady. Zvuk navlékla do kožené bundy a rozmáchlé smyčce vyměnila za potemnělé kytarové struny. Škoda že pro třetí studiový počin se zpěvačka plánuje vrátit k velkolepým kompozicím a rádiu líbivějším písničkám. Ušpiněný bluesový minimalismus s psychedelickými odstíny jí sluší daleko víc a "Ultraviolence" katapultoval až k nejlepším nahrávkám roku 2014. (Simona Knotková)

---

Tove Lo se stala v pro-popové části redakce skoro největší oblíbenkyní. "Habits (Stay High)" působil jako přitažlivý mainstreamový hit, debutová deska "Queen Of The Clouds" však překonala všechna očekávání. Bezprecedentní instantní líbivost byla pro všechny překvapením - vyrobit z fleku, hned na debutu, tak čistý perfektní pop je úctyhodný počin, nesrovnatelný s nikým z našeho žebříčku. Songwriting Švédky je úžasně přímočarý, všechny skladby vyloženě jdou po rádiích, fungují od první doby, prvního řádku textu, prvního refrénu. Hooky jsou krystalicky popové, komerční, ale přitom nepodlézavé. V hlase a textech Tove Lo je jakási upřímnost, která jiným zpěvačkám chybí. Nepokouší se o vokální piruety a budování složitých příběhů, královna oblak vám prostě a jednoduše zazpívá o svých životních zkušenostech. Přitažlivosti Tovina projevu spojené s líbivostí produkce od dua The Struts se dá těžko odolat. A vůbec není nutné vypichovat jednu skladbu, z hodinové deluxe verze desky si můžete vybrat jakoukoliv. Třeba se trefíte do smyslného electropopu, hravé popěvkové písně, powerpopové melancholie nebo EDM balady. Ale můžeme garantovat, že pokud se vám od prvního beatu a slova bude líbit, právě jste našli své album roku. (Petr Doupal)

---

"Stejně se ale asi těším, až bude mít zas nějakou depku. Sobecky," končil v létě 2010 kolega Věžník recenzi Siiny desky "We Are Born", ve které vyzdvihl, že "když má Sia dobrou náladu, netočí dobré desky". Paralelně s tím zrovna Sia Furler depku měla. Závislost na alkoholu a lécích ji táhla ke dnu. Uvažovala o sebevraždě. "Co tě nezabije, to tě posílí," říká se. Siu to posílilo. Vzpamatovala se, svými vokály pomohla Davidu Guettovi s dvojící singlů a napsala pár skvostů pro Rihannu ("Diamonds"), Christinu Aguileru ("You Lost Me"), Beyoncé ("Pretty Hurts") a jiné divy. A pak se rozhodla, že se sama stane divou. "Chandelier" byla bomba jako hrom sama o sobě, ale když k singlu vznikl geniální klip, v němž emoce bez patosu a přece dojemně tryskají skrz tanec Maddie Ziegler, sedli jsme si na zadek. Na desce "1000 Forms Of Fear" přiložila dalších jedenáct podobných atomovek a bylo vymalováno. Tolik emocí, strachu, bolesti, naléhavosti, napětí. Touhy. To vše nazpíváno s takovou vervou a existenciálním prožitkem, že argument "vždyť je to jenom popík" tím sfouknete jak svíčku. Proto je pro nás "1000 Forms Of Fear" deskou roku a Siin hlas, to je hlas roku. Proto rádi v komentářích strpíme ten řev, proč nevyhráli D'Angelo nebo Run The Jewels. A proto budeme netrpělivě čekat, až se tandem "Chandelier" a "Elastic Heart" rozroste o další vizuální veledílo. Je totiž dost možné, že tahle éra pořád teprve začíná a že blonďaté mikádo bude v budoucnu symbolem jedné z nejdůležitějších popových desek dekády. (Josef Martínek)

---

40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1