Už je to pár let, co dostal Chris Martin za úkol napsat píseň pro vítěze X Factoru. Z původně rutinní, na zakázku vytvářené skladby se ale vyklubal song se slušným potenciálem, a tak se po diskuzi s bubeníkem zpěvák rozhodl, že si jej nechají pro sebe. Dostal název "Paradise" a byl to největší hit z barvičkami hýřícího alba "Mylo Xyloto". Coldplay k němu odjeli mamutí turné, během kterého se zastavili i u nás a vypadalo to, že s další deskou se Martinův sen o gigantických koncertech ve stylu 360stupňového turné U2 může stát skutečností.

Jenže pak přišla rána. Vleklá manželská krize s herečkou Gwyneth Paltrow vyústila v rozvod a jeden z nejstabilnějších párů v šoubyznysu se po deseti letech a dvou dětech rozpadl. Konzultant americké verze The Voice zvyklý na to, že za deset minut složí kostru k nástupci "Yellow", "Clocks" nebo "Speed Of Sound", kterou pak zbytek kapely obalí masem, najednou nevěděl, jak začít. V nelehké době mu navzdory všem zvyklostem basák Guy Berryman donesl riff, který zpěváka nakopl a stal se páteří singlu "Magic". Tento moment byl pro britské kvarteto zásadní, neboť si díky němu jeho předák uvědomil, že se s nastalou situací musí poprat všichni společně, což mu pomohlo překonat bariéru mířící k tomu, aby začal psát osobněji, niterněji a citlivěji než kdy dříve. A právě tehdy začaly práce na "Ghost Stories", dalšímu z odvážných kroků v kariéře stadiónových velikánů.

Na Coldplay bylo vždycky sympatické, že se (podobně jako Linkin Park, Arcade Fire, The Black Keys nebo třeba Kanye West) navzdory očekáváním veřejnosti nebáli přicházet s novým, neotřelým zvukem, který má s jejich předchozí tvorbou pramálo společného. K tomuto přístupu je po nepříliš pozitivně přijatém "X&Y" přivedl Brian Eno a byla z toho deska "Viva la Vida And Death And All His Friends", jedna z jejich nejpovedenějších. Novinka v trendu změn pokračuje.

Proto zapomeňte na instantní popovou líbivost, optimismus a rozjařenost z předchozích dvou nahrávek. "Příběhy duchů" jsou velmi pomalá, intimní deska, která je až na jednu výjimku plná balad. A celou ji propojuje její hlavní a jediný motiv - vyrovnání se s rozvodem.

Bavíme-li se o koncepčním albu, je důležité zmínit i jméno v Británii žijící a vystavující výtvarnice Míly Fürstové, která stojí za přebalem a vůbec celou vizuální úpravou "Duchů", tedy věcí, které se nám staly v minulosti a my se s jejich dopadem musíme poprat. Osmatřicetiletá rodačka z Pelhřimova vytvořila na třiadvacet návrhů a teprve ve chvíli, kdy je Phil Harvey, bývalý manažer a dnešní art director Coldplay, rozvěsil po studiu a kapela se s nimi začala sžívat, bylo vyhráno. Právě "pátému členovi" sestavy může Fürstová za spolupráci poděkovat, neboť to byl on, kdo si kdysi koupil dvě její díla, která mu pak léta visela na zdi. Jak už víte, vítězným motivem se nakonec stala dvě andělská křídla nad tmavomodrým mořem, která zároveň představují zlomené srdce.

Zmíněný koncept samozřejmě pokračuje i na samotné desce. Album otevírá skladba "Always In My Head", která dá svým působivým úvodním beatem posluchači na srozuměnou, že "Ghost Stories" nebude nahrávkou, u které si bude mazat housku paštikou, ale měl by si udělat čas a zaposlouchat se. Pak si totiž uvědomí, že s "Always In My Head" celý příběh začíná. Je to píseň o seznámení s budoucí manželkou, lovesong, který vznikne po prvním okouzlení a v hlavě obou zúčastněných může znít i několik let.

Po něm následuje skvěle gradující singl "Magic", který v několika slovech vystihuje celé partnerské soužití v době, kdy už je ruka v rukávě a zamilovaní si malují společnou budoucnost.

Takové malování může dostat až doslovný význam ve společném tetování, což je zpěvákova metafora pro další léta, kdy už úvodní zamilovanost pomalu odeznívá. A právě o tom je "Ink", svižnější a kytarovější skladba, která by mohla klidně kandidovat na podzimní singl.

Bubny v následující "True Love" má na svědomí Timbaland a byť to pro samotnou píseň příliš neznamená, jen stěží v hlavě potlačíte vzpomínku na "Apologize" od OneRepublic, ze které věhlasný producent podobným způsobem ušlehal hit. Přesto ale i zde nad hudební složkou převažuje ta textová, ze které ční hlavně falzetem zpívané "Tell me you love me, if you don’t then lie, lie to me", jenž naznačuje že lásky je konec.

Bezprostředně po rozchodu obvykle přichází deprese a její nejtemnější část Coldplay zachycují v Jonem Hopkinsem koprodukovaném kousku "Midnight", který svými utopenými vokály připomene slabší chvilky Bon Iver. V závěru zrychlené tempo symbolizující světlo na konci tunelu se nakonec převalí zpátky do utahaného refrénu a signalizuje, že temnotu ještě chvíli neopustíme. Přes svou smysluplnost zůstává "Midnight" nejslabší částí nové kolekce, neboť její ponurý zvuk a ucajdané tempo postrádá jakýkoliv náznak sebereflexe a nezní jako nic jiného než nekončící pláč. Chris Martin se díky němu možná zvedl ode dna, ale na posluchačovy uši je toho kňourání v jednu chvíli až příliš.

Kdejaký psycholog by vám řekl, že další částí porozchodové deprese je pocit viny, který postupně přejde do obviňování toho druhého. Na "Ghost Stories" tyto dva stavy zachycují "Another’s Arms", respektive "Oceans". První jmenovaná v textu i použitými ženskými vokály naznačí, že by za rozpadem už tak volného manželství mohla stát bulvárem spekulovaná nevěra, která mohla z obou stran vzniknout ani ne tak ze sexuální nenažranosti, jako spíš z osamělosti a hledání člověka, který bude mít o dlouhých večerech v hotelových pokojích pro leccos pochopení.

Právě na osamění a stesk odkazuje i následující "Oceans", v níž se slavný multiinstrumentalista pouští do své bývalé ženy a obviňuje ji, že po nocích čekával na telefon, který nikdy nezazvonil. A v tu chvíli se vyrovnávání s rozpadem vztahu přesouvá do nové roviny.

Ta rána, kterou slyšíte v prvních vteřinách "A Sky Full Of Stars" je bouchnutím pěstí do stolu. Je to jednoznačná deklamace "A dost, takhle to dál nejde, musím se dát dohromady a zase žít". Uměle kontroverzní, Aviciim koprodukovaná píseň je častým terčem hudebních kritiků i fanoušků dřívější tvorby, kteří si kvůli ní do Coldplay s chutí kopnou s tím, že její místo je na "Mylo Xyloto", protože rozjuchaný EDM zvuk se ke zbytku "Ghost Stories" nehodí.

Kdyby ale tihle všeználci uměli věci zasazovat do souvislostí, zjistili by, že tímhle upuštěním páry příběh naprosto logicky pokračuje a slovy se proplétá zamilování se spolu s přiznáním si skutečnosti, že se ti dva spolu trápí. Jako celek je tak "A Sky Full Of Stars" písní o smíření se s rozvodem a uvědoměním si, že před svými duchy sice neutečeš, ale zároveň se jimi nesmíš nechat lapit a také, že vše, co v budoucnosti přijde, by sis měl navzdory všem strastem aspoň zkusit užít.

A závěrečná, křehká klavírní balada "O"? To je učiněná nádhera - jak hudebně, tak textově. "O" je něžným, dojemným finále, jež i tentokrát nabízí sladkou zvukovou tečku v podobě nenápadného cvrlikání v textu zmíněných ptáčků kdesi v pozadí, kteří jsou metaforou pro smíření se s životem, jaký je a vůli jít dál. Poslední slova nahrávky jsou také pointou "Ghost Stories" - "Fly on, don’t ever let go" - "Leť dál, nenech to odejít". Řeč je o naději.

Pokud se ptáte, proč osm bodů a ne víc, pak je to proto, že jakkoliv je Martinova schopnost vměstnat do několika slov celá životní období obdivuhodná, tak je slyšet, že čistě hudební složce "Ghost Stories" nebyla věnována taková péče jako celému konceptu a mezi aranžérsky výraznými baladami jako "Magic", "Ink", "Oceans", a "O" se ty ostatní trošku ztrácejí.

Posluchači zvyklému na ještě niternější, až na dřeň jdoucí tryzny za zemřelé rodiče, děti nebo přítelkyně by také vyrovnávání se "jen" s rozvodem mohlo přijít málo. Koneckonců, přes veškerou chválu nám Coldplay neříkají nic nového. Na druhou stranu, podobně tragickými osudy si naštěstí nemusíme procházet všichni, a pokud se čtveřice muzikantů musí vzpamatovat "jen" z rozvodu, v čemž jim vytvoření "Ghost Stories" může být nápomocno, pak jim to nemějme za zlé.

Každopádně platí, že ač už to od nich možná nikdo nečekal, Coldplay natočili skvělou, tématicky vyrovnanou a hlavu a patu mající nahrávku, která zcela určitě nesedne každému, její kvality, do detailů dohnaná promyšlenost, osobitost a uvěřitelnost jsou však nepřeslechnutelné. Jak říká sám Chris Martin: "Je mi úplně jedno, co si o 'Ghost Stories' bude kdokoliv myslet, já vím, že jsem dal dohromady desku, která je upřímná a reálná jako můj vlastní nos". Tak jest.

Jeden ze zahraničních kritiků o šesté řadovce napsal, že je to předvoj k něčemu velkému, co přijde v budoucnosti. S tím se s přihlédnutím k celé kariéře skupiny dá souhlasit, a tak si ty dva bodíky nechme na příště. Možná, že až se sedmatřicetiletý zpěvák znovu zamiluje, jeho sen o turné s 360stupňovým pódiem a mohutnými promítacími obrazovkami nad hlavami desetitisíců diváků se podaří převést do reality. Ale to už bude jiný příběh.