Ani se tomu nechce věřit, ale letos tomu je dvacet pět let, co se v Londýně dala dohromady parta muzikantů, která zásadně ovlivnila britské devadesátky. Řeč je nyní o Blur, kapele, která si za léta vydobyla téměř posvátnou pozici, přičemž velkou zásluhu na tom měla (a vlastně stále ještě má) osobnost Damona Albarna. Ten se z britpopového floutka vypracoval na jednu z nejvýznamnějších a především nejpracovitějších osob britské hudby. Jenom posledních patnáct let vypouští téměř album ročně (mimo Blur a Gorillaz třeba projekty The Good, The Bad & The Queen či Rocket Juice & the Moon), spolupracuje s africkými muzikanty ("Mali Music"), píše opery ("Journey To The West"), hudbu k filmům ("Ravenous") a k tomu stíhá produkovat a hostovat v řadě různých projektů (z nedávných například Deltron 3030, JJ DOOM).

Ačkoliv pod svým jménem několikrát sporadicky natáčel (podivná sbírka nápadů "Democrazy"), spíše se snažil svou osobu ukrýt pod jinou hlavičku a podobně tomu tak bylo s jeho písněmi. Albarn nikdy nebyl ten typ skladatele, který by se ve svých textech svěřoval se svými pocity a emocemi. Vždy je dokázal dobře schovat a držet si odstup. O to více překvapí, že jeho nejnovější projekt vychází pod jeho jménem a je sbírkou intimních kompozic.

Vzhledem k množství hudby, pod níž je Abarn podepsán, jsme jej za ta léta měli možnost poznat z různých stran, ale jedna jej doprovázela celou kariéru, tou je ta intimní, zamyšlená. "Sunset Coming On", "Under the Westway", "Tomorrow Comes Today", "Broken" nebo třeba "Sweet Song", všechny tyto skladby mají velice blízko k tomu, co vás čeká na "Everyday Robots" - na albu člověka, který již nemusí nikomu nic dokazovat, a který si může dovolit natočit nahrávku, která není na první dobrou a jejíž náladu si nejlépe vychutnáte v osamělosti, v tichu, nejlépe za deštivého odpoledne.

A nikdy nezněl lépe. Je nostalgicky zamyšlený, místy až překvapivě upřimný, většinou však jinotajný a natolik vychytralý, že stejně většinou nebudete vědět, v jaké z těchto poloh se opravdu nachází. Autobiografickou se jeví být "Hollow Ponds", v níž Albarn popisuje místo ve východním Londýně, kde strávil část svých mladých let. Navíc skladba přímo odkazuje na druhé album Blur "Modern Life Is Rubbish". V "You And Me" se ohlíží za svou závislostí na heroinu ("tin foil and a lighter") a bitvou se slávou v průběhu devadesátých let ("Some days I look at the morning trying to work out how I got here / Cause the distance between us is the glamour’s cost").

Všechny písně si drží veskrze introspektivní atmosféru s výjimkou skladbičky "Mr. Tembo", v níž se ukazuje Albarnův smysl pro hravost. Mimochodem, text je o tom, jak Albarn při svých toulkách Afrikou potkal slona. Lehké akustické vybrnkávání a gospelový zpěv jsou postaveny tak, aby okamžitě zlepšily náladu a svou naivitou je to tak trochu "Yellow Submarine" současnosti (koneckonců ji složil, aby pobavil svou dceru).

Zmínku si zaslouží také hvězdné hostovačky, které na albu obstarávají Natasha Khan (neboli Bat For Lashes), jejíž překvapivě šeptavý hlas ve skladbě "The Selfish Giant" nejspíše ani nepostřehnete, ale také Brian Eno, jehož v závěrečné "Heavy Seas of Love" nelze přeslechnout, neboť právě jeho hlas je slyšet ve slokách. Navíc právě tato je jedna z nejchytlavějších na albu, a je tak trochu odpovědí na "Demon Days" ze stejnojmenné nahrávky Gorillaz. Zatímco ta zněla jako varování, "Heavy Seas of Love" se snaží vyřešit otázky moderního života a vlastně shrnuje poselství "Everyday Robots" - album pojednává o vyrůstání a životě ve dvacátém prvním století ve spojení jak s tím dobrým, tak špatným, neboť nakonec je jedno, jakým rozptýlením musíme čelit nebo jak chaotický život musíme zvládat. Vždy totiž můžeme odplout na rozbouřeném moři lásky.

"Heavy Seas of Love" končí věci v pozitivním duchu a skvěle symbolizuje nalezení pravé umělecké svobody, kdy snad poprvé má možnost být sám sebou. Navíc i nadále dokazuje, že za sebou může nechat celou britpopovou šílenost, která pro řadu tehdejších umělců byla vrcholem (viz. Oasis) - pro něj byla pouze odrazovým můstkem. Na "Everyday Robots" dospěl do fáze, kdy se cítí dobře ve své vlastní kůži a nepotřebuje nutně experimentovat, aby ohromil. Dejte jeho sólové nahrávce dostatek času a budete výsostně odměněni. Jedno z alb roku 2014!