V rozhovoru pro Digital Spy jsi uvedl, že jedním z důvodů natočit třetí desku "Big TV" popovější byla okamžitá přístupnost. Neobávali jste se ztráty post-punk revivalové identity White Lies, se kterou jste prorazili?

Ne tak docela. Myslím, že naši identitu utváří hlavně Harryho (McVeigha, zpěváka - pozn. red.) hlas. A přestože budeme hrát večer cover Prince, pořád to bude znít jako White Lies. V současné době nacházíme velkou flexibilitu v tom, co chceme dělat, což mě těší, protože můžeme zkoušet v hudbě spoustu jiných věcí. A stále to budeme my. Tím spíše, čím méně bude Harry měnit způsob svého projevu.

K tomu, co jsem řekl - nejsem přesvědčený, že by album bylo přístupné pro mainstream. Není to popově jednodušší deska od jiných lidí. Nejlepší bylo, když jsme skladby začali hrát naživo, kdy lidé skutečně neznali ani jeden song - nikdy totiž nevíš, co se stane. A teď jsou některé nové singly přijímány publikem dokonce mnohem lépe než ty staré, což jsem opravdu nečekal. Většinou to je tak, že kapela řekne "tak, teď vám zahrajeme nějaké nové písničky" a lidi... (udělá znuděnou grimasu) Však to znáš. Třeba "Getting Even", první track, který jsme dali volně ke stažení - lidi ho zbožňovali!

Co myslíš, co za tak okamžitým úspěchem písní stojí?

Myslím, že jsou skvělé! (zasměje se) Nad tvorbou skladeb jsme strávili skutečně dlouhou dobu. Vložili jsme do nich hodně úsilí - snažili jsme se je příliš nezahlcovat, tak trochu jsme se drželi zpátky, takže v jedné písni nenajdete deset na sobě navrstvených kytar nebo stovky kláves. Řekl bych, že jsou čistší. Lidé jim mají šanci dobře rozumět a ocenit je. Nemusí tolik používat hlavu jako u "Ritual" a mohou si užívat jenom ten feeling.

Zvolili jste si cestu otevřenějších melodií a chytlavějších refrénů v postupu ve vaší kariéře. Proč jste se tak rozhodli?

Mám dojem, že pro to nastal čas. Je nám pětadvacet a... (přemýšlí) Podle mě v nějaké fázi života, po dosažení určitého věku, přijde čas udělat popovou nahrávku. Ani se tak o pop vlastně nezajímám, chtěl jsem jen složit... Nevím, jestli to bylo tím zkusit více přístupů ke skládání, více stylů... Víš, miluju kapely jako Crowded House, kteří posouvali svůj zvuk víceméně proto, že chtěli vyzkoušet i jiné způsoby skládání hudby. A pak tu jsou skupiny jako Radiohead, kteří, ačkoliv nikdy nebyli popová skupina, začínali s deskami s poměrně přístupným zvukem alternativního rocku a posouvali se dál a dál... Ale jen zřídkakdy se kapele podaří uspět opačnou cestou.

Napadají mě jen Yes. Začali jako velmi, velmi dobrá progresivní skupina. O deset nebo více let ale totálně klesli a byli v tom žánru skutečně špatní. A v osmdesátkách vydali to album, na jehož název si nikdy nevzpomenu, které bylo totální mainstream plný popových singlů. Ale neznám tolik kapel, co by se jim v tomto smyslu povedlo něco dokázat - začneš s popem a pak jsi mimo hru. Uspět opačnou cestou je opravdu těžké.

Svůj typický ryzí kytarový zvuk z počátku nového tisíciletí ale pozměnilo více kapel - například nejnovější nahrávky Arcade Fire nebo The Strokes jsou tanečnější než veškerá jejich předchozí tvorba. Znamená to, že post-punk revivalová éra spěje ke svému konci?

Ne, to si nemyslím. Spoustu kapel... (dlouze přemýšlí) Problém je v tom natočit dobrou taneční hudbu s kapelou. Tvoje skupina musí být tak moc dobrá, tak moc profesionální! Miluju Arcade Fire a, víš, mám rád The Strokes. Ale nejsou dost dobří na to, aby dělali taneční muziku. Na to musíš být Chic, The Jackson 5 nebo někdo jako Jamiroquai, i když ho nemusím. Tenhle typ hudby je o feelingu... (opět dlouze přemýšlí) Ty jo, nevím. Nejde o charakter, ale spočívá to spíš v preciznosti… Ruší mě, když se indie kapela snaží být taneční, protože to většinou nefunguje. Fakt se mi nelíbí nové album Arcade Fire, abych byl upřímný. Moje nejoblíbenější je "Neon Bible", protože má v sobě přesně to, co na nich mám rád - tedy poměrně tradiční způsob skládání písní.

Jisté taneční prvky obsahuje i singl "There Goes Our Love Again" - a jeho klip jakbysmet. Tak rozverné video bych od vás nečekala vzhledem k předchozí víceméně temné vizuální tvorbě.

To je úplně jiný druh tancování - je to velmi rychlé tancování! (zasměje se) Jo, nikdy předtím jsme takové video nenatočili. Abych byl k tobě upřímný, měli jsme z toho trochu noční můru. Původně to měl točit úžasný švédský režisér Andreas Nilsson (autor videoklipů Mobyho, 2Chainz, MGMT, The Knife atp. - pozn. red.), co dělal všechny naše klipy k první desce. A skutečně mu na tom záleželo. Jenže to na poslední chvíli ztroskotalo... Viděla jsi reklamu s Jeanem Claudem Van Dammem na Volvo? Tak právě tuhle nabídku dostal dva týdny předtím, než měl pracovat s námi. Doporučil nám tedy někoho jiného, řekl: "Berte tohohle chlápka (James Slater, režisér klipu - pozn. red.), je z Brazílie a je úžasnej." Potkali jsme se s ním jen čtyři dny před samotným natáčením a prozradil nám svou vizi inspirovanou bollywoodským filmem z šedesátých let. Měl tři dny na to začít od píky, vytvořit choreografii, sehnat kostýmy, najít místo natáčení… Na všechno pouhé tři dny. A vzhledem k tomu odvedl ohromnou práci.

Popravdě nemám moc rád hudební klipy. Nerozumím jim. A je to nuda - musíš třeba osm hodin předstírat, že hraješ. Prostě jen poslouchám hudbu a dívám se na filmy.

Ale v klipech přece hrát nemusíš.

Nemusíš, ale po nás se to chce. Objevili jsme se ve všech našich videích. Hrozně rád bych udělal klip bez nás, ale náš nahrávací label to nedovolí se slovy: (teatrálně intonuje) "Ne, jste rocková kapela a každý vás chce vidět!" Říkám si pak, že přece nejsem zvědavý na to se před někým předvádět. Ale stejně.

Musím přiznat, že miluju video k "First Time Caller" s těmi svalnatými akrobaty v Paříži. Je velmi jednoduché a spočívá vlastně jen v hezké kameře. A vysvětluje, o čem hudební klipy jsou - o pěkných vizuálech s dobrou hudební linkou. Pokud se snažíš vyprávět nějaký příběh a máš tam spoustu komplikovaných zápletek, nefunguje to.

Vraťme se ale ještě na chvíli k vašemu novému albu. Nechali jste se slyšet, že rozměrná televize v názvu má odrážet jakýsi pokřivený trend smýšlení současné generace.

Když si koupíš velkou televizi, většinou ji umístíš do hlavního pokoje v domě tak, aby ji každý viděl. Můžeš mít skutečně krásné hodinky, velmi drahý oblek, který stejně neunosíš, ale když někdo přijde do tvého domu, jako první si pravděpodobně všimne obří televize. A mám na mysli lidi, co si tu ohromnou televizi pořídí do svého skromného nebo opravdu malého bytu, která je na takové poměry evidentně příliš velká.

Popravdě teď televizi nesnáším. Asi před třemi lety jsem se přestěhoval do bytu, kde televize byla. Ale nikdy, nikdy jsem se na ni nedíval. Možná tak jednu hodinu týdně. Strašně rád sleduju filmy, ale na to televizi nepotřebuješ.

Promiň mi mou zvědavost - jak velká tvoje televize?

No, není malá. (směje se) Je asi takhle velká. (vyměřuje dlaněmi vzdálenost odpovídající šíři notebooku)

Ptám se proto, že existují lidé, pro které je velká, luxusní televize symbolem sociální prestiže.

Samozřejmě si občas koupíš něco hezkého. Myslím, že je šílené, když někdo říká, že ho majetek nečiní šťastným. Já třeba mám... ukážu ti to... (šátrá ve vnitřní kapse bundy) mám tuhle peněženku (vytáhne hnědou, asi koženou peněženku velikosti malého smartphonu), která není drahá. Koupil jsem si ji zhruba před třemi čtyřmi lety a pro mě je to ta nejperfektnější peněženka, protože... (otvírá ji) má jednu část na peníze, jednu na karty a ještě jednu malou věc tady, (ukazuje) kterou jsem nikdy nevyužil. (směje se) A pokaždé, když si tuhle peněženku vezmu, říkám si "kurva, tohle je ta na nejbezvadnější peněženka, doufám, že se nikdy nerozbije," protože bych byl hodně rozrušený, kdyby umřela - žádná už ji nikdy nenahradí! A z takových věcí mám radost.

Kdybych se měl ale zamyslet nad tím, která věc, co se dá koupit, mě dělá šťastným, tak je to jídlo. Cítil bych se provinile, kdybych si koupil něco hodně drahého jako třeba hodinky. Ale nevadí mi utrácet za jídlo a nestydím se za to. Když je skutečně dobré, jsem šťastný. Podle mě je to tak jako tak důležité - prospívá to tvému tělu. Navíc strašně rád vařím! Občas pozvu své přátele na večeři - to bys nevěřila, jak je to nákladné vařit pro osm lidí! Dáš za to třeba osmdesát euro. Ale dělám to hrozně rád.

Jak jsme mluvili o té televizi - to je podobné, jako když si někdo koupí drahou kytaru a myslí si, že jen s ní může ostatním konkurovat, nebo ne?

Přesně, musíš začít s nějakými základními nástroji. Učil jsem se asi šest měsíců na otcovu akustickou baskytaru, než mi řekl: "Dobře, tak já ti teda tu baskytaru k narozeninám koupím..." (směje se) A, víš, dostal jsem velmi obyčejnou kytaru asi za sto padesát liber od Yamahy nebo tak něco. Kvůli zvuku už teď samozřejmě preferuju kvalitní nástroje. Jo, je to nebezpečné, když má někdo šíleně drahé vybavení a dělá strašnou muziku.

S White Lies jste natočili tři úspěšná alba, v pozici headlinera vystupujete na nejprestižnějších evropských festivalech. Co bylo klíčem k úspěchu?

Asi dva roky před White Lies jsme měli kapelu Fear Of Flying a jeli jsme dvě turné. Jedno z nich jsme absolvovali v autě našeho kamaráda. Dělal to skoro zadarmo, nedávali jsme mu nic, tak deset liber, a on: "Jo, to zní skvěle, budu váš řidič". (směje se) Chudák. A to druhé bylo dokonce ještě horší. Měli jsme turné s The Maccabees a museli jsme po Británii jezdit busem, jako veřejnou dopravou. Bylo to fakt strašné. Uklidíš si vybavení dospod do busu a sedíš v něm třeba sedm hodin, než se dostaneš z Londýna do Newcastlu. Odehraješ show a musíš se hrozně rychle sbalit a běžet na autobusovou zastávku. Ale neměli jsme vůbec žádné peníze, abychom cokoliv změnili.

Harryho máma je umělkyně - má malé studio a dělá potisky - takže jsme si ručně vyráběli trička, která jsme pak prodávali, a něco si tak vydělali. (zasměje se) Ale když si tohle všechno prožiješ a máš možnost pak s White Lies dělat věci trošičku hezčím způsobem, říkáš si: "Jo, posunuli jsme se sem právě kvůli tomu, že jsme museli projít všema těma sračkami předtím." Měli jsme zaprvé pocit, že si to zasloužíme, a zadruhé, že jsme připraveni. A to je důvod, proč jsme dnes tam, kde jsme.