Jaké vlastně byly?

René: Silně pracovní. Když člověk tak hrozně maká, nevnímá čas. Skoro se mi teď ani nechce věřit, že už je to taková doba.

Kryštof: Jsme šťastní, že se nám všechno tak povedlo. Nejprve jsme museli vybudovat zázemí kolem kapely, abychom vůbec mohli fungovat. Obklopili jsme se novým managementem, natočili klip a přes léto hráli na spoustě festivalů. Vyvrcholením roční snahy je naše debutová deska.

Bylo pro vás důležité vydat album už tento podzim?

René: Desku jsme potřebovali mít hotovou proto, abychom byli příští rok akceschopní. Když chceš hrát koncerty a festivaly, musíš mít v ruce něco, čím pořadatele oslovíš. Především nás ale bavilo dělat písničky. Takže jakmile jsme jich nashromáždili dostatečné množství, šli jsme je do studia nahrát.

Kryštof: Co si budeme povídat, širší laická veřejnost takhle zkrátka nahlíží na funkčnost či nefunkčnost kapely. Všichni nejsou schopni neustále sledovat, co skupina dělá. Ale informace, že vydala album, je pro lidi znamením, že žije. Jasně, koncerty jsou důležité, ale deska je pořád klíčová. A my chtěli říct: Jmenujeme se Portless a jsme živá kapela!

Cítili jste časovou tíseň?

Kryštof: Je pravda, že jsme měli na desku dohromady jenom půl roku, ale zažili jsme už i horší situace. Tentokrát jsme řešili hlavně to, jak budou písničky znít a které vlastně vybereme. Za poměrně krátkou dobu jich totiž vzniklo docela dost a některé tam nakonec nejsou. Mám radost z toho, jak jsme "New Ride" poskládali. Tvoří ji skutečně autentický obsah, který z nás za půl roku vypadl. Všechno ostatní by už bylo navíc.

V jakých podmínkách písničky na desku vznikaly?

Kryštof: Renda to autorsky pevně sevřel do rukou a doslova písničky chrlil, což ostatně dělá poslední dobou pořád. Jeden den zavolá, že složil tři hity. Druhý den přijede a poví, že ty tři včerejší už nemá, protože udělal dva nové a lepší. Následující den ti poví to samé. Takže je důležité mu do toho občas vstoupit, vytrhnout mu to z ruky a nenechat ho písničky vyhodit. Ale je dobře, že má takový autorský přetlak, protože má kapele co nabídnout. Vlastně toho nabízí tolik, že zbytek členů má co dělat, aby do písniček stíhal vymýšlet své party. Já je průběžně textoval a na zkouškách jsme pak písničky dávali společně dohromady.

Kde se v tobě takový přetlak, René, bere?

René: Mám ho dlouhodobě. Protože skládám i pro jiné interprety a projekty, tak toho za rok udělám opravdu hodně. Aktuálně píšu hudbu pro debutový film Jirky Mádla, pak mě čeká další film, potom muzikál, mezitím skládám písničky pro různé zpěvačky... Poslední čtyři roky jsem v podstatě pořád v práci, takže to teď pro mě nebyla změna.

Zatímco hudební stránka byla Reného doménou, texty stvořil tradičně Kryštof. Máš za ta léta už nějakou osvědčenou metodu, jak text na existující písničku napsat?

Kryštof: Nejprve řeším myšlenku písničky a hlavní motiv, kolem kterého se má točit. Pak vzniknou určité klíčové slovní struktury, které chci zachovat, a na nich postavím zbytek textu. Snažím se, aby měl hlavu a patu. Není úplně jednoduché vpravovat slova do něčeho existujícího, ale já se často potřebuji jenom rozběhnout. Pak píšu třeba čtrnáct dní v kuse každou noc. Vyhovuje mi takto víc, než kdybych měl dělat každou písničku zvlášť.

Za jak dlouho napíšeš nový text?

Kryštof: To je různé. Třeba "Safe Flight" jsem otextoval za tři hodiny. A vedle toho jsou písničky, které trvají týden.

Trápila tě některá?

Kryštof: Dlouho jsem si odkládal "Get What You Wish", ale to bylo i kvůli textu hostujícího rappera Henryho D. Chtěli jsme, aby si svůj part napsal sám, mě by ostatně ani nenapadlo mu do toho sahat. Moje část musela jít ruku v ruce s tou jeho, takže jsem nějakou dobu čekal, odsouval ji a dokončil ji úplně jako poslední.

Ty ostatně píšeš texty už od roku 1992. Kam chodíš na nové příběhy?

Kryštof: Abych nemusel řešit inspiraci, vycházím z dennodenních pocitů. Myslím, že se každou deskou posouvám. Není pravda, že se lidé nemění. S každým zásadním momentem v životě si upravuji názory. Je to neustálý proces dospívání, měnění životních názorů a pohledů na svět. Každá záležitost, kterou musím v životě vyřešit, se v textech zobrazuje, alespoň v to doufám.

Můžeš to na nějakém ilustrovat?

Kryštof: Jeden z našich prvních singlů se jmenoval "No Brain No Pain". Dnes vím, že je život daleko složitější a nelze ho shrnout do takovéhoto sloganu. S věkem přichází schopnost většího odstupu a nadhledu. Zatímco v osmnácti jsem vnímal svět maximálně metr kolem sebe, dnes se na něj dívám jako na souběžné dráhy. Obrušuji hrany. Když mi odtáhnou auto, okamžitě odlétám na oběžnou dráhu a tam si povím: No jo, to je ale prkotina.

Když ti bylo zmiňovaných osmnáct, začal jsi psát anglicky, protože jsi byl obklopen angloamerickými podněty. Je tomu tak i dnes?

Kryštof: Měl jsem štěstí na tátu, který byl náruživý hudební posluchač. Měl rád jazz a i nám dětem byl schopen podstrčit spoustu skvělé hudby. Díky tomu jsem poslouchal The Beatles, kteří pro mě představovali hudební kolébku a abecedu. Od toho se vše odvíjelo. V devíti jsem dostal první album Prince, U2 nebo Bruce Sprigsteena, což mi postupem času sebralo hudební prostor natolik, že už do něj české věci neměly šanci proniknout. Tím bylo dáno moje zaměření na angloamerickou kulturu, které ve stejných šlépějích pokračuje dodnes.

A evidentně vás stále oslovuje hudba těch největších popových matadorů. Jen dnes mají už jiná jména - například Linkin Park nebo Red Hot Chili Peppers. Souhlasíte?

Kryštof: Holt je to pro nás standardně naposlouchaná hudba a my z ní vycházíme. Při tvorbě ale vůbec neřešíme, jestli nám to a to něco připomíná nebo jestli jsme to už někde slyšeli. U všech muzikantů se ale jejich hudební zázemí prosadí, ať chtějí, nebo ne. Nejde o kalkul. Vychází to z hudebního základu, který je u někoho široký a u někoho užší. Naše nové album je výrazně různorodé a dokládá, že máme hudby za ta léta naposloucháno fakt hodně. Což se projeví tak, že něco složíme a sami jsme pak ve studiu překvapeni: Hele, to je ale opravdu pepperovka!

Rozumím. Není to pak ale trochu nošení dříví do lesa? V Německu bude padesát takových kapel, které mají podobné hudební hrdiny, ve Francii jakbysmet.

Kryštof: Svým způsobem ano. Nikdy jsem nad tím takto ale nepřemýšlel. Určitě jsou muzikanti, kteří si prvoplánově řeknou, že pokud chtějí vytvořit standard, musí jít jinou cestou. Pak vzniká spousta alternativních hudebních záležitostí a jenom velmi omezené množství se jich uchytí. A pak jsou lidi, kteří to neřeší a byť jsou zatížení nějakým stylem hudby, tak v něm prostě tvoří. Protože jsou ale dostatečně osobití, stanou se standardem sami.

A věříte, že tohle je případ i Portless.

Kryštof: Věříme, že se v nás snoubí standardní kvalita hudebního projevu a osobitost. Že jsme rozeznatelní. Už jenom v tom, že nás - přestože zpíváme anglicky - jsou schopni identifikovat i hudební laikové, vidím osobitost projevu. Dnes si toho upřímně vážím. Kapel je totiž stokrát víc, než v dobách našich začátků.

Tehdy jste měli poměrně jasně určenou komunitu fanoušků. Když vás kolem roku 2004 začala výrazně hrát rádia, zejména díky hitovce "Cliché", mohli jste se opřít zase o jinou skupinu posluchačů. Kdo jsou vaši fanoušci dnes? Protože - mainstreamová kapela jste i nejste, klubová kapela jste i nejste.....

Kryštof: Mě svým způsobem baví, že nejsme zařazení a vyhranění. Myslím, že to je otázka přirozeného vytváření, o kterém se ale můžeme bavit teprve zpětně. V okamžiku, kdy tvoříme, řešíme jenom to, jestli se nám písnička líbí a jestli ji zvládneme živě zahrát. Pak si teprve sedneme a bavíme se o tom s lidmi zvenčí, třeba s tebou. Až na základě otázek, jako jsou tyhle, si definujeme naše pocity. Vážně, my to tam prostě flákneme a až díky vám zjišťujeme, kam jsme se s deskou dostali.

S předchozí kapelou jste přitom byli zvyklí na větší koncerty. Co když v undergroundu zůstanete?

Kryštof: Moje ješitnost je uspokojena tím, když slezu z pódia a někdo mi řekne, že se mu to fakt líbilo. A pak je už jedno, jestli jsem hrál po dvě sta, nebo dvacet tisíc lidí.

Každopádně dnes působíte civilněji. Když jsem si před lety stáhl vaše promo fotky, byla na nich parta vystajlovaných chlapíků a Kryštof vypadal, že dva roky nevytáhl paty z posilovny. Také z písniček se občas vystřihla basa nebo se zkrotila kytara...

Kryštof: I my cítíme, že tvorba i její prezentace mohla v určité době zažívat jakousi prvoplánovost. Ale tohle šlo dnes úplně stranou. Neřešíme prvoplánově tvorbu, ani to, jestli někdo má, či nemá roztrhané tričko. Když je vidět, že nás to fakt baví, lidé to vycítí. Portless je zkrátka úplně nová kapela a my ji stavíme tak, jak chceme. Neřešíme věci, které bychom před pár lety ještě třeba řešili, protože je považujeme za nedůležité.

Naposledy: Po tom pozlátku z doby největší slávy se vám nestýská?

René: Víš, ono je hrozně příjemné, když hraješ velké koncerty pro mnoho lidí. Přijímáš ohromnou energii. Samozřejmě bych byl rád, kdybychom se někdy vrátili tam, kde jsme byli. Není to priorita a je to jenom na nás. Kdysi jsme dosáhli určitého postavení a stalo se tak především díky hudbě. Máme-li dosáhnout určitého postavení i s kapelou Portless, bude to zase především díky muzice.

Během listopadu vás čeká trojice křtů v Praze, Brně a Ostravě. Co bude s Portless dál?

Kryštof: Rádi bychom vydali nový videoklip k singlu "Hero". Existuje parta lidí, která točí dokument o vzniku Portless. Časosběr vyvrcholí na pražském křtu a my bychom z toho materiálu rádi sestříhali klip právě k této písničce.

René: Ale určitě si dáme nějaké volno, protože tento rok byl vážně intenzivní. Možná si spolu zajedeme do Anglie na fotbal. Tam se kolem Vánoc rozhoduje o titulu. A pak se budeme připravovat na příští rok.