Jaké to je rekapitulovat ve vašem věku? Nepřipadáte si na ohlížení se za kariérou ještě mladá?

Myslím si, že v tomto případě o můj věk vůbec nejde. Jsem na hudební scéně už deset let a během nich se stalo tolik věcí, že je logické a přirozené udělat jakési bilancování a zavázat fanouškům balíček mých doteď nejúspěšnějších písniček a duetů.

Vaše výběrové album "Momenty" vychází v několika verzích. Můžete čtenářům musicserveru vysvětlit podrobněji rozdělení na standardní a 2CD edici?

To nebyl můj nápad, ale přání vydavatele. Chtěla jsem vydat jen dvojalbum, které je vlastně tou limitovanou edicí. Na ní jsou všechny mé spolupráce a jako bonus videorozhovor. Na druhé straně tím samostatným klasickým CD, kde jsou pouze mé písničky a jako bonusy duety s Desmod "Pár dní" a "Úsmev a čaj" s IMT Smile, vyhovím těm, kteří chtějí mít jen miniverzi mé výběrovky.

Na albu se objevila i novinka "Ženy aj muži", kterou jste nahrála za pomoci vašich fanoušků. Jak jste se zrovna k těmto konkrétním třiadvaceti lidem dostala?

Už když jsem tu skladbu psala, věděla jsem, že ji zkrátka nemůžu zpívat sama, aby měla tu energii a sílu, kterou má díky nim. Oslovila jsem proto rádio Expres, které vyhlásilo konkurs na zpěváky do této písničky. Přihlásilo se jich mnoho, ale vybrala jsem jen dvacet tři z nich. Bylo skvělé s nimi pracovat, někteří byli poprvé v nahrávacím studiu a měli z toho zážitek.

Na desce se nacházejí jak vaše největší hity, tak skladby, které máte ráda, ale v playlistech rádií se moc neohřály. Stalo se Vám, že jste nad nějakou skladbou dlouho váhala, zda ji na album zařadit, či ne?

Abych to upřesnila: na výběru jsou vlastně všechny mé dosavadní singly, možná kromě dvou. Místo nich jsem tam zařadila dvě nahrávky, které jsou v podstatě mé srdcovky, ale nikdy nebyly vydány jako singly. Výběr mi byl jasný už hodně dlouho, dokonce jsem požádala fanoušky, aby mi s ním pomohli, ale dá se říct, že jsme se spolu skoro navlas shodli.

Když jste se za svou kariérou ohlížela, jak ji s časovým odstupem sama vnímáte?

Jako příběh děvčete, které vlastně nikdy nechtělo být zpěvačkou, jenom hrálo rádo na kytaru a skládalo písně. Jednoho dne si ji tady všechno samo našlo a stalo se to jejím životem, který by už nikdy za jiný neměnila. Vnímám to jako velký dar, který jsem dostala, a všechno pořád beru s pokorou a nohama na zemi.

Kterou svou desku považujete za nejvydařenější a na jaké byste udělala naopak nejvíce změn?

Vždy ta poslední bývá pro interpreta nejpodařenější a nejlepší, ale s odstupem času mám stále ráda album "Tabletky odvahy" a dvojdesku "Gemini". Samozřejmě bych teď předělala svůj debut, ale to je asi přirozené, vzhledem k mému vývoji a posunu.

Říkáte, že nejraději píšete skladby ve smutnějším období. Spousta z nich je však naopak veselá, optimistická. Jak vysvětlíte tento kontrast?

Ve smutnějším období je ta zvláštní deprese velmi inspirující a povzbuzující. Nápady tehdy přicházejí pomalu, opatrně, zrají, tráví se. Najednou se víc pozoruji zevnitř, pokládám si otázky, povídám si se svým Já. Zní to schizofrenicky, ale neumím to jinak vysvětlit. Ten pokoj, který v tu chvíli v sobě mám, při tom všem baví a léčí. Veselé písničky jsou spíš výbuchem radosti a jdou ven daleko rychleji.

Vás na oběžnou dráhu populární hudby vystřelila autorská soutěž Coca-Cola Popstar. Nelitovala jste později, že jste chvíli nepočkala a nestala se součástí kolotoče zvaného SuperStar?

Jak jsem už řekla, nikdy jsem nechtěla být zpěvačkou, takže kdybych se tehdy nezúčastnila autorské písničkářské soutěže, tak by mě SuperStar úplně minula a určitě bych tam nešla. Naopak jsem velmi ráda, že moje kariéra začala vlastně takhle nenápadně, protože o Coca-Cola Popstar se tehdy psalo velmi málo a neměla ani podporu žádné televize. I když jsem vyhrála, nic jsem neměla zajištěno, pouze to, že nahraji album s vlastními skladbami, ale nikdo mě neznal. Zkrátka jsem si tu cestu, kterou za sebou mám, musela vyšlapat sama, bez velkého humbuku a zcela od nuly.

Jak se vůbec dnes díváte na podobné talentové soutěže? Nemáte pocit, že jich je moc a účastníkům svým způsobem jen dají čichnout k pozlátku slávy a po skončení je hodí na tvrdou zem?

Ano, je jich už moc. Nevím, do jaké míry je opravdu zájmem televizí sehnat na scénu nové tváře a dát šanci nováčkům, když na druhé straně show skončí a vítězi už se nikdy nedostane tolik mediálního prostoru jako během soutěže. Možná chtějí jednoduše zase připravit velkolepý program, na kterém vydělají, a potom je jim už jedno, co se s těmi zpěváky stane. Nedívám se na tyto programy, možná už jen právě proto, že vím, jak to chodí v zákulisí.

Začátky vaší kariéry, spojené s albem "Entirely Good", se odvíjely především v angličtině. Tu jste postupem času v podstatě vyřadila ze svého repertoáru a vyjma druhého disku alba "Gemini" zpíváte hlavně ve své mateřštině. Byla v tom tehdy nějaká potřeba zúročit studium na Státní jazykové škole v Žilině, nebo jste prostě měla pocit, že se vám v tomto jazyce píšou texty lépe?

Tenkrát jsem měla pocit, že se mi v angličtině píše lépe a lehčeji. Až později jsem zjistila, že v sobě prostě tu Slovenku nezapřu a to, že si se mnou začali mé slovenské texty zpívat lidé na koncertech, mě definitivně přesvědčilo, že zkrátka chci psát v rodné řeči.

Najednou přišly velké úspěchy, zlaté, platinové a multiplatinové desky, zvýšený zájem fanoušků, médií. Co to s introvertkou, jako jste Vy, udělalo?

Prošla jsem si třemi fázemi. Nejprve jsem si na to zvykala, bylo to milé, když mě začali lidé ve městě poznávat. Potom jsem se začala víc ukrývat. Ten zájem byl najednou veliký, koukala jsem se spíš do země a nechodila do společnosti, potom se to celé časem převrátilo a přestalo mi to překážet. Nyní jsem ve stadiu, kdy si žiju jako obyčejný člověk a toho všeho kolem, co se děje, si víceméně nevšímám a neřeším to. Beru to jako součást mého života.

Kdy jste vlastně pochopila, že se muzikou asi uživíte?

Na tenhle pocit se nedá zvyknout, protože popularita, nebo chcete-li sláva, je strašně relativní věc. To, že mě teď muzika uživí, ještě nemusí znamenat, že to tak bude napořád, ale samozřejmě bych si to přála. A dokud mě hudba stále baví, budu se snažit dělat vše, aby tomu tak zůstalo.

Získala jste několik Zlatých Slavíků, žádného dalšího už ale asi nepřidáte. Co si myslíte o konci této kdysi populární ankety na Slovensku?

Vlastně se to dalo čekat a je to velká škoda. Vůbec nejde o ceny, jestli je získám já, nebo někdo jiný. Jde o to, že u nás skončila anketa, která měla dlouhou tradici. Byla to jediná oslava hudebníků a interpretů, kde se všichni sešli. Bývala to show a občas i velká sranda. Bylo to soupeření jednotlivých základen fanoušků a v neposlední řadě jsme měli svůj prostor v televizi, kde jsme mohli prezentovat své nové písně nebo se představily nové tváře. A teď nic. Přišli jsme o Aurela a teď i o Slávika. Brečet samozřejmě nebudeme, ale asi se zase jen ukázalo, jak málo si vážíme domácí hudební tvorby.

Jak se slovenská média stavějí k mladým hudebníkům a jaký je vůbec nyní stav populární hudby na Slovensku?

Je mnohem menší prostor pro domácí interprety, než jaký byl před deseti lety, když jsem začínala. Nemáme hudební pořady, nemáme hudební časopisy, nemáme hudební galavečery, je o hodně méně festivalů, takže takto nějak se máme… Ale opakuji: nemusíme brečet, vždy nějak bylo, a i když jsou zrovna horší časy, věřím, že toto období přejde a lidé jednoduše pochopí, že je třeba si vážit našich interpretů.

Čím si vysvětlujete, že zatímco na Slovensku vy, kapela Desmod nebo Peter Cmorik slavíte velké úspěchy, v České republice ne a ne prorazit?

Víte, že tohle je pravidelná otázka, kterou dostávám od českých médií? Nevím, proč tomu tak je. A vlastně mě to ani netrápí. Nikdy jsem na nic netlačila, nechala jsem věci plynout tak, jak jsou.

Často jste přirovnávána ke zpěvačkám jako Avril Lavigne či Alanis Morissette. Sledujete, jakou hudbu dělají tyto interpretky dnes? Hledáte u nich nějakou inspiraci?

Ten, kdo mě k nim stále ještě přirovnává, by se měl už konečně probrat. Jsem Zuzana Smatanová, našla jsem si svou cestu a mám svou vlastní hudbu, do které dávám samozřejmě sebe. Práci Alanis a Avril nesleduji, jen když se ke mně dostane nějaká jejich novinka prostřednictvím médií...

Jako svůj koníček uvádíte kreslení nebo fotografování. Jaké kresby či fotografie z poslední doby si nejvíce vážíte?

Nedávno jsem měla na Slovensku výstavu portrétů čtrnácti známých slovenských osobností, která proběhla ve třech městech. Mít výstavu byl můj tajný sen a jsem velmi ráda, že se splnil. Fotografování se věnuji opravdu jen okrajově, ale hrozně mě baví černobílá fotografie, makro (hmyz) a také portrét.

Vedle například Katky Knechtové jste na Slovensku další zpěvačkou, která se netají tím, že je spíše introvertní povahy. Nechávají vás chladnou spekulace novinářů o vaší postavě nebo o biologických hodinách?

Absolutně mě nechávají chladnou. Je mi jedno, o čem spekulují, vysvětlila jsem jim to už několikrát, takže jestli mají stále zálibu vařit z vody, tak jim ji nechám.

Výběrem "Momenty" rekapitulujete svoji muzikantskou dráhu mezi lety 2003-2013. Kam povede vaše hudební cesta dále?

Doufám, že stejným směrem, jakým jsem se vydala. Mám zkrátka diagnózu, jsem písničkářka, svůj život si opisuji v textech a prožívám to vždy velmi intenzivně. Samozřejmě, že chci hrát a koncertovat, dokud budu moci. Chci cestovat a užívat si tento dar.