"Ne, dejte mi i ten svetr. I tu mikinu, jo! Zaručuju vám, že zima vám tam dole fakt nebude." Doporučení šatnářky asi vycházelo z proudících davů míjející její pultík, přesto (nebo spíš naštěstí - všichni víme, jaké v Lucerně dovede být vedro) měla situace k vyprodání sálu daleko. Co překvapilo nejvíce, bylo složení návštěvníků. Čekala se tradiční záplava černé, nepadnoucí korzety s vylézajícími bůčky nebo černě podmalované oči. Ačkoliv černá přeci jen převažovala, do kdysi neprostupného zástupu pohřebníků se letos dokázaly probojovat i jiné barvy. Na HIM totiž dorazili dvacátníci, třicátníci i čtyřicátníci a spousta z nich měla k tradičním metalistům vizuálně daleko, ale co. Vždyť Finové se také změnili a o metalu už moc hovořit nejde.

Jediná věková kategorie, která chyběla, byli současní teenageři. Z toho lze usuzovat, že je nový materiál této formace nebyl mezi konkurencí schopen oslovit. Převážná část fanoušků HIM s nimi beztak drží hlavně kvůli minulým časům, takže to současným "mlaďasům" vlastně ani nelze moc zazlívat. Anebo jen zkrátka nedostali od rodičů peníze...

Předskokani Caspian se v záři reflektorů potýkali se svým instrumentálním rockem opravdu znamenitě. Niterné a hloubavé melodie linoucí se z jejich kytar sloužily čekajícímu publiku spíš jako podkres pro jejich myšlenky, i tak to ale nebyla ztráta času. Američani měli tu smůlu, že se na jejich vystoupení zvuk teprve piloval (budeme si to myslet), a tak jejich hlavní síla moc nevynikla. V Praze se kapela neukázala poprvé, a dokonce ji na pódiu označila za jedno z nejoblíbenějších koncertních míst na světě, tak snad příště a s lepším nazvučením.

"Unleash The Red" a unleash HIM. Vynikající intro vyhnalo pětici muzikantů na scénu, aby spustila otevírák "All Lips Go Blue" z poslední desky "Tears On Tape". Ville Valo se vymódil jako za starých dobrých časů, tedy černá šála a čapka (zpocení fandové odhadovali, jak dlouho mu to ve výhni vydrží). Obvyklý vágus basák Migé shodil svoji nemytou kštici a ve svém levém rohu střežil jakousi voo-doo panenku, která nebyla nepodobná právě frontmanovi. Bubeníka od spoluhráčů tradičně oddělovala skleněná stěna, Burton nebyl vzadu za svými klávesami téměř vidět, a tak vše musel se zpěvákem utáhnout kytarista Linde. Tradiční rozmístění i funkce pro tradiční koncert.

"I've been - ?" "Buried alive by love!" odpovědělo Valovi unisono publikum. Ačkoliv nejnovější skladby nezněly naživo vůbec špatně, na ty starší reagovali příchozí vstřícněji a s neochvějnou jistotou. Za odměnu se jim dostalo nějakého toho úsměvu, což se už teď, kdy Ville nedusí v koutku úst jedno cigáro za druhým, stává na koncertech pravidelností. A protože už mezi pauzami zuřivě nevstřebává nikotin, sem tam hodí sám pro sebe nějaký ten brumlavý vtípek a hned působí lidštěji. Češi mají HIM zkrátka rádi, a to zrovna nemusí hrát ani "Join Me". Ale i na to došlo, a to dokonce už v půlce setu. Šlo přitom o jedinou pauzičku, setlist jinak sypal jednu energickou pecku za druhou - "Soul On Fire", "Wicked Game", "Right Here In My Arms" nebo "Passion's Killing Floor". Spát můžete v hrobě.

Nikomu nevadilo, že nešlo o pompézní show, tu ostatně HIM nemívají. Nikomu nevadilo, že kapela už není tak čilá jako kdysi, a nikomu nevadil ani lehce zastřený zpěv. Když ale skupina, která se může pochlubit osmi studiovkami i dalším nepřeberným materiálem, skončí po hodině hraní, vaří se krev. Celá Lucerna zmlkla a tiše poulila oči na Vala, který procítěně a osamoceně zazpíval "Funeral Of Hearts" - vrchol večera. O to více zamrzelo, že následoval jenom jeden přídavek "Love And Death Embrace". Chybělo až spoustu zásadních písní a čekalo se na ně příliš dlouho na to, aby HIM skončili tak brzo.