Je to jako pohádka O perníkové chaloupce: Jeníček s Mařenkou se ztratili v potemnělém lese, plni beznaděje bloumají hvozdem, aby snad spatřili nějaký záchytný bod, znamení, které by jim vrátilo víru, že ještě není konec. Když vtom v dáli spatří světýlko... Bezmála dvě desetiletí mají tuzemské oběti shoegazingové vlny ze sklonku devadesátých letech utrum - od rozpadu původní sestavy Ecstasy Of Saint Theresa název tohoto měňavého žánru v českých médiích maximálně prosvištěl (skupina Here, svého času také The Naked Souls) a zájem o něj, snad ze strachu o vyčpělost, opadl. Jenže pak se tu ze dne na den (ano, na den koncertu před My Bloody Valentine v Praze) objeví jméno romantické jako žárovky obtočené kolem stojanů na mikrofon, Manon meurt, jež vynese rozsudek: Manon umírá, ale vzdejte se, shoegaze tady ještě neumřel...

Rakovnická čtveřice s obsazením Kateřina Elznicová (kytara), Vojtěch Pejša (kytara), Simona Kuchárová (baskytara) a Jiří Bendl (bicí) předskakováním shoegazeovým mentorům My Bloody Valentine teleportovala myšlenky přítomných čtyřicátníků do doby žánrového rozkvětu o dvacet let zpět, kdy ani všichni členové nebyli na světě. Jsou mladí, nezkušení, společně hrají teprve jeden rok, ale neuhodli byste to - na pódiu nejeví žádné známky začátečnické nevyrovnanosti (žánrové know-how mají našprtané, na zvukové zkoušce jim MBV vyčítali, že jsou moc nahlas.) Jo a ještě nemají žádnou desku. Je to sen?

Je to sen. Manon meurt ale vědí, že nemůže trvat věčně a bez ustavené kolekce singlů to výše nepůjde. Jejich nové EP, pravděpodobně stejnojmenné, se právě ocitá v postprodukční fázi a ve vyleštěných verzích se na něj zařadí i skladby "To Forget" a "In These Eyes". A odpověď na otázku, zda snad tohle uskupení spíše než z Rakovníka spadlo do klína české hudební scéně z Marsu, pomůže vyřešit právě zdolaná padesátitisícová hranice pro vznik desky v projektu Hithit.cz, na jejíž konto od našeho rozhovoru 2. září doputovalo více než 23 tisíc.

Právě jste se vrátili z vysílání Radia 1. Začínáte si už pomalu osvojovat práci s termínem publicita, nebo je na to ještě moc brzy?

Jiří: Na to si nikdy nezvykneme. (smích)
Vojtěch: Podle mě to nikdo z nás ještě nepovažuje za publicitu. Já to beru tak, že se poštěstilo. Ale nemyslím si, že to bude takhle nějak extra pokračovat dál. Asi tomu ještě nevěřím.
Jiří: Já jo. Já v to doufám.
Vojtěch: Ale jaká kapela tohle má, nějakou velkou publicitu.

Poslouchali váš první rádiový výstup i vaši rodiče?

Kateřina: Jo.

Jak se tváří na to, že se chcete živit muzikou?

Kateřina: Naši to nesou dobře, jsou muzikantsky založení, takže ze mě mají radost, si myslím.
Jiří: U nás tomu nevěří. Říkají: "tohle tě živit nebude" a berou to tak, že si tím můžu přivydělat. Nebo pro srandu, protože děda hrál dechovku a vždycky v neděli dal babičce stovku nebo padesátku na stůl a v pondělí mazej do práce. Jako koníček jo, ale nejdřív si udělej povinnosti. Takže já každý rok doma říkám: (zatleská) "Hele, tenhle rok je zlomovej, teď už to přijde, to už bude úplně něco jinýho, babi!" A ona: (změní tón hlasu) "To jsem na tebe zvědavá." (smích)

"Máme představu o dokonalém zvuku"

Nevím, jak se k tomu staví babička, ale mám dojem, že letos "to přišlo" - koncert před My Bloody Valentine a natáčení debutové nahrávky v profi studiu pod producentským dohledem Šmityho (baskytaristy formace Luno) v kontextu vašeho dosavadního působení enormně září. Co vás na první profesionální spolupráci ve studiu nejvíc potěšilo? Překvapilo? Zklamalo?

Jiří: Vždycky jsem ve studiu mnohem nervóznější než na koncertech. Jsou v tom většinou peníze kapely, nikoho jiného. Říkám si: tak teď je to tady, co jsem dělal rok, musím teď nahrát, nesmím to kazit apod. Ve studiu se vždycky ukáže silná i slabá stránka kapely a prověří se charakter členů.
Vojtěch: Mě potěšilo, že Šmity byl přístupný všemu. Chtěl jsem nahrát svojí kytaru ještě s nějakými efekty a on: "No jasně, to uděláme." Jsem opravdu rád, že jsme to natočili jinak než na koncertě. Že tam bylo místo i na experimenty.
Kateřina: Mně občas přišlo, že je to až moc odfláknuté, což mě trochu děsilo. Čekala jsem, že se v tom budeme víc topit.
Jiří: To je právě to, o čem jsem mluvil, že se strašně pracuje s penězi a časem. My jsme potřebovali za tři dny natočit šest věcí.

Ponese se EP po vzoru dvou skladeb na vašem bandzoneu, tedy spíše v zasněném, meditačním duchu, nebo můžeme čekat i čistě noise?

Simona: Na tom se teď domlouváme. Já bych to chtěla spíš něžnější, zasněnější, ale v určitých pasážích tu garážovou špínu.
Vojtěch: Teď je ta fáze postprodukce.
Jiří: Polovina zvuku bude dreamová a polovina bude noise.

Shodli jste se na představě o zvuku všichni čtyři, nebo je to tak, že třeba ženská polovina kapely prosazuje větší zastřenost desky a mužská spíš navrstvené kytary?

Vojtěch: Myslím, že představu o zvuku máme, tak nějak asi víme, kde by měl být. Ještě se domluvit se Šmitym, aby to bylo podle našich představ, protože má taky svůj názor a zkušenosti. Všechno teď do sebe různě naráží a spojuje se, tak uvidíme, jak to bude znít na konci.

Liší se vaše vize hodně od vize producenta?

Vojtěch: Určitě nás někam netlačí. Je ale vidět, že má nějaký názor a zkušenosti. Mám dojem, že si o nás myslí, že jsme strašní detailisti.
Kateřina: Já asi jsem detailista.
Vojtěch: Viz dneska jsme mu říkali: "Hele, nějak se pokazila basa, jeden tón tam nesedí a je to dost slyšet." A on: "To je dobrý." A kdokoliv od nás říkal, takhle to tam prostě nemůže být. Ale nakonec jsme se shodli.
Jiří: Nejsme pořádně vyhraní muzikanti, sekáme spoustu chyb, ale zároveň máme představu o zvuku, který má být dokonalý, což podle mě zrovna jemu může připadat zvláštní. Je trošku takový pankáč nebo spíš si myslí, že bychom takhle měli k muzice přistupovat - vykakat se na to nepodstatné a zaměřit se na to podstatné.
Vojtěch: Což je zase v kontrastu s tím, že když třeba skládáme písničku, trvá fakt dlouho, než je hotová. Pipláme se s každou pasáží, jestli ji tam dát, nebo ne.

Kdo u vás skládá texty? Ty píšeš básně Jiří, je to tedy tvoje disciplína?

Jiří: Do tohohle se vůbec nepletu.
Kateřina: Já se ho pořád snažím dokopat, aby něco přinesl...
Jiří: Věřím tomu, o čem jsme se bavili ještě s mou druhou kapelou, se kterou hraju už pět nebo šest let, kdy jsme s něčím v textech nesouhlasili a říkali si, jestli tomu zpěvákovi nebudeme skládat texty. Ale podle mě je důležitý, že když to má být procítěné a je tam nápad, měl by si to zpěvák napsat sám. Takže do toho nechci Vojtovi ani Kátě kecat. I když si myslím, že bych byl schopný napsat něco, co je v pohodě. Pokud něco někdy napíšu a bude to náladově do hudby pasovat, tak třeba jo. Ale dokud jsou schopní, a jsou schopní, napsat anglický… Jo a angličtina! Anglicky neumím vůbec. (smích)

Shoegazingová Eextáze

O zvuku a způsobu tvoření, zdá se, máte jasno, ale řekněte mi jedno: jak se k čertu v Rakovníku najdou čtyři lidi, co chtějí dělat v České republice téměř neexistující shoegazing?

Jiří: Základ je, že jsme všichni absolventi jedné střední školy. S Vojtou hrajeme deset let.
Vojtěch: Měli jsme spolu nějaké projekty, hrajeme dohromady hodně dlouho. Vždycky jsem byla zamilovaný do nějakého stylu - strašně jsem žral šedesátá léta, pak jsem se přes Radiohead a Sigur Rós dostal k tomu shoegazu. A do toho jsem se zamiloval fakt hodně.
Jiří: Potkávali jsme se hlavně v Rakovníku na svých koncertech - Síma měla kapelu, která dneska už neexistuje, Káťa taky a hlavně začátek téhle kapely spočíval v tom, že Káťa hrála sama, na akustickou kytaru... A to už řekne ona.
Kateřina: Pozvali mě na festival Coombal u Rakovníka a nechtělo se mi tam hrát sama.
Jiří: Na začátku byla zbabělost. (smích)
Kateřina: No, prostě jsem potřebovala někoho, kdo by tam zahrál se mnou. Vojta souhlasil, že by mě doprovodil na elektrickou kytaru. Tak jsem si říkala, že by to ještě chtělo nějaké bubny, a když zná Vojta toho Jirku, mohl by hrát on. A pak basu, kluci chtěli holku... (smích)
Vojtěch: Chtěli jsme do hudby něco minimalistického...
Jiří: Nechtěli jsme žádné mačos.
Vojtěch: Základ byla jemná kytara, zpěv. A kdyby tam přišel nějaký kluk z hudebky nebo z konzervatoře, tak co by tam s nadsázkou zahrál - nějaké naučené postupy, nějaké laufy nahoru dolů, a to jsme právě nechtěli. Chtěli jsme prostě holku. (smích)

No a jakou roli tam tedy hraje to pohlaví?

Vojtěch: Vždycky, když jsem viděl basačku, hrála pěkně minimalisticky. A hlavně holka u toho prostě vypadá dobře.

Vojta nakousl téma hudebních kořenů/vzorů. Máte to vy ostatní se Sigur Rós nebo Radiohead podobně? Co posloucháte?

Vojtěch: Každý toho poslouchá hodně moc, já nevím... (povzdechne si) Začni ty, Jirko.
Jiří: (hluboce si povzdechne) Začni ty, ty vole. (smích) Tak když budu mluvit za celou kapelu - ten záběr je velký, od popu až k okrajovým žánrům, ať je to mathcore, přes americké hardcory jako Botch, Norma Jean anebo...
Kateřina: Vážná hudba třeba...
Jiří: Takovýhle matiky z Ameriky, jako má ráda Síma, matiky z Evropy, matiky z Českých Budějovic... To je fuk. (smích)
Vojtěch: Je strašně těžké něco vybrat, ale co mě kromě My Bloody Valentine a pár písniček od Slowdive zasáhlo nejvíc, je česká Extáze (Ecstasy Of Saint Theresa, pozn. red.), to třípísničkové EP "… fluidtrance centauri…".

Manon Meurt - název vaší kapely čerpá z francouzštiny. Co znamená?

Vojtěch: Manon umírá.
Jiří: Od té doby, co hraju s Vojtou, jsem posedlý vymýšlením názvů kapel, cédéček a podobně. A v době, kdy jsme začali hrát s Káťou ještě pod jménem Katie & The Accessories, jsem už měl na bandzone zamluvenou doménu s názvem kapely, ve které budeme jednou hrát. (směje se)
Kateřina: Když se řekne "Manon umírá", náladově mi to sedí do té muziky.
Jiří: Jednou jsem si v knihovně půjčil knížky od Samuela Becketta a jeden román z trilogie se jmenuje "Malone umírá". A protože nejsem francouzštinář, myslel jsem si, že Malone je žena. Hned jsem to posílal Vojtovi, že mám název pro kapelu. (směje se) A pak jsem začal číst: ... je mi tolik a tolik, brzo umřu... Bylo to takové pesimistické a hlavně - on je starý chlap! (směje se) A tak jsem hledal jiné jméno, které by znělo jako Malone. V té době jsem ještě působil v jednom projektu, kde kytarista ujížděl na Nezvalovi. Přes jeho dílo "Manon Lescaut" jsem tak dostal k našemu současnému názvu.

Krvavý Valentýn v krvi

Názvu, který získal na zvučnosti pořádně až po vašem předskakování jedné z nejslavnějších shoegazeových kapel na světě - My Bloody Valentine. Jak se podaří v podstatě neznámé kapele takovýto husarský kousek?

Simona: Vojta měl se svou druhou kapelou tady v Praze koncert a ještě než začali hrát, přišel za mnou a řekl: "Hele, já jsem se rozhodl, že budeme hrát před My Bloody Valentine." (smích)
Vojtěch: Jo, jo? (smích) To si nepamatuju, kdy to bylo?
Simona: V tom Kainu.
Vojtěch: A to už byl ten koncer…
Simona: (přeruší ho) Ne, to ses prostě jenom rozhodl, že budeme hrát před My Bloody Valentine. (smích)
Jiří: Ne, vy jste už vlastně měli koupené lístky. A já jsem ze srandy ve zkušebně pronesl, že budou přece potřebovat předkapelu, a řekl jsem Vojtovi, at´napíše Dočekalovi. A Vojta mu prostě napsal. Agentura se potom ozvala, že je to odsouhlasené a že čekají na odpověď od My Bloody Valentine. Ta dlouho nepřicházela, protože byli na tour, a že tam hrajeme, jsme se dozvěděli pět dní předem.
Simona: V úterý jsme na internetu našli plakáty s naším jménem jako jejich předkapela, aniž by nám někdo cokoliv řekl. Jiří tam volal, jestli před nimi opravdu hrajeme, a oni nám řekli, že se stala jenom nějaká chyba, že byly dvě verze plakátů a vypustila se ta s námi.

To muselo být docela nemilosrdné vůči vám...

Jiří: To bylo hrozné.
Vojtěch: Bylo to nejdelších čtyřiadvacet hodin za poslední dobu.
Simona: Hlavně v té euforii jsme to hned vyvěsili na Facebook, aniž by nám to potvrdili. Pak jsme měli večer zkoušku a říkali si, že teď nám zavolají a neklapne to, a budeme za úplné idioty...
Jiří: No to smrdělo průserem jako blázen. Bylo tam hned třicet lajků a komentáře typu "já jsem si stejně myslel, že to budete vy!" (smích) Jsem pak doma říkal: "Máme koncert před kapelou, na kterej stojí lístek devět stovek!" (smích)

Vy jste se s nimi pak v zákulisí potkali. Předpokládám, že proběhla nějaká ta komunikace...

Jiří: Docela nás chválili, byli to takoví správně zakřiknutí lidi - určitě na nás bylo hrozně vidět, že jsme úplní nováčci, ptali jsme se jich stylem: (šeptá a zrychlí) "Jé, dobrý den, prosim vás, mohli bychom s vámi vyfotit?" Pak Vojta řekl "be small", jako že my budeme malí a oni velcí, a Kevin to pochopil blbě a dřepnul si taky. (hurónský smích) Takže tam klečí, podobný Vojtovi jako blázen, jako kdyby to byl jeho táta. (smích)

Věřím, že předskakování My Bloody Valentine musí být pro rok fungující shoegazeovou skupinu zážitek na celý život i cenná zkušenost. Jenže to už je pryč, teď je aktuální deska, na jejíž finanční realizaci jste zvolili cestu crowdfundingu. Tu jste natočili i přesto, že vám příznivci doposud zaplatili jen zhruba polovinu ze zamýšlených padesáti tisíc. Osobní úspory tedy musely poměrně dostat zabrat...

Simona: Přes prázdniny jsme byli na brigádách a částka, co jsme si vydělali, nám vyšla na to studio. Teď se jedná o finance na postprodukci, což vyjde jednou tolik.

Jiří: Když zaplatíme postprodukci včetně masteringu a budeme to chtít dát na vinyly, padesát tisíc stejně bude málo. Budeme do toho ještě muset vrazit vlastní peníze.

Sázíte na vinyly. Proč?

Simona: Hrajeme po menších klubech a orientujeme se v subkultuře "do it yourself", tyhle lidi jsou na gramodesky takoví ujetí.

Bude épéčko i ve fyzické podobě, na disku?

Vojtěch: Bude jen na těch vinylech. Tedy pokud budou chtít lidi cédéčka fakt hodně, nějak to budeme muset udělat. Ale zatím razíme ty vinyly. Ke každému pak dáme kód ke stažení desky zdarma.

Co se bude dít pak? Až bude EP venku?

Jiří: Chceme hrát. Chceme jezdit co nejvíc koncertů. Potřebujeme hrát a potřebujeme se vyhrát. Že se natočí ve studiu épéčko, je fakt ten začátek. Chtěl bych, abychom jeli za hranice, ale až si zvykneme pravidelně hrát a zkoušet. Nemyslím tím, že bychom vystupovali na velkých fesťákách nebo vydělávali velké prachy, ale kdybychom třeba měli nějakou DIY tour za benzín, z města do města - to je můj sen.