Chlapík, kterého je snadné přehlédnout, ale těžké zapomenout

24.07.2013 05:29 - Jan Trávníček | foto: facebook interpreta

Festival Colours Of Ostrava, to nejsou jen velké hvězdy na ještě větších pódiích. V rozlehlém areálu Vítkovic je celá řada menších ploch a na nich jsou často i zajímavější interpreti, kteří plákátově silnější jména hravě strčí do kapsy. Kromě švédských divoženek Baskery byl jedním takovým i Sam Lee.
Sam Lee & Friends, Colours Of Ostrava 2013, Dolní oblast Vítkovice, Ostrava, 21.7.2013
© Jan Trávníček
No dobrá - zase ty Colours nepřechvalme. Co se služeb pro návštěvníky týče, především ve stanovém městečku ještě mají hodně co dohánět (fronty, studené sprchy, bezpečnost, "systém" odbavování nově příchozích a zase ty fronty). Hlavně si ale nezapomeňte peněženku, na každém rohu totiž potkáte někoho, kdo po vás bude něco chtít. Dramaturgicky se ale festival stále dobře drží, což potvrdili třeba fascinující koncerty Sigur Rós, Jamieho Culluma, Woodkida a dua Damien Rice + Markéta Irglová. Pětici nejlepších vystoupení letošního ročníku doplnilo jméno poměrně neznámé - Sam Lee. Pokud jste jej znali už před festivalem, jistě jste měli očekávání posazené poměrně vysoko. Až během samotného koncertu se ale ukázalo, co je tenhle chlapík vlastně zač a proč byste si jej měli pamatovat.

A kdo že to vlastně je? Londýnský písničkář Sam Lee pochází z komunity zvané "travellers", tedy ze skupiny cestovatelů, která se celý život věnuje kočovnému stylu života. Našinci se dere na jazyk označení Romové, jenže v Británii se pod pojmem travellers nerozumí jen vlastníci stejné barvy pleti, kteří čerpající z šamanismu a tradičních hodnot, nýbrž veškerá etnika, která mají společné pouze jedno - způsob života. A právě odsud mladý pěvec s polskými a ruskými kořeny pochází a z této lidové slovesnosti s hlubokými historickými kořeny také čerpá. Mimochodem, jedním z travellerů byl i věhlasný Stanley Robertson a právě Lee byl jeho žákem.

Sam Lee & Friends, Colours Of Ostrava 2013, Dolní oblast Vítkovice, Ostrava, 21.7.2013
© Jan Trávníček
Když se držitel Mercury Prize objevil na pódiu ostravského Gongu, spousta přihlížejících jen zalapala po dechu. Oblečen do nenápadné kytičkované košile a v modrých riflích působil jako obyčejný kluk, kterého znáte od vidění odněkud z vysoké školy. Do starého psa v třásních a náhrdelnících kolem krku měl tedy pěkně daleko a už vůbec nevypadal jako někdo, kdo by měl předvádět tisíce let starou kulturu mladému publiku. Jakmile se ale rozezněly úvodní tóny z debutu "Ground Of It's Own", lapalo se po dechu podruhé.

Hlas, kterým bývalý výtvarník disponuje, určitě nepatří do světové extraligy, nicméně stydět se za jeho naléhavost Lee určitě nemusí. To pravé kouzlo, které vytvářelo unikátní zážitek, ale vycházelo až z neobvyklých nástrojů a jejich zručných majitelů, kteří se pro oficiality familiérně nazývají Friends. Mezi Přátele tak Lee řadí například Jonaha Brodyho, hráče na ukulele a koto, což je tradiční japonský strunný nástroj měřící necelé dva metry, který je vlastně ekvivalentem naší harfy, výbornou houslistku Floru Curzon schopnou vykouzlit i cvrlikání ptáků ("The Tan Yard Side") nebo čerstvou brazilskou posilu na perkusích, která na Colours odehrála svůj vůbec první koncert s kapelou. Sestavu pak doplnili Steve Chadwick na trumpetu a Francesca Terberg na cello.

Ani hlavní protagonista nezůstal zkrátka. Kromě samotného zpěvu a sympatických rozprav s publikem se věnoval indickému harmoniu nebo si do úst vkládal brumli, díky které pak vytvářel dunivé zvuky, které jeho písně dobarvovaly.

Každá z odehraných skladeb se dočkala obsáhlého představení a tak měli posluchači bohatý přehled o tom, co se na pódiu odehrává. Kupříkladu zjistili, že "Northlands" pojednává o duchovi, který se po letech vrací ze záhrobí pro svou dávnou lásku nebo že "Wild Wood Amber" předkládá příběh Johna Shepparda, kterého jeho nastávající nechá u oltáře. A došlo i na zhýralou baladu o Georgi Collinsovi, venkovském šlechtici, který se cestou domů zapletl s vodní vílou.

Zpěvák slovy opravdu nešetřil a k jeho severským větrem ošlehaným skladbám tak v pauzách mezi nimi vytvářel hřejivý protiklad, kterému nechyběly upřímné úsměvy, pokora k bedlivě naslouchajícímu publiku i typicky britský suchý humor. Se zkušenějšími pány Collumem, Banhartem i Ricem tak i ve skromnějších podmínkách bez problému držel krok a není pochyb o tom, že v hlavách návštěvníků jeho koncertu se usídlil natrvalo. Přidáte se k jeho příznivcům i vy?


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY