Vždycky jste šla proti proudu, Marto. Platí tohle tvrzení i pro "Milokraj"?

Marta Töpferová: Dobrá otázka. Neřekla bych, že tahle deska jde nějak proti proudu. Naopak, vznikla přirozeným proudem, který mě vlastně, aniž bych to věděla, dostal zpátky sem do Čech. Mám hroznou radost, protože tenhle projekt byl celý velmi neplánovaný, najednou nastal moment, kdy jsme tady s Tomášem věděli přesně, co chceme. Ale kdybyste mi před lety řekla, že nahraji album, na kterém budu zpívat česky s kontrabasem, cimbálem a houslema, asi bych zvedla obočí. Možná bych připustila, že mě podobná deska čeká za deset dvacet let. Naprosto přirozenou cestou ale vznikla letos, ta nejsilnější spodní voda mě přinesla až sem.

Tomáš Liška: Krásné přirovnání s tou řekou. Jak Marta, tak já jsme se totiž ponořili do řeky hudby. Tu ovládají vrchní a spodní proudy a my jsme se z těch spodních proudů - latinskoamerické hudby, latiny, jazzu i lidovky - dostali do toho hlavního a vypluli nad hladinu. Teď nás řeka nese tím správným směrem.

Nikdo se vás nesnažil varovat, že točit dnes desku ovlivněnou folklorem nemusí být úplně sázkou na jistotu?

MT: Každý žánr je úplně jiný svět. Jít s proudem by možná znamenalo dělat pop, ale o ten jsme se přece nikdy nezajímali. To není náš svět, Tomáš to řekl hezky. Každý jsme předtím pluli jinou řekou, a když jsme se potkali, naše proudy se spojily. Vznikla nová řeka, nový prostor, nový směr. Doufám, že o to je to album silnější.

Co bylo tím spínačem? Pamatujete si moment, kdy jste si řekla: Jo, teď natočím desku na motivy české lidovky!?

MT: Přišlo to pomalu a postupně, po letech žití v zahraničí ve mně rostla touha... nebo potřeba poznat, odkud člověk vlastně pochází. No, a v lidové hudbě je toho strašně moc zachováno, historie, tradice národa, války, odloučení, ale i radostné momenty a napojení na přírodu, najdete v ní všechno o národních kořenech a životních zkušenostech. To všechno jsem chtěla poznat. A nejen hudbu, ale i lidi, kteří tady tvoří, muzikanty, básníky, výtvarníky, všechno, co mi ta dlouhá léta za mořem unikalo.

Ovlivnila vás v tomhle směru nějaká konkrétní osobnost?

MT: Tady Tomáš Liška (usmívá se), to je osobnost pro "Milokraj" ze všech nejdůležitější. Seznámili jsme se v roce 2006 a Tomáš se mnou hrál komorní představení latinskoamerické hudby, které jsem se věnovala předtím. Zpívala jsem převážně starší věci, které jsem psávala ještě ve španělštině, ale už tehdy se nám tam propašovalo pár lidových motivů, českých melodií, třeba "Koulelo se, koulelo". To bylo to úplně první semínko, které i nás samotné vlastně překvapilo. Na jeho základě jsme začali přemýšlet nad tím, proč my Češi vlastně neděláme českou muziku. Hledali jsme nějaký hlubší význam a společně jsme se dopracovali k myšlence na tuhle desku. Tomáš je totiž vůbec prvním českým muzikantem, s nímž jsem od emigrace vůbec spolupracovala, což určitě něco znamená. Díky němu jsme také získali ke spolupráci skvělé muzikanty, jako je Marcel Comendant, David Dorůžka, Stano Palúch.

Ty jste před tím neznala?

MT: Neznala, doporučil mi je právě Tomáš a musím říct, že jsem byla velmi překvapená. Ne že bych mu nevěřila, ale když se všichni sjeli na první společné setkání a já je slyšela hrát, byla jsem unešená, ba ohromená. Tam okamžitě zafungovalo to kouzlo, které jsme hledali. Třeba takový cimbál má spousty možností a poloh, to je skvělý nástroj.

Skládali a psali jste tady, nebo v Americe?

TL: Na Moravě jen výjimečně, když jsme tu jeli turné ještě s latinskoamerickým kvartetem, tak jsme se po koncertě párkrát sešli ráno a zkoušeli dát dohromady nějaké melodie. Většina ale vznikala u mě nebo u Marty doma, tedy v Praze.

MT: Pro mě tohle období má velký význam nejen hudebně, už dlouho jsem se chtěla napojit na svoji rodinu a ta deska mě v tom rozhodnutí jen utvrdila. Začalo to díky tomu se mnou pořádně mávat. Také moje babička, které bylo nedávno pětaosmdesát, napsala na album dva texty. Jmenuje se Anna Hodková, takže texty k první a šesté písničce na "Milokraji" pocházejí od ní. Na Moravu jsem samozřejmě jezdila, viděla jsem Horňácké slavnosti, navštívila jsem Strážnici, potřebovala jsem si osvěžit věci, které mi kvůli pobytu v Americe unikaly, rozmluvit se česky. Musela jsem si to všechno znovu sama zažít, protože zjistíte, že i když 22 let žijete někde jinde, stejně pořád válčíte s některýma věcma. Můžete mluvit například perfektně anglicky, ale jste si pořád vědom, že lidé v Americe myslí jinak, že byli jinak vychováni.

Tady jste podobné problémy po návratu neměla?

MT: Vůbec ne, právě naopak. Zjistila jsem, že si tady s lidma rozumím! A naprosto přirozeným způsobem, což mě dovedlo až k otázce, jestli sem náhodou opravdu nepatřím (usmívá se). Že mě sice Amerika a Latinská Amerika ohromně obohatily, ale je to trošku něco jiného. Můžete jít v té hudbě do hloubky, ale když v té zemi nemáte předky, pořád tam něco chybí. Tady jsem pevně napojená na krajinu i minulost, když mi babička vypráví o tom, jak přežila druhou světovou válku a co všechno se tehdy dělo, vím, že tehdy chodil táta do školy a podobně. O to jako emigrant úplně přijdete.

Žijete tedy teď spíš tady, nebo v Americe?

MT: Poslední dva roky to hodně střídám, dva měsíce jsem byla tady, pak jsem zase na další dva odjela do New Yorku. Letos už to ale opravdu vypadá, že zakotvím zase v Česku. Uvidí se, co přinese rok 2014, ale Česko se určitě stanou nějako mou kotvou.

Co všechno máte na letošek v plánu?

TL: Pojedeme tady turné, koncem léta bychom dali rádi dohromady videoklip a na příští rok plánujeme zase další krok, který bych zatím ale nechal jako překvapení.

Budete hrát "Milokraj" naopak v New Yorku?

MT: O to bych moc stála, už na tom pracuju a myslím si, že by se to snad mohlo povést. Hodně lidí, kteří poslouchali moje předchozí desky, by to jistě oslovilo, objevili by moji další podobu, mé kořeny. Navíc by pro mě byla fakt velká čest, přivézt ty skvělé české muzikanty a pochlubit se českou muzikou. Obzvlášť v New Yorku, kde si muzikanti myslí, že jsou ti nejlepší na světě (směje se), z "Milokraje" by ale stoprocentně padli na zadek! Ti kluci jsou dohromady fakt nejlepší úroveň.

TL: Ano, to je náš další krok, rádi bychom představili naši muziku za hranicemi České republiky, nejen folklor, ale představit především ty muzikanty. Přijde mi, že my Češi jsme pořád trochu zaprděný, nemáme tu odvahu, sebevědomí. Historie nám ho nepřála a dost dlouho na tom i pracovala, takže tohle prokletí bychom rádi alespoň částečně prolomili. Spousta lidí vůbec neví, že český folklor vůbec existuje, házejí nás do jednoho pytle s východní hudbou a kulturou.

Vůbec se vás venku na vaši původní kulturu nevyptávali?

MT: Ale ano, občas si někdo přál zazpívat třeba úryvek české písničky. Jenže to není ono, bez cimbálu a smyčců moravskou lidovku správně neodinterpretujete. Protože speciálně moravská hudba je hodně specifická, ty lyrické stupnice, kadence, změny v harmonii, v tempech, navíc je plná temperamentu. Takže i kdyby v Americe rozuměli češtině a českému textu, stejně by ode mě samotné tu muziku nepochopili.

Jednou jste řekla, že vaše identita je smíšená. Platí to i dnes?

MT: Částečně ano, ale máte pravdu, že mě to ukotvení v Česku trochu v tomhle směru nalomilo. Pocházím z divadelní rodiny a z babiččiny strany ke mně patří i kočovníci, kteří v 18. a 19. století křižovali po zemi. Nemůžu ale zároveň vymazat tu svoji část, která patří Americe. Protože obzvlášť New York je nádherné město plné muziky a svobody a jistě by mi chyběl. Nicméně teď u mě česká část převládá, člověk stále něco objevuje. Nádherně to řekla Adriena Šimotová, která nám poskytla jeden ze svých obrazů na obal "Milokraje": "Když člověk tvoří a je na tvořivé cestě, objevuje sám sebe." Přesně tak to mám i já, skrze hudbu poznávám, kdo jsem a kudy chci jít.