V České republice už pomalu zdomácnělí britští metalcoristé Architects se v rámci aktuální tour kromě Prahy zastavili také ve slovenské metropoli a protože to hlavně fanoušci z jižní a východní Moravy nemají do Stověžaté zrovna nejblíž, byla v klubu Randal poměrně hojně slyšet čeština. Jelikož jsem do tohoto prostoru zavíral už po několikáté, tušil jsem vznikající problém daný ne zrovna velkou kapacitou sálu v kombinaci s výrazným zájmem, který se o koncert jevil už dlouho dopředu nejen na Facebooku.

To se také potvrdilo a nepříjemná tlačenka všude v prostorách klubu spolu s nekvalitním zvukem a agresivním vyváděním řádně akreditovaných fotografů ze sálu docela kazily dojem z jinak velmi dobrých výkonů všech tří kapel. V tehdy ještě poloprázdném sále celý večer odstartovali mladíci Heights, kteří mě osobně docela mile překvapili. Jejich hudba nebyla vůbec trendová a velmi často jsme měli možnost slyšet náladotvorné emotivní zvukové plochy, tak známé z post rockových, resp, post metalových kapel. Ty druhé připomínal i ztrápený vypjatý řev frontmana a celé to působilo velmi naléhavě a emocionálně, ačkoliv to převážně teenagerské publikum nijak moc neocenilo. Žádná legenda z nich sice asi nejspíš nebude, ale v kontextu žánrových klišé se chlapci poslouchali moc příjemně.

Na nezájem davu si ale vůbec nemohli stěžovat následující While She Sleeps, kteří nakonec absentovali na pondělní pražské zastávce tohoto tour. Z ničeho nic se sál zcela zaplnil a neutuchající moshování, skákání a zpívaní fanoušků docela nahlodávalo ujištění, kdo že toho večera bude vlastně headliner.

Osobně se přiznám, že až na charismatického a jako rašple nabroušeným hlasem disponujícího zpěváka Lawrence Taylora mě tato kapela nějak extra nebere, ačkoliv nasazení a několik povedených skladeb ("Our Courage, Our Cancer", "This Is The Six") jim rozhodně upřít nelze. Drtivá většina lidí v klubu ale byla jiného názoru a atmosféra během setu WSS by se dala krájet.

To samé pak platí i o hlavních hvězdách večera, které do nás začali sázet jednu pecku za druhou bez ohlášení už překvapivě brzo a tak si zničující a skvěle seskládaný začátek setlistu neužila velká číst přítomných, v tu dobu ještě síly nabírajících před klubem nebo v jeho předsálí. Na krátko ostříhaný Sam Carter opět potvrdil, že jak svým charismatem, tak hlasovým vybavením patří mezi ty nejlepší a nejvýraznější vokalisty moderní tvrdé scény a to jak v čistých polohách, tak ve vypjatém řevu, naživo ještě drsnějším než ze studiových desek. To stejné platí i o celkovém kytarovém zvuku kapely, který v řezavých pasážích krájel váš mozek na malé masové nudličky tak známé z vakuových balení českých supermarketů.

Architects sice oproti svým mathcorových začátkům do své hudby stále víc integrují i melodie a hlavně minulá deska "The Here And Now" byla plná přímočarých hitovek, ale naživo je to stále se lepšící nekompromisní drsná mašina, která nebere žádné zajatce. V setlistu propagujícím letošní fošnu "Daybreaker" nechyběly ani starší pecky, přesto zamrzela aktuální absence melodických balad "Hollow Crown" a "Hearburn", které by zajisté potěšily nejenom všechny přítomné dámy.

Kromě již zmíněného zvuku tak nelze hodinové nakládačce moderních hudebních architektů nic vytknout a totéž se dá říct v podstatě i o supportních kapelách. Jen ten prostor měl být větší a bezprostředně sousedící MMC se k tomu přímo nabízel.