Zaprášenosti: Jimmy Eat World - Bleed American

02.10.2012 15:00 - Martin Wipplinger | foto: facebook interpreta

Dnes se nebude prášit tolik jako v dílech předešlých. Nicméně si představíme nahrávku, jež zásadním způsobem dopomohla zpopularizovat subžánr emo, desku "Bleed American", která ho vlastně mainstreamu definovala. Pouze však do doby, než byl význam nevinného termínu společností zcela překroucen.

Jimmy Eat World - Bleed American

datum vydání: 18.7.2001
skladby: Bleed American, A Praise Chorus, The Middle, Your House, Sweetness, Hear You Me, If You Don't, Don't, Get It Faster, Cautioners, The Authority Song, My Sundown
umístění v hitparádách: č. 31 v US Billboard 200, č. 62 v UK Albums Chart

Jimmy Eat World - Bleed American
© facebook interpreta
V době vydání a i dlouho poté Jimmy Eat World naše končiny úspěšně míjeli. A tak jedinou česky psanou, neználkovskou recenzi "Bleed American" raději ani nečtěte. Kapelu z americké Arizony zdejší fanoušek zblízka poznal až na loňském Rock For People, celých deset let po vydání její zásadní nahrávky a možná i nejcitovanějšího alba celé generace posluchačů a muzikantů, v jejichž krvi koluje emo a pop-punk.

Příběh desky "Bleed American" nevymyslíš. Když vyšla na trh, v kalendáři byste našli červenec 2001. O dva měsíce později zasáhl zámořskou velmoc nejhorší teroristický útok v dějinách. A album s nešťastně zvoleným názvem o krvácejícím Američanovi muselo v tu chvíli z pultů pryč. Záhy se z něj stal eponym a titulní píseň byla přejmenována na "Salt Sweat Sugar". Tak to vydrželo až do vydání deluxe edice o sedm let později. "Bleed American" byl zpátky. Dávno jako platinová nahrávka, kterou však i dnes Americká asociace nahrávacího průmyslu vede jako "Jimmy Eat World".

"Bleed American" pomohl definovat střednímu proudu to, o co se v devadesátých letech snažili Jawbreaker, Weezer nebo The Get Up Kids a na co dnes úspěšně navazují Silverstein, Taking Back Sunday, Hawthorne Heights a další, zejména zámořské klubové kapely. Spojení melodického punk-rocku a subžánru emo. Intenzivních kytarových riffů a pronikavých expresivních, často velmi osobních textů.

Čtvrtá deska party Jima Adkinse měla díky silnému vydavateli velkou devízu v tom, že byla schopna oslovit opravdu masivní spektrum posluchačů (nahrávání si ovšem kapela hradila ze svého, smlouvu podepsala až následně). O to je větší škoda, že původní význam termínu emo o pár let později zcela překroutila vlna interpretů (a jejich fanoušků), které vévodila mánie kolem alba My Chemical Romance "The Black Parade" (2006). Ale o tom až někdy jindy a jinde...

Aby mohl "Bleed American" po další léta určovat směr mladých rockových kapel, musel mít své nesporné hudební kvality. Neradno vybírat tu největší: jestli je jí ve všech polohách naprosto spolehlivý Adkinsův vokál nebo instrumentální chytrost a nakažlivá chytlavost kytarových linek (singly "Sweetness", "The Middle"). K tomu album doznalo minimálních produkčních zásahů, díky čemuž je charakter skladeb více bezprostřední. Dravější. Punkový.

Těžko říct, jestli mě ve své době víc ovlivnilo jakoby do ticha vyřčené přání "May angels lead you in" z citlivé balady "Hear You Me" nebo lahodný úvod singlu "Sweetness" a jeho zvolání "Are you (If you're) listening, whoa, oh, oh, oh, oh, oh?". Vysloveného favorita mezi jedenácti písničkami nemám. I to je jeden z důvodů, proč na desku po víc jak deseti letech nahlížím jako na to nejdůležitější, co mi rocková hudba umožnila poznat. Na "Bleed American" vnímám Jimmy Eat World jako skupinu, jež svou navenek projevovanou pokoru a upřímnost dokázala svépomocí přetavit ve skutečné, melodické kytarové umění a dech beroucí EMOcionální požitek.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY