Zaprášenosti: L7 - Bricks Are Heavy

04.10.2012 15:30 - Simona Knotková | foto: facebook interpreta

L7 byla jedna z mála ženských kapel, které se na začátku devadesátých let podařilo prorazit v tvrdé mužské konkurenci. Ba co víc, když na to přišlo, dokázaly chlapy na celé čáře přehrát. Letos v dubnu tomu bylo dvacet let od vydání "Bricks Are Heavy", jejich nejzásadnějšího studiového počinu.

L7 - Bricks Are Heavy

Datum vydání: 14.04.1992
Producent: Butch Vig
Skladby: Wargasm, Scrap, Pretend We're Dead, Diet Pill, Eveglade, Slide, One More Thing, Mr. Integrity, Monster, Shitlist, This Ain't Pleasure
Umístění v hitparádách: č.1 v Billboard Top Heatseekers, č. 160 v US Billboard 200, č. 24 v UK Albums Chart

L7 - Bricks Are Heavy
© facebook interpreta
Rok 1992. Reading Festival. Na programu je právě americká formace L7. Čtveřice muzikantek stojící na pódiu ovšem nehraje. Kvůli potížím se zvukem dočasně ukončily svůj set. Netrpěliví, alkoholem posilnění Angláni to řeší po svém a kapelu zasypávají blátem. Tím jen proti sobě popudí frontwoman Donitu Sparks, která se to rozhodne po svém vyřešit taky. S památnými slovy: "Alright, I've got a little present for you all. Eat my used tampon, fuckers!" háže do davu svůj použitý tampón...

Historka, bez které by se nemohl obejít snad žádný správný článek o téhle divoké bandě. Historka, dokonale reflektující šílenost a nevyzpytatelnost s L7 pevně spjatou po celou dobu jejich aktivní činnosti. Bylo by ale chybné nechat jí zastínit to nejdůležitější. Protože jestli se tahle čtyřka něčím do hudební historie zapsala, byla to především jejich hudba, která z nich udělala jednu z nejlepších rockových kapel s ryze ženským obsazením. Pokud ne tu nejlepší.

L7 vznikly roku 1985 v Los Angeles a z pozdější ustálené sestavy u jejich zrodu stála Donita Sparks a Suzi Gardner (obě zpěv a kytara). Název si daly od slangového výrazu pro square, což v češtině znamená asi něco jako šosák. Později se k nim přidala ještě basistka Jennifer Finch a původního bubeníka nahradila bubenice Dee Plakas.

Za celou dobu jejich existence se je hudební kritici a fanoušci pokoušeli zařadit do různých škatulek, ať to už byly riot grrrls, grunge scéna nebo prostě škatulka s nálepkou female band. Muzikantky ale uznávaly pouze to nejjednodušší označení, kterým bylo prosté rocková kapela z Los Angeles. Na riot grrrls byly ostatně asi až moc boys... Vždycky mezi nimi panovala spíše chlapská rivalita než holčičí pospolitost. "Nikdy jsem od nich neslyšela slova chvály," stěžuje si na zbytek sestavy Sparks, autorka jejich největšího hitu "Pretend We're Dead". Hudebně se taky nikdy nespokojily jenom s přímočarým DIY punkem, jako většina protagonistek tohoto feministického hnutí z počátku devadesátých let. L7 nestály o to, být konkurencí pouze pro Bikini Kill nebo Hole. L7 chtěly být hrozbou pro celou alternativní rockovou scénu raných devadesátek bez ohledu na pohlaví, bez ohledu na subkulturu.

Poprvé o sobě daly znát roku 1988 eponymním debutem. V roce 1990 to pak bylo album "Smell The Magic". Zlomovým okamžikem se ale stala až o dva roky později deska "Bricks Are Heavy". Zkušenosti a znalosti nabrané na prvních dvou počinech jim pomohl plně zúročit a vypilovat Butch Vig, bubeník Garbage a hlavně muž stojící za produkcí "Nevermind" Nirvany. Je to ale hlavně neuvěřitelná živočišná síla a neunavné tempo těchto čtyř zběsilých hudebnic, které "Bricks Are Heavy" činí mimořádnou rockovou nahrávku. Na třetí desce pokračují se svým výsměchem pro všechny umíněnce stále striktně rozdělující kapely na mužské a ženské. Rozdíly - jestli vůbec v té době ještě nějaké existovaly - jsou smazány a každý rocker školou povinný si teď vedle Kurta Cobaina vylepuje L7.

Jejich rock je nebezpečný, libující si v těžkých riffech a ujíždějících kytarách, vždy ochotných vám na místě provést lobotomii. Muzikantky ke svým instrumentům nepřistupují s respektem - to už dřív nástroje mají notný respekt z nich - a předvádějí na nich kousky, o kterých se leckterému muzikantovi-muži může leda tak zdát. Za mikrofonem se střídá Sparks, Gardner a Finch a všechny jsou vzteklé, jízlivé, jen nikdy ne milé a poddajné. Otvírák "Wargasm" s vámi hned v úvodu bez varování a promluv švihne dopředu do toho metalového kotle hnaného punkovou rebelií. Terapie šokem. V songu hudebnice nekompromisně a se sžíravým sarkasmem utočí na patologickou morálku ve Státech a propagaci válčení na obrazovkách. "Lidské pytle a padající bomby - Pentagon ví, jak nás vzrušit! Tak jen mávejte vlajkama do vzduchu, dokud se ještě stále vraždí."

Ale pozor - tentokrát je v tracklistu přítomen i popík! "Pretend We're Dead", megahit skupiny (pro všechny pařmeny notoricky známý z hry "GTA: San Andreas"). Skladba se slogany jako "Řekněme NE individualitě!" je další satirou, tentokrát jako reakce na odevzdanou konformitu masy. No, a hlavně se na ni dá tančit, což se pro kapelu s kořeny v punkovém undergroundu rovnalo skoro sebevraždě. Myslíte ale, že si tyhle vřeštící a skákající maniačky z toho dělaly těžkou hlavy? Ostatně, kde fanoušků pozbyly, tam je zase lehce právě díky této pecce nabyly. Ne nadarmo bývá tato písnička často považována za ženský ekvivalent "Smells Like Teen Spirit".

Další z provařených hitů "Shitlist", začínající klasickou říkankou "When I get mad and I get pissed, I grab my pen and I write out a list...", pak hlavně proslavila úvodní scéna z "Takových normálních zabijáků" Olivera Stonea a je dokonalým manifestem hněvu. Ani "Bricks Are Heavy" se nevyhnulo útočení do mužských řad, ale spíše než na feministické slogany nebo kategorizování a zobecňování se soustředily na své osobní problémy. A i ty podaly ještě dost volným stylem (ne, love songy nebo tklivé balady o tom, jak ona ho milovala, ale on ji opustil, opravdu nečekejte. Nikdy.) I když i v jejich případě jsou to samozřejmě ony, které vyhazují chlapy od prahu svých dveří. Protože když si někdo dovolí do vašeho zesilovače strkat koks (a přitom musí vědět, že "zesilovače zkrátka na stromech nerostou"), to je skutečně vrchol!

V pořadí další deska "Hungry For Stink" skupině vynesla ještě vetší komerční úspěch. Pátou "The Beauty Process: Triple Platinum" milovali kritici (a skutečně je asi jejich nejzdařilejším počinem, i když u prvopočátečních fanoušků propadla). Byla to ale právě "Bricks Are Heavy", která pro L7 znamenala klíčový bod v jejich hudební kariéře a bez které by zlaté kytarové devadesátky nebyly zcela kompletní.

Po poslední desce "Slap-Happy" z roku 1999 si v roce 2001 L7 daly pauzu, která se zatím zdá být spíše neoficiální konečnou. Ale kdo ví. Třeba nás ještě překvapí. Historie nás učí, že si u nich nemůžeme být jisti ničím.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY