Proč se kvůli Red Hotům trmácet až kamsi do Polska, když za měsíc hrají v Praze, napadne asi jako první mnohé z vás. Inu, důvodů je hned několik: kromě přesně na den stanoveného měsíčního předstihu pražskému koncertu jsou čistě racionální - jako Opavanovi mi nezáleží na tom, zda se vypravím víc než tři sta kilometrů na sever, či na západ, ale zatímco česká zastávka dosud nemá jasno, zda bude vůbec nějaký předskokan, ta polská nabízela k funk-rockovým veteránům hned osm(!) dalších jmen, a co je ještě zajímavější, vstupenku na stání pořídíte téměř o tři stokoruny levněji. A pokud nejste líní chvíli hledat a nevadí vám sedmihodinová cesta vlakem, můžete dát přednost polským "rychlíkům" na trase Ratiboř - Katowice - Varšava. Na rozdíl od cesty s Eurocity Českých drah totiž místo dvanácti stokorun zaplatíte o pětistovku méně.

Pojďme se ale už přesunout na místo konání. Lotnisko Bemowo je geograficky umístěno do severní části hlavního města, obklopené na jedné straně rodinnými domky, na té druhé zase nákupními centry. Ačkoliv to s informačním servisem od organizátorů nebylo příliš slavné (na webu se například nedozvíte ani to, jak se do areálu dostat, zda se dají koupit lístky na místě nebo kde přespat, když stanové městečko nebude), z vlakové stanice Warszawa-Centralna se ve výsledku dalo do festivalové čtvrti během dvaceti minut pohodlně přepravit poloprázdnou tramvají.

Při vchodu na oplocenou travnatou plochu, kde veškeré zázemí tvořila dvě velká pódia, pár stánků s levným jídlem (pivo za 25 Kč), silent disco a dvojice skromných tribun, došlo ke kuriózní situaci, kdy mi odbavovacím systémem nebyla uznána v Česku zakoupená vstupenka, neboť tento systém naši vlast nepodporoval. Po rozpravě s jedním z mála anglicky hovořících Poláků se ukázalo, že jsem jediným českým návštěvníkem.

Díky tomu jsem ale bohužel neviděl dvojici tamějších skupin Chémia a Power Of Trinity. Očekávaný nástupce na hlavní stagei Marlon Roudette ale bohužel náladu nevylepšil. Bývalý zpěvák populárních Mattafix, kterému se daří i v našem rádiovém éteru protáčet svůj singl "New Age", sice působil jako sympatický chlapík, ale tím to bohužel končilo. Jeho sametově jemný hlásek, jaký známe ze studiových nahrávek, je naživo falešný častěji než snesitelná mez dovoluje. Za slabou půlhodinku, kterou měl na pódiu vyhrazenou, stihl jen titulní song a několik dalších ukázek z nového počinu jako "Storyline" nebo "City Like This". Na nedoceněnou, výbornou druhou desku "Rhytm & Hymns" však vůbec nedošlo, z tvorby původní kapely se tak dostalo jen na "Big City Life".

O tom, jak daleko padá jablko od stromu, se mohli diváci přesvědčit u Marlonovy kamarádky Coco Sumner, která jej vystřídala na menší stagei. Dvaadvacetiletá dcera Stinga totiž chystá druhou desku pod pseudonymem I Blame Coco a podle prezentovaných skladeb se zdá, že zatímco debut byl plný elektroniky, novinka sází na kytary. Pokud jste dosud s její tvorbou neměli čest, vězte, že co se hudební stránky týče, těžko byste našli bližší dvojče než Marinu & The Diamonds. Rozdíl v koncertním provedení je však propastný. Zatímco Marina vloni v Piešťanech působila jako skromná, vtipná a nadmíru sympatická slečna, Coco se v košili, šprťácky zapnuté až u krku, na kterém jí visí tátova baskytara, prezentuje spíš jako Stingův syn. A nejen že v její tváři slavného otce poznáte, ona se i stejně pohupuje. Navzdory tomu ale odehrála vcelku nudný koncert, kde se o největší ovace zasloužila coververze pinkfloydí "Another Brick In The Wall".

Pro letošní festivalové léto nezvykle slunné počasí atakovalo hranice třicítky, stinná místa byste v areálu hledali marně, a tak následující set punkových harcovníků Public Image Ltd. se pro mnoho mladších návštěvníků jevil jako výborná chvilka k osvěžení se zlatavým mokem. John Lydon alias Johnny Rotten ze Sex Pistols sice spolu s kapelou v roce 1977 položili základní kámen punkové hudbě, jeho koncert s PiL však zůstal mnohými odzíván. Podobně jako před lety s Jello Biafrou z Dead Kennedys jsem si potvrdil, že punková revolta působí na diváka správně jen u mladých a průbojných, v necelých šedesáti už jim schází patřičná autenticita.

Možná už jste také zaregistrovali stále ještě čerstvý britský objev The Vaccines. Píše se o nich sice čím dál víc, ale v tiskových zprávách už se nedočtete, že je to (s trochou nadsázky) vlastně boyband. Sice místo popu hrají indie rock, ale nenapadá mě trefnější označení než právě klučičí kapela. Čtyři mladí, krásní a svalnatí chlapci se širokými běloskvoucími úsměvy v jedné kapele, to nemůže být náhoda. A pod pódiem? Desítky -náctiletých, křepčících Polek, které by některému z chlapců určitě rády na chvíli podržely... třeba kytaru. Ale nechme fóry stranou, skutečností zůstává, že to klukům výborně hraje a jejich debut má víc nápadů než kterákoliv deska Arctic Monkeys. A pokud je z těch bezmála dvouminutových minipísniček začnou rozvíjet na plné čtyři minuty, mohli by jednou natočit i něco tak mimořádného, jako bylo "Only By The Night" jejich nepřiznaných vzorů Kings Of Leon. Z těch menších kapel určitě nejpříjemnější koncert a v každém případě platí, že sledovat dráhu Vakcín dál se určitě vyplatí.

Přiznám se, že trpím syndromem koncertního fanouška - mnohdy si cestu ke kapele najdu až ve chvíli, kdy ji vidím naživo. Kasabian jsem viděl už počtvrté... a nic. Nerozumím, čemu parta vedená arogantním Tomem Meighanem vděčí za ten humbuk, který kolem ní panuje. Samotnou tvorbou to asi nebude, vždyť jediné pořádné hitovky jsou jen čtyři: "Underdog", "Vlad The Impaler", "Switchblade Smiles" a pochopitelně "Fire". Zbytek nestojí za řeč, vždyť máme na trhu lepší volbu - Noela Gallaghera. Koncertně se také nejedná o žádný zázrak. Stále stejná, rutinní podívaná byla tentokrát ozvláštněna pouze tričkem s tasmánským čertem Tazem, které jeden z fanoušků hodil Meighanovi, a desítkami balónků, které domluvení diváci vypustili při zahájení jejich show. Zatímco takový Kele z Bloc Party nosil čepici získanou na Rock For People po zbytek turné, Tom v novém tričku nevydržel ani do začátku další písně. Pozorný divák si pak mohl všimnout spílajícího kytaristy Serge Pizzorna, kterak svému kolegovi za jeho nevděk nenápadně vyčinil.

Až dosud jsem si nechával největší problém Impact Festu pro sebe. Tento nelichotivý titul si vysloužilo špatně vyřešené rozdělení publika. V prostoru pod hlavním pódiem bylo majitelů nejdražších vstupenek poskrovnu, naprostá většina lidí koupila klasický lístek na stání a těžko soudit, zda s tím dopředu někdo počítal. Bariéra, která publikum rozdělovala, byla totiž tak daleko od pódia, že ani když jste stáli v první řadě za ní, neviděli jste z muzikantů víc než obrysy. Spolu s promítacími obrazovkami, které, ač bylo krásně a bezvětří, zůstaly celý den viset dole, jste si mnohdy připadali jako při sledování amatérských záznamů z YouTube. Přitom před vámi byla ze dvou třetin volná plocha... Pro rejpaly jen upozorním, že bez třinácti čísel měřím dva metry... Netuším, zda to bylo rozhodnutí pořadatelů, či stanovený požadavek hlavních hvězd, ale pokud platí druhá možnost, připravte se na to, že v Praze toho s běžnými lístky moc neuvidíte.

S tehdy ještě optimistickou vidinou dobrého místa jsem si nechal následující The Charlatans ujít a připravoval se na vystoupení tahounů večera. Red Hot Chili Peppers nastoupili na pódium s písní "Monarchy Of Roses", ale překvapivě to byla jen jedna ze tří odehraných novinek. Zvolený setlist totiž bude platit za kontroverzní nejspíš po zbytek turné. Kapela jej přibližně z poloviny upravuje po každém vystoupení, a tak zatímco v Kyjevě o dva dny dříve si "I'm With You" vysloužilo reprezentantů šest, ve Varšavě se kromě Růží představily jen "Look Around" a "The Adventures Of Rain Dance Maggie". Stejně tak platí, že neuslyšíte dohromady "Scar Tissue" a "Otherside" nebo "Snow (Hey Oh)" a "Dani California". Vždy to bude střídavě jen jedna z dvojice. V Polsku přišly na řadu první zmíněné. Aktuální singl "Brendan's Death Song", coby nejlepší píseň Papriček za posledních deset let, pak nehrají vůbec. A tak by se dalo pokračovat…

Mnoho fanoušků jistě zajímá, jak obstál nový kytarista Josh Klinghoffer, který nahradil Johna Fruscianteho. Přiznám se, že v dřívější sestavě jsem Red Hoty viděl jen ze záznamů typu "Live At Slane Castle", ale proti Joshovi nemohu říct křivého slova. Koncert si užíval stejně jako jeho kolegové a válel se s kytarou po zemi jako pravý rocker, zatímco Flea předváděl svůj pověstný headbanging a Anthony zase typické tanečky, jak je známe z klipů. Bude jistě zajímavé sledovat, nakolik jej veteráni kapely nechají dále promlouvat do tvorby nového materiálu, ale na pódiu vypadal jako plnohodnotný člen.

Kapela během večera vyměnila uvádění písní za jamování, přičemž nejvýraznějším byl vždy Michael "Flea" Balzary. Jeho sóla na baskytaru byla efektní i napotřetí, naposedmé už ale zaváněla protivností a nabízela se otázka, o kolik hitů víc by Čilli papričky zahrály, kdyby exhibicím nevěnovaly tolik prostoru.

Atmosféra však navzdory výtkám byla strhující. V druhém kotli skákali všichni jako jeden muž, kdo nestíhal s davem, byl většinou zařazen mezi vynášené omdlévající dívky. Hity jako "Californication", "Around The World", letitou baladu "Under The Bridge" nebo funkovou vyhrávku "Charlie" odzpíval Anthony Keidis s lehkostí i potřebnou procítěností v hlasu, a to i přes fakt, že na jeho vypracovaném těle začínají být přibývající léta znát.

Program ozvláštnily i nečekané bonusy v podobě coverů Davida Bowieho ("Warszawa") nebo Roberta Johnsona ("They're Red Hot"). Došlo i na netradiční kousky v repertoáru jako "Soul To Squeze", "Throw Away Your Television" nebo "Sir Psycho Sexy" z více než jak dvacet let starého "Blood Sugar Sex Magic", přičemž nejhlasitější potlesk si nezasloužily tyto rarity, ale Fleův přechod přes pódium na rukou. Jako vůbec nejpovedenější okamžik bych ale označil "By The Way". Rádio už kvůli ní možná přepínáte, ale naživo je to neskutečný zážitek. Tohle jsou Red Hot Chili Peppers v celé své kráse a na pódiu si jsou dobře vědomi, proč jí věnují závěr programu. Fantazie. S "Give It Away" a vzkazem: "Support live music!" kalifornská čtveřice po osmdesáti minutách opouští pódium a zhruba třicetitisícové publikum se za doprovodu mohutné policejní eskorty, která uzavřela půl Varšavy, vydává na cestu domů.

Impact Fest sice nebyl bez chyb, ale kdyby takhle vypadaly úvodní ročníky našich festivalů, neměl bych námitek. Pokud se podobně silný program podaří sestavit i napřesrok, jistě se české řady fanoušků pod hlavním pódiem ještě rozšíří.