Jen pro pořádek: Mám vás oslovovat Aničko, Lucie...

Lucie jsem nikdy nebyla, nejsem a ani nebudu. Jsem Luciana. Kamarádi, kteří mne znají léta, mi říkají Lucko nebo občas Luciano. Pro fanoušky jsem Anna, Anička. Familiérně pak Anča (usmívá se). Jsem trochu schizofrenní, no.

Jak vám říká životní druh Tomáš Vartecký, kytarista Wanastowek nebo Kurtizán z 25. avenue?

To si s dovolením nechám pro sebe.

Tak tedy třeba Lucko, vy s Tomášem tvoříte sehraný tvůrčí tým. Jak to probíhá, když připravujete desku? To povíte: Tomáši, napiš mi deset písniček?

To by bylo boží, kdyby to takhle probíhalo! Ale takhle to fakt není. Musím několik let působit, hypnotizovat, telepatovat, prosit, brečet, nadávat, štípat, kopat...

Až tak?

Jasně! Tomáš průběžně pořád něco dělá a já o těch věcech většinou vím. Cokoliv natočí, mi hned pouští a zajímá ho můj názor. Přijde a poví: "Napsal jsem písničku." "A je pro mě, nebo pro Kurtizány?" ptám se. "Pro Kurtizány," odvětí Tomáš. Tak si ji jdu poslechnout a říkám: "Mně se líbí, ta je moje!" A pak se půl roku dohadujeme, jestli ji budu dělat já, nebo opravdu Kurtizány (směje se). Ale písničky pro mě jsou většinou dost jiné než to, co dělá Tomáš se svojí kapelou, takže už dokáže odhadnout, co by se mi mohlo líbit. Potom přijde na řadu diskuze. Někdy je to od začátku dokonalé, jindy na písničkách pracujeme a zasahujeme do melodických linek nebo aranží, dokud nejsem spokojená. Takže do toho hodně mluvím. Dokonce až tak, že mě Tomáš napsal na poslední album jako spoluproducenta, což je od něj moc milé. Bez něj by ale nikdy tak krásný písničky nevznikly.

Čili Tomáš většinou ví, že napsal písničku pro vás, pro Kurtizány, pro Wanastowky...

Ví, ale někdy ho ukecám. Písnička "Mládě netopýra" z nové desky "Relativní čas" byla určena od začátku jednoznačně pro Kurtizány. Je to taková punková, tvrdá věc, jaké mám občas ráda i já. Na desku se rýsovaly samé docela zádumčivé písničky a já si říkala, že by to chtělo jeden nářez. "Mládě netopýra" mi furt hrála v hlavě, možná i proto, že mi připomínala moji oblíbenou kapelu Foo Fighters. Dopadlo to tak, že jsem ji nazpívala od začátku do konce bez jediného střihu - fakt mi prostě sedla. Na desce už zůstala, přestože je hodně jiná než zbytek alba.

Máte nějaký systém odměn? Třeba: Z téhle nové písničky bude hit, můžeš jít odpoledne na fotbal?

My jsme doma trošku alergičtí na slovo hit. Já nejsem žádný underground, takže by se nabízelo, aby rádia hrála mé nové singly. Bylo by to skvělé, ostatně kdo by to nechtěl. Dokonce si neskromně myslím, že se z mých desek pro rádia dá leccos vybrat.

Však si i vybírají.

No jo, ale dvacet let starý věci. Z posledních desek a z toho, co hrajeme na koncertech, se toho v rádiích moc vystopovat nedá. Rotují tam písničky z alba "Nebe", potom něco z "Noci na zemi", ale z předposlední řadové desky "Večernice" se tam nehrálo skoro nic. Snad jen párkrát někde zkusili pustit titulní písničku. Na dotaz, proč tomu tak je, pokaždé slyším: "Pro naše rádio to má moc rockový zvuk, moc kytar..." No jo no, ale to mám vyhodit kytaristy a vzít do kapely fujaru? Takže dostat se do rádia s něčím novým je fakt složitý. A jak jinak chcete upozornit na nové věci, než živým hraním a rádiem? Třeba o písničce "Spojený království smutku a radostí", která je normální kytarový pop rock, se lidi dozvěděli až z klipu na Óčku. Teď se stal nějaký zázrak a chvíli mi hráli "Píseň o slzách". Ale opravdu jen chvíli, prý je moc smutná. Kolik lidí vlastně asi sleduje Óčko? Hudební stanice jsou trochu v prdeli, ne? Připadá mi, že hudba zajímá čím dál míň lidí.

Holt máme asi přesycenost.

Jenže určitě ne dobrou hudbou, ale spíš všemi soutěžemi typu SuperStar. Myslím, že je to hrozně smutné. Jestliže se mladé kapely nebo i my starší mazáci musíme pomalu prosit na kolenou, aby si někdo nové písničky vůbec poslechl, něco není v pořádku. Možná jsem v tomhle ohledu naivní, ale přijde mi, že třeba už jen na Slovensku jsou daleko progresivnější a vnímavější. Taky to tam mají svým způsobem zatuchlý, ale aspoň se snaží. Vedle zavedených jmen se tam v rádiích i na hudebních cenách objevují nové tváře, což se u nás zatím moc neděje, protože o těch lidech nikdo neví. Tady je to buď a nebo. Nic mezi tím. Pamatuji si, když jsem vydala album "Nebe". V rádiu nehráli od rána do večera nic jiného, než titulní písničku. Pozornost médií byla tak silná, že jsem za chvíli musela lidem lézt krkem, což jen dokládá, že jste buď úplně všude, nebo nikde.

Nemyslíte, že se blýská na lepší časy? Loni například vznikly nové hudební ceny Vinyla a Apollo, které u posluchačů rozšiřují povědomí o zajímavé hudbě.

To jsou ceny, o kterých jsem sice slyšela, ale nic moc o nich nevím.

To je možná škoda, nemyslíte?

Pro mě to zas taková škoda není, protože mám dojem, že se mě to nejspíš netýká. Přijde mi, že je to víc o nezávislé scéně, undergroundu...

Považujete Davida Kollera nebo Tata Bojs, kteří byli nominováni na ceny Apollo, za underground?

No to ani ne. Víte, já teď byla dva měsíce na horách, kde mě zajímalo jenom to, jestli je měkký, nebo tvrdý kopec, jestli bude dole ve městě v naší hospodě k obědu holandský řízek, nebo sekaná a aby mi někdo nesežral poslední bramborovou kaši. Potřebovala jsem si odpočinout. Úplně od všeho i od hudby. Ale z vaší pozice mladého hudebního redaktora je to určitě super. Vítám, že něco takového je, jenže upřímně je mi to trochu jedno. Mně určitě ve své době pomohla první cena Anděl, díky které se o mně dozvěděla spousta nových lidí. Kolikrát přišli na koncert jen ze zvědavosti, a pak se stali mými fanoušky. To byl pro mě docela velký zlom, ale myslím, že dneska už to nějak nemá takový dopad. Nevím čím to je, ale je to škoda.

Takového Bonuse ale vítězství v Apollu vystřelilo neuvěřitelným způsobem. Začala o něm vycházet spousta článků, rozhovorů... Čili dopad je pořád, jen se možná to těžiště relevance přesouvá od Andělů jinam.

Fakt? Tak to je skvělý! Musím začít asi víc číst ty články a rozhovory než jídelní lístky. Nechci, aby to vyznělo pateticky, jenže já se v hudbě pohybuji už docela dlouho a mám toho dost za sebou. Není pro mě tak strašně podstatné, jestli jsem nominovaná na Anděla, nebo ne. Mám jich doma šest, a to mi stačí. Já už mám hlavně jednou provždy vyhráno. Největší cenu ve vesmíru jsem už alespoň na čas vyhrála, takže pohoda. Abych se nerouhala - je rozhodně příjemné, když někdo veřejně, před tolika lidmi a ještě k tomu v televizi ocení vaší práci, jenže v mém životě se nic nezmění. Ale je boží, že jsou takoví nadšení lidé jako třeba vy. Pokud cena Apollo tomu chlapci pomohla a vzrostl o něj zájem, tak je to super. Jenom třeba nevím, jestli to letos někam vystřelí už tak hodně populárního a talentovaného Tomáše Kluse, když vyhraje čtyři Anděly. Vím jenom, že bude samozřejmě potěšen a v takovém případě se spolu již tradičně strašně zmažeme (směje se).

Jaké publikum chodí na Annu K. v roce 2012?

Moje publikum jsou mladí lidé i mámy a tátové těch mladých lidí. A sem tam i nějaká starší mánička, která přijde ze zvědavosti na to, s kým vlastně ten jejich idol baskytarista Vladimír Guma Kulhánek po odchodu od Mišíka už asi patnáct let hraje. Zkrátka normální, slušní a inteligentní a někdy i zvědaví lidé. Možná to bude znít divně, ale právě kvůli svému publiku jsem už tolik chtěla vydat nové album. Pět let jsem neměla řadovou desku, což už je dost dlouhá doba. Fanoušci mi nepřetržitě psali, podporovali mě, když jsem onemocněla. V každém vzkazu a mailu bylo, jak mi moc drží palce a jak moc se těší, až vydám něco nového a oni budou moct přijít na koncert. Byla to ta největší motivace.

Nová deska dostala název "Relativní čas" a promítá se na ní vaše zkušenost s nemocí. Bylo těžké ji vybalancovat, aby nebyla prvoplánová, patetická?

Snažila jsem se, aby tam to téma nebylo všude přítomno, ale občas to prostě asi nešlo. Je to celkem silná zkušenost a zapomenout bude chtít delší čas. Když jsme dělali písničku "Holka modrooká", nebylo mi vůbec dobře. Ani náhodou jsem nechtěla zpívat nic srdceryvného, jak je mi špatně a umírám. Snažila jsem se, aby z každé noty a slova čišel optimismus. Když si tu pecku ale pustím dneska, slyším, že je temná jako hrom. Zpívám v ní: "Věže vysoký zlomily ti vaz i srdce divoký. Už se točí tvoje oči, zapomínáš kudy zpátky." Může to být o tom, že se někde dobře zmažeš, ale taky o tom, že ti dají slušnou dávku chemoterapie. V mém případě to má spoustu asociací. Není to prvoplánově písnička o ničem konkrétním, ale dá se aplikovat na různé životní momenty a nálady a mě u ní vždycky píchne v žaludku. Když jsme ji v létě hráli na náměstích, lidi tleskali, tančili a já si v duchu říkala: "Stejně vůbec netušíte, o čem je..." A tak je to skoro s každou písní na albu.

Lidi zkrátka desku vnímají v jejím kontextu. A nalézají téma nemoci i tam, kde primárně nebylo zamýšleno.

Přesně tak. Třeba píseň "Tamaryšek". Její demáč byl špinavější a syntetičtější, já ho nazpívala svahilsky a vysokým hlasem. Vzdáleně mi to připomínalo islandskou skupinu Sigur Rós, kterou jsem zbožňovala. O text jsem poprosila Roberta Kodyma. Je pro mě velký básník a vždycky jsem si přála zpívat jeho text. Když mi ho Robert poslal, byla jsem zrovna na koncertě v Brně. V hlavě jsem měla pořád ten Island, otevřela email a zjistila, že to takhle asi necítím. Bylo mi hloupé to Robertovi říct, tak jsem mu napsala asi dvoukilometrovou esemesku, jejíž pointa byla, že se mi to prostě nějak celé nezdá. On mě přesvědčil, abych s ním jela do studia Sono a zkusila písničku alespoň nazpívat. Potom že se teprve uvidí, jak to bude fungovat. Jsem šťastná, že jsem to absolvovala. Dnes je to pro mě jedna z nejkrásnějších věcí, které jsem kdy nazpívala.

Se jménem Roberta Kodyma je spjata i "Píseň o slzách".

Ta je celá jeho. Když jsem se léčila, psali jsme si a telefonovali. Roberta naše rozhovory inspirovaly a jednou večer, kdy jsem zrovna seděla u kamaráda v řecké restauraci, mi zazvonil telefon. Byl to Robert: "Anno K., napsal jsem ti píseň!" Začal mi ji hrát a zpívat do iPhonu, který mu pořád padal (gesty předvádí, jak situace zřejmě vypadala). Chodila jsem venku před hospodou a byla mi hrozná zima. "Roberte, zní to moc hezky. Co kdybychom si zavolali zítra?" zkoušela jsem to. "Ne, počkej, já si dám telefon mezi kolena. Slyšíš to? Slyšíš kytaru?" Bylo to vtipný a skvělý. Text mě dostal okamžitě, protože byl velmi osobní. Použil v něm slovní spojení z mých esemesek. Hodně mě to dojímalo a chvíli jsem vše rozdýchávala. "Píseň o slzách" jsme natočili úplně klasickým způsobem, je to pravý rockový ploužák s dobrými bubny a dobrým zvukem. Tak, jak jsem to mívala ráda u starých Wanastowek. Musela ale uběhnout nějaká doba, než jsem získala nad všemi zážitky a právě nad touhle písní nadhled, abych ji nazpívala. S kapelou jsem ji ještě donedávna vůbec nehrála.

To chápu.

Vlastně mi z ní někdy ještě přeběhne mráz po zádech. Budu ji zpívat i na předávání Andělů. Byla jsem požádána, abych zahrála něco známého. Nechtěla jsem se nějak zasekávat a prosazovat třeba nějakou tvrdou věc. Ráda bych hrála zrovna to punkový "Mládě netopýra", což by bylo sice překvapivý, ale nikdo by to neznal. "Píseň o slzách" má i krásný klip, který pro mě natočili Slobodanka Radun se Sašou Šurkalou. Chci se ho na Andělech pokusit promítnou do živého vystoupení, takže by to mohlo vypadat hezky. Nejvíc se ale těším, že si ještě jednou zazpívám se Světluščím sborem, se kterým jsem měla tu čest si "Píseň o slzách" už jednou zazpívat na koncertě pro Světlušku. Pozvala mě na něj Aneta a byl to fakt silný zážitek. Ráda si ho ještě jednou v životě zopakuju. Část sboru tvoří nevidomé děti a šla z nich taková pohoda a klid, že se na ně opravdu strašně těším.

Na základě své zkušenosti s rakovinou prsu jste zahájila kampaň "Chceš žít jako já?". Máte informace o tom, nakolik byla úspěšná?

Žádná data k dispozici nemám, ale vím, že dopad kampaně byl strašně intenzivní a musím v ní pokračovat. Je to moc těžké, protože dělám muziku a chci být vnímaná především jako zpěvačka. Ale naštěstí, klepu to tady na dřevo, zajímá lidi pořád především moje hudba, koncerty a nové písničky. Nejsem žádná Matka Tereza, ale s tou zkušeností a vědomostmi, které jsem nabyla, mohu a musím ze své pozice známého člověka pomáhat. A to nejenom nějakými řečmi, ale opravdu konkrétně.

Překvapil vás ohlas, jaký kampaň sklidila?

Vůbec jsem nečekala, jak velký dopad to bude mít a kolik lidí mi bude psát, že díky mně přišli včas na svůj problém a jsou naživu. To je takový mazec, že kdyby vám tohle napsal za deset let práce jediný člověk, stačilo by to. A mně takové dopisy přicházejí téměř každý den! Psaly mi i holky, které byly nemocné ve stejnou dobu jako já a léčili jsme se současně. Viděly, že pořád vystupuju a já - i když mi někdy nebylo nejlíp - pořád říkala, že je to v pohodě a že se to dá zvládnout. Vlastně jsem to tvrdila i proto, abych tomu sama uvěřila, takže nám to vzájemně pomáhalo. Ty holky si říkaly: "Podívej se, Anna K. je po šesté chemoterapii a hraje tady na Benátské noci koncert!" Já sice myslela, že omdlím, ale pod pódiem stálo deset tisíc lidí, kteří se mohli zbláznit, že tam na tom pódiu stojím - oteklá po kortikoidech, s holou hlavou... Cítila jsem obrovskou sounáležitost, protože jsem věděla, že jsou mezi nimi lidé, kteří možná řeší podobný problém. Teď bych se chtěla věnovat jiným věcem, ale prevence rakoviny pro mě pořád představuje velkou zodpovědnost.

Nepřijde vám, že jste v takovéhle angažovanosti relativně osamocena? Účastníci českého popu mají obecně moc lidi ve spoustě směrech ovlivňovat, ale nečiní tak.

Pro mě je důležité, že moje kampaň funguje. Je každého osobní věc, jak s takovou zkušeností naloží. Navíc v mém případě jde o velmi ženskou záležitost, což je taky specifické. Já si taky nejprve myslela, že nemoc skryju, že se o ní nikdo nesmí dozvědět. První koncerty jsem se zamykala v šatně a na pódium chodila v paruce. To ale bylo strašně vyčerpávající. Tekl ze mě pot a byl to takový hnus, že si to nikdo neumí ani představit. Celé to bylo falešné. Já z pódia nikdy nikomu nelhala a najednou jsem tam stála v paruce a dělala, že to jsou moje vlasy a že všechno je pohoda. Takže to, že jsem to pak najednou vybalila, nebyl zkraje žádný hrdinský výkon, chtěla jsem ulevit hlavně sama sobě - říct prostě, jak to je, že nemám vlasy, léčím se, ale že to bude dobrý.

Jak jste čelila bulváru?

No, slušně jsem si užila. Od začátku jsem si naivně myslela, že když budu první a přiznám nemoc - ne jim, ale seriozním novinám - ukážu, že nemám vlasy a pořídím i holohlavé fotky, nebudu už pro ně zajímavá. Hrozně jsem se však zmýlila. Za celou dobu nemoci jsem poskytla tři rozhovory. A víte, kolik jich se mnou vyšlo? Dvaašedesát.

Kde to vzali?

Já nevím. Nejvíc mě setnul rozhovor z titulní stránky Blesku. Chystala jsem se křtít odbornou knihu o vlasech. Byla jsem zrovna holohlavá a přišlo mi to vtipné. Jenomže mi nebylo dobře, a tak jsem poprosila Karla Gotta, který tam měl namířeno taky, aby publiku přečetl můj vzkaz. Stálo v něm, že se omlouvám, protože jsem stejně jako asi půlka národa dostala virózu a ležím doma s horečkou. Na křtu byl ale zřejmě i bulvár, takže druhý den se mnou vyšel sebelítostivý rozhovor v Blesku o tom, jak je mi hrozně zle a cítím se nejhůř ve svém životě. Natvrdo, ve formě otázka - odpověď. Den na to další stoky napsaly, že Anna K. leží v horečkách a je v kritickém stavu, protože chemoterapie nezabírají. Mělo to vliv i na moje okolí. Tomášova máma se mnou sice byla v denním kontaktu a věděla, že jsem v rámci možností v pořádku, ale pak prošla kolem novinového stánku a vzhledem k jejímu vysokému tlaku z toho byla doslova nemocná.

Řešila jste to nějak?

Měla jsem pocit, že se z toho musím především sama vyhrabat. Pak jsem chtěla poskytnout nějaký rozhovor a všechno v něm vysvětlit. Ani ne tak kvůli sobě, jako kvůli ženám, které mě sledujou. Přišlo mi zoufalý, že jsem jim během léčení dodávala sílu a najednou jsem se na titulní stránce nějaký stoky začala litovat, že umírám. Jen si to představte - píšu nemocným lidem: "Bojujte jako lev! Stojí to za to! Smích léčí! Pouštějte si filmy s Fantomasem!" A potom si ta nemocná paní přečte rozhovor se mnou o tom, jak jsem v prdeli? Udělala jsem rozhovor do Instinktu s Marcelou Pecháčkovou, která za mnou přijela na hory. Zeptala se mě, jestli se k těm nesmyslům chci vyjadřovat, a já nakonec seznala, že vlastně ani ne.

Kromě bulváru jste ale měla konflikt i s časopisem Týden. Nelíbil se vám titulek, kterým editor opatřil rozhovor s vámi.

Redaktorka, která se mnou dělala do Týdne rozhovor, byla bezvadná holka. A už dopředu se mi omlouvala, protože věděla, že titulek bude bulvární. Takže jsem zavolala šéfredaktorovi a povídám mu: "Proboha, nedělejte to. Vždyť přece nejste Aha!, ale časopis Týden. Proto se s vámi bavím! " Dopadlo to tak, že se mnou v Týdnu vyšel rozhovor s titulkem "Rakovina mi vzala dítě". Takže jsem se uzavřela a řekla si, že už rozhovory nebudu poskytovat. Vlastně jsem na ty řeči, focení a všechno okolo nikdy moc nebyla. Raději jsem doma a jdu ven se psy nebo na nějaký dobrý jídlo.

Zakončeme to něčím pozitivnějším. Jakou máte letos lyžařskou sezónu?

Lyžařskou sezónu mi vlastně trochu narušila nominace na Anděly. "Píseň o slzách" jsme hráli jednou v životě, takže se musíme sejít a udělat zkoušku s kapelou a pak i s celým šedesátičlenným sborem. A navíc, což vy asi nepochopíte, musím vymyslet, co na sebe. Přece jen je to slavnostní večer, přímý přenos do televize a jít na něj v oteplovačkách a přeskáčích by bylo trochu divný.