Audio/Video Jukebox

více...

Téma

Rock For People 2012

Hlas Česko Slovenska

Nové album Charlie Straight

Rozhovory

Zuzana Smatanová - U postele musím mít diktafon

08.12.2011 07:00, Václav Trávníček

S osobními záležitostmi se nesvěřuje. Až na výjimku. Přiznává, že pro každý případ musí mít u postele tužku a papír. Nebo rovnou diktafon. Inspirace totiž přichází pořád. "Často mě napadne věta, která je pak v textu klíčová," říká slovenská slavice Zuzana Smatanová, která právě vydala novou desku "Dvere".

Slyšel jsem o vás, že když pracujete na desce, jste k okolí docela nekompromisní: Zamknete se doma na dva západy, nevycházíte, vypnete telefon... Je to pravda?

Jasně. Zatím jsem ke každé desce přistoupila takhle poctivě. Ještě se nestalo, že bych to v sobě dokázala nějak odfláknout.

Takže po měsíci se na vás vysype lavina nepřijatých hovorů...

(směje se) Chtěla jsem tím říct, že se na albu snažím pracovat intenzivně, aby mělo příběh a aby šlo jistým způsobem o výpověď. Je pravda, že v období, kdy desku tvořím, některé věci odsouvám. Nestíhám kopec věcí, nemám čas ani na kamarády.

Pak se musíte draze vykupovat?

Pak volám: Jsem k dispozici! Už s vámi můžu jít ven!

Bylo to takhle i v případě nového alba "Dvere"?

Rozhodně. Když jsem desku psala, zažívala jsem jedno z nejtěžších období svého dosavadního života. Je pravda, že jsem se uzavírala před světem a věnovala se pouze hudbě. Asi proto, aby bylo album co nejpravdivější a nejosobnější. Což se nakonec stalo.

Jsou "Dvere" osobnější než "Tabletky odvahy" z roku 2007?

Doteď jsem si myslela, že "Tabletky odvahy" budou mé nejosobnější album kariéry. Ale "Dvere" je přebily hlavně skutečně nejpravdivějšími výpověďmi. Chtěla jsem, aby album bylo o věcech, které mne potkaly. Zakázala jsem si psát o něčem, co jsem reálně nezažila, protože jsem si nechtěla vymýšlet. Nová deska je má nejvíce osobní. Ale uvidíme, třeba ta následující bude ještě víc. Je to o vývoji. Zjistila jsem totiž, že v rámci svého otevírání se světu posouvám hranice.

Cítíte potřebu?

Velmi dlouho jsem zvažovala, jestli vůbec toto album napíšu. Bylo to celkem těžké. Nakonec jsem si ale řekla, že právě tohle období zřejmě vyžaduje, abych o něm napsala písničky, aby bylo zhudebněné. Asi jsem chtěla smazat tu neprostupnou hranici mezi interpretem a fanouškem, která tam někde vždycky trochu existuje. Chtěla jsem, aby mne posluchači blíže poznali. Udělala jsem to tak, že jsem natočila tohle intimnější album. Například texty písniček "Odznova" nebo "Nad hlavou" byly věnovány lidem, u kterých jsem měla pocit, že nemáme dořešeny určité věci. "Nad hlavou" zní možná vesele, ale skrytým významem se dopracuji k tomu, že je v ní něco osobního a jistým způsobem pro mne citlivého.

Zuzana Smatanová

Zuzana Smatanová Narodila se 14. června 1984 a vyrůstala ve vesničce Súľov - Hradná. Vystudovala Pedagogickou a sociální akademii v Turčianských Teplicích, ale profesi pedagožky se nevěnovala. V roce 2003 totiž vyhrála talentovou soutěž Coca-Cola PopStar a vydala debutovou desku "Entirely Good". Následovala alba "Svet mi stúpil na nohu" (2005), "Tabletky odvahy" (2007), "Gemini" (2009) a letošní novinka "Dvere". Na kontě má i záznam živého koncertu s nekomplikovaným názvem "Live" (2008). Zuzana Smatanová je hodnocena pro svůj neobyčejně zajímavý hlas a také skladatelské schopnosti. Své písně totiž tvoří sama a to včetně textů. Je šestinásobnou slovenskou slavicí a kromě kytary zvládá hru na bicí, klavír, harmoniku a příčnou flétnu. Mezi její velké záliby patří luštění křížovek.

Asi nejdůležitější song desky pro vás bude určitě "Zostalo ticho", je to tak?

Ano. Ta píseň je věnována mému otci, který zemřel v roce 2009. Měla jsem pocit, že jsem mu ji dlužna. Otec byl člověk, který mě vedl k hudbě, podporoval mě a já se snažila dva roky hledat slova na to, jak bych popsala dobu, kdy odešel. Myslím, že tahle písnička je nejosobnější ze všech, co jsem kdy napsala.

Mimochodem, tátovou olejničkou jste "Dvere" křtila, že?

Když jsem byla malá, táta mi olejničkou mazal řetěz na kole. Tak jsem si řekla, že když už tu táta není, alespoň symbolicky namažeme "Dvere" tou jeho olejničkou, která po něm zůstala. Celé to pro mne bylo symbolické a příjemné.

Vidíte kromě míry osobních témat ve vašich deskách vývoj? Připadáte si jiná na albu "Entirely Good" z roku 2003 a na aktuální nahrávce?

Když si poslechnu "Entirely Good" a "Dvere", slyším tam jasný rozdíl. Jako člověk, skladatelka a asi i textařka se posouvám. Už nejsem ta patnáctiletá holka, co začala skládat písničky. Ty tehdy byly víceméně o ničem. Nešlo o reálná témata, která mne potkala, ale co také chcete od patnáctiletého děvčete? Dnes je mi sedmadvacet a je to o něčem jiném. Skutečně si myslím, že jsem už něco zažila a jsem schopna o tom psát a podělit se o to. Jednotlivé desky se od sebe snažím odlišit. Například na předcházejícím dvojalbu "Gemini" jsem zkusila spojit do jednoho komerci a alternativu. "Dvere" jsou zase spíše komerční nebo popové. Nechtěla jsem totiž, aby byla deska depresivní, tak jsem to smutné vykompenzovala jakoby veselejšími melodiemi.

Řekla jste: Co chcete od patnáctileté dívky? Je nějaký moment z vašich začátků, při vzpomínce na nějž se dnes chytáte za hlavu?

No jasně. Kromě psaní textů a skládání jsem se i jako zpěvačka někam posunula. Mám pocit, že na první desce šlo o takový syrový zpěv. Začínala jsem, neměla jsem žádné zkušenosti, ani v rámci živých vystoupení. Za těch osm let jsem se vyzpívala. Myslím, že dnes umím s hlasem lépe pracovat a jsem schopna citlivějšího výrazu. Kdybych se mohla vrátit zpět, první album bych samozřejmě přezpívala. Také bych nějaké písničky z prvních desek předělala muzikantsky.

Takže za deset let…

Budu chtít předělat tuhle novou desku (směje se). Myslím si však, že člověk se po nějakém čase dostane do bodu, od kterého se v rámci výrazu, zpěvu a skládání hudby už nějak extra nemění. Možná ano, těžko říct, ale takhle to teď mám a je to tak asi dobře.

Žijete dnes tak, jak jste si to představovala v roce 2003, po triumfu v soutěži Coca-Cola PopStar?

Já si tehdy nepředstavovala vůbec nic. Netušila jsem, kam můžu dojít. Neměla jsem žádné vize ani plány. Řekla jsem si, že nahraju první desku, a pak uvidíme, co se bude dít. Spíš jsem se nějakých vizí a představ bála. Nechtěla jsem si nic dopředu malovat, abych nebyla zklamaná. Já jsem vlastně ani nechtěla být zpěvačka. Ke kytaře jsem se dostala nevědomky. Začala jsem psát písničky a chtěla je někomu dát, aby se jich ujal. Ale protože se nikdo nenašel, řekla jsem si, že ten pravý člověk, který by je měl zpívat, jsem já. Celé si mě to tak nějak našlo. Tahle profese mě činí šťastnou a asi to tak prostě mělo být. Někde to bude napsané.

Čili to všechno berete postupně, jak to život přináší...

Šlapu si ten chodníček sama a netuším, co je za rohem. Sice se tam snažím dohlédnout, ale to se vždycky nedá. Jsem velmi rozvážný člověk a každý svůj krok dopředu zvažuju. Celá má cesta až sem byla dost rozvážná až váhavá, ale je to tak dobře. Třeba by se jinak hodně věcí nestalo.

Máte nějaký plán, co všechno byste chtěla stihnout třeba do třicítky?

To nikdy nevíte. Zítra můžu vyjít ven na ulici, srazí mě auto a je po plánech.

Ale no tak.

Dívám se na to realisticky. Nikdy v životě jsem si takhle nic neplánovala. Možná, že si ve třiceti koupím nové auto, přestože už jedno mám, ale to je tak všechno, co plánuju. V rámci kariéry je těžké něco plánovat, protože jde o tak relativní věc, že člověk opravdu nikdy neví, co bude za měsíc. Pokud budu stále koncertovat, mé písničky se budou hrát v rádiu a já budu mít stále inspiraci, budu hudbu dělat. Největším motorem jsou pro mě lidé. Pokud ten motor přestane šlapat, bude mi to v tu chvíli jasné. Ale dokud mi lidé dávají podporu a cítím od nich zájem, o to víc mne tohle všechno baví.

Jak hudbu skládáte? Také je pro vás nejlepší inspirací deadline a utracená záloha?

Slovo deadline nemám ráda (směje se). Musím nechat materiál uzrát a pak se k němu vracím. Jsem člověk, který potřebuje být do studia opravdu stoprocentně připravený. Doma mám studio, kde si nahraju kytaru, klavír, vokály a s hotovým cédéčkem jdu do studia a rozdám ho klukům z kapely, aby si ho naposlouchali a věděli, do čeho jdou. Deadline je pro mě... brr. To opravdu nemám ráda. Potřebuju pracovat v klidu a pokoji. Na druhou stranu můj manažer je přesvědčený o tom, že nejlépe tvořím pod tlakem, protože se to osvědčilo například v souvislosti s filmem "Lietajúci Cyprián". Má pocit, že to tak je. Že když přitlačí nějaký termín, jsem schopna toho ze sebe vydat o hodně víc. Ale já si to nemyslím (směje se).

Tvoříte průběžně?

Snažím se tak tvořit. I když v případě alba "Dvere" to tak nebylo. Písničky na novou desku jsem vždy začala psát koncem roku, v prosinci. Celé se to přirozeně přehouplo do nového roku, a pak jsem pracovala průběžně, až byla deska hotová. Teď to bylo jinak. Do psaní jsem se musela dokopat. Byl únor a já pořád neměla žádný materiál. Asi proto jsem se pak uzavřela, potřebovala jsem si kolem sebe udělat bublinu. Na své texty a muziku musím mít jenom me, myself and I.

A vedle postele máte pro každý případ poznámkový blok. Už jste takhle napsala svoji "Yesterday"?

No jasně! Pro mě je důležité mít něco takového (klepe prstem na diktafon, který zaznamenává máš rozhovor).

Vážně? Tak se pak můžeme nějak domluvit...

Ale dostanu ho i s tím rozhovorem, okej? (směje se). V mém tvořivém období se každý nápad někdy ohlásí a chce ven. Občas jsem byla nápady svázaná natolik, až mi z toho hučelo v hlavě. Neuměla jsem se soustředit na věci, které se děly okolo mne. Seděli jsme na kávě s kamarády a já byla uzavřená, protože jsem sama v sobě poslouchala nápady. Někdy jsem potřebovala okamžitě odejít, protože jsem věděla, že mám nápad a potřebuji opustit společnost, ve které jsem. Někteří kamarádi to nechápali. Pro mě byla inspirace někdy tak strašně omezující, že jsem jednoduše nedokázala vnímat okolní svět a uvolnit si myšlenky. Tak jsem byla soustředěná na každou inspiraci. Když proto dnes tvořím, musím mít u sebe diktafon. Často mě napadne věta, která je pak klíčová v nějakém textu.

Najdeme písničku s takovou genezí i na albu "Dvere"?

Vlastně ano. Jmenuje se "Dnes sa mi nechce nič". Je to paradox. Akorát jsem usínala a nějak mě celá napadla. Říkala jsem si: co se to děje, vždyť jdu zrovna spát! Zapsala jsem si nějaký základ a na druhý den říkám bratrovi: mám písničku, která mě napadla v noci. Byl zvědavý, o co jde, tak jsem mu ji zazpívala. Nevěděla jsem, jestli z toho něco bude, ale nápad byl na světě. A z něj se vylíhla píseň.

Co říkáte na tu otřepanou nálepku "slovenská Alanis Morisette"?

(červená se) Když jsem v Česku, potýkám se s takovými přirovnáními velmi často. Myslím, že na Slovensku mě nálepka tohohle celého už opustila. Kdysi to tak ale bylo. Asi to přišlo s tím, že jsem se objevila jako děvče s kytarou a dlouhými vlasy. A kdo jiný tak vystupuje? Ano, Alanis Morissette. Myslím, že jsem ze svých idolů už vyrostla. Přece jen jsem na scéně osm let, mám pět desek a našla jsem si výrazový prostředek. Možná, že tenhle pocit v hlavách lidí ještě přetrvává, ale myslím, že jednou skončí. Navíc bychom podobných písničkářek jako je Alanis našli víc - Sheryl Crow, Michelle Branch...

Abych řekl pravdu, považuji vás za jeden z mála světlých bodů na mapě českého i slovenského popu. Zároveň se ale nebráníte různým spolupracím, třeba se skupinou Desmod. Nebojíte se, že si takříkajíc umažete ruce?

Když mě Desmod pozvali k jejich písničce "Pár dní", mělo jít o řadový song na jejich desce, který nikdo nechtěl dávat na singl. Měla jsem být jenom host, který se tam mihne. Tečka. Najednou ji ale začala hrát rádia a u nás na Slovensku se z ní stal obrovský hit, což jsem nepředpokládala. Spolupráce s kapelami, které hrají jinou muziku než já, jsou pro mne jistým způsobem obohacení. Znamenají pro mne rozšiřování obzoru, možností... já sama u sebe zjišťuji, že jsem schopna a ochotna zazpívat si i něco, co nenese můj rukopis.

Máte v tomhle ohledu nějakou hranici, za kterou byste už nešla?

Vždycky záleží na tom, jestli s těmi lidmi mám nějaký vztah, jestli se známe. Že vím, co ti lidé dělají, jestli si s nimi sedím lidsky... To jsou aspekty, na které se dívám. Nejsem si jistá, jestli jsem někdy spolupracovala s lidmi, které jsem neznala, nebo s nimiž jsem nezažila nic společného. Tam váhám a snažím se k nim cestu najít jinak. Neříkám, že jdu do každé spolupráce. To zase prr. Se vší úctou, nevím, jestli bych šla do spolupráce třeba s Moravankou.

Zatímco na Slovensku jste hvězda první velikosti, v Česku jste sice populární, ale zdaleka ne takovým způsobem. Čím si to vysvětlujete?

Nevím, v čem to je, ale s absolutní pokorou to přijímám. Možná, že ty písničky nejsou tak dobré, možná selhává PR, manažeři... Opravdu nevím. Zkoušeli jsme u vás vždycky nasadit singl, ale nikdy neměl v rádiích stoupající tendenci hratelnosti. Nejsem člověk, který by na to dokázal nějak tlačit. Říkám si, že ten čas třeba ještě přijde. A nebo taky ne. Zkrátka pokud přijít má, tak přijde.

Jaký máte vztah k Česku? Vyrůstala jste v Súľově, což je necelá hodinka od Velkých Karlovic.

Samozřejmě kladný. Nemůžu říct, že bych sem jezdila často, každopádně vždycky tu byly příjemné koncerty. Sice loni do Lucerna Music Baru nepřišlo až tak moc lidí, ale jejich odezva byla velmi příjemná. Publikum, které je u vás, to celé přijímá velmi dobře. Asi je to tím, že je tu hodně koncertů a jste na to zvyklí. Což je velmi fajn. Pokaždé se do Česka těším, i když vím, že tu nejsem až tak známá.

Na kontě máte šest slovenských Slavíků v řadě a letos útočíte na sedmou trofej. Jakou má tahle cena na Slovensku relevanci? V Česku se z ní stal už takový bizarní folkloreček.

Slavík je anketa, kde hlasují lidé, ta nejširší veřejnost. Je to jistý obraz nějaké oblíbenosti, sympatií a nevím čeho všeho ještě. Já jsem se přestala zaobírat tím, jak dopadnou výsledky, protože je to právě hlavně o lidech a fanoušcích. Jsem vděčná za to, že si na mne takto šestkrát po sobě vzpomenuli a získala jsem zlato, ale vím, že to nebude trvat na věky věků a stavím se k tomu pokorně.

Jste známá tím, že si hodně střežíte soukromí. Nakolik je to ve vaší pozici náročné?

Někdy je to opravdu těžké. Média jsou zvědavá. Někdy hranici posunu, ale vždy jen do té míry, do jaké mi to vyhovuje. Kolikrát se mi ozývají z pořadů o bydlení a chtějí vědět, jak to vypadá u mě doma. Tady už média nevpouštím. Myslím, že soukromí jako takové je jediné, co si ještě můžu nechat pro sebe. Už tak se hodně otevírám svojí muzikou. Takže to tak chci nechat.

Nahání vás na Slovensku - kromě pořadů o bydlení - i regulérní bulvár?

Občas o mě náš bulvár zavadí, ale nemám zatím pocit, že bych byla vystavena nějakému sledování fotografů. Já jsem spíš ta šedá myš, a tak nějak mi to vyhovuje.

Pamatujete si své vystoupení v pořadu Jana Krause v České televizi? Mělo deset minut, z toho osm do vás šil, jestli teda jako někoho máte, nebo nemáte...

No, myslím, že jsem uspěla, ne? Já na to byla tak trochu připravená. Věděla jsem, že jakmile narazí na nějaké mé citlivé téma, bude se snažit mě dostat do kouta. Ale chápu ho. Za prvé je to jeho pořad, za druhé to pro mě byla zkušenost. Vím, že kdybych k němu šla dnes, bylo by to zase o něčem jiném. Beru to jako úsměvnou zkušenost.

Všiml jsem si, že jste si přestala barvit vlasy načerno. Změnila jste image?

Ano, barvila jsem si čtyři roky vlasy načerno, ale... (nedopoví).

Došla barva?

(směje se) No skoro! Černé vlasy přirozeně přišly a stejně přirozeně odešly. Věděla jsem, že si nebudu barvit vlasy věčně. Přišlo období, kdy jsem se snažila vrátit k něčemu svému přirozenému. Tak jsem si jednoduše dohodla termín u kadeřníka a řekla mu, že chci dát barvu dolů a mít své zdravé vlasy. Protože barva pro ně nebyla nic moc. Vypadám vizuálně jinak a možná že to celé tím pádem působí jinak.

Ukážete se ještě i dnes občas doma v Súlově?

Ano. Jezdím za mámou tak často, jak se jen dá, aby věděla, že existuju.

Chodíte na skaly?

V létě ano. Nevzpomínám si, kdy jindy jsem tam byla za rok dvakrát, ale letos mě požádali kamarádi, abych jim udělala šerpu. Tak jsem šla. Súľovské skaly jsou se mnou spojené. Když se vracím domů, vždycky je už z dálky vidím. Je to můj domov. Možná, že někdo kolem chodí s otevřenými ústy a obdivuje je, ale pro mě je to už taková běžnost.

Prý jste maniak do křížovek. V jakých chvílích se na ty roháčky a osmisměrky nejraději vrháte?

Musím se přiznat, že nejčastěji luštím při jídle a dokážu se při tom odpoutat od reality. I když se mě někdo na něco ptá, jsem natolik zabraná do křížovky, že nereaguji. Někdy už ani neluštím proto, abych zjistila tajenku, ale se stopkami v ruce luštím na čas.

Jaký máte rekord?

Záleží, jak je ta křížovka velká. Když je malá, stihnu to i pod dvě minuty.

Související články

Alanis Morissette - Guardian (Audio Jukebox)
Lucie Redlová - Křižovatka (Recenze CD)
Divadlo na Colours obohatí Barbora Hrzánová, Anna Polívková nebo SKUTR (Tiskové zprávy)
Alanis Morissette nahrála svou osmou desku, vyjde v srpnu (Novinky)
Na Colours Of Ostrava míří Alanis Morissette i hvězdy africké hudby (Tiskové zprávy)
Zuzana Smatanová - Dvere (Recenze CD)
Skupina Desmod pokřtí v Praze aktuální album (Tiskové zprávy)
Nové desky pro 43. týden (Nové desky)
Zuzana Smatanová si na nové desce otevírá další dveře (Novinky)
Nové desky pro 38. týden (Nové desky)

Názory

Fakt neviem ... (bulsara, 08.12.2011 13:54) Reagovat

.... Na jednej strane je mi veľmi sympatická a jej nástup na jej začiatkoch som vnímal pozitívne ... Ale teraz, po rokoch, mi pripadá ako jednooká medzi slepými ... Slovenská úroveň akože stredného pop-prúdu je pekne v prdeli, keď je Zuzka "hlavná hviezda". Isto na "stár" typu Kristína, má Smatanová aspoň dáku úroveň, ale ...

Neviem prečo, vždy od začiatku mi pripadalo hudobno-aranžérske spracovanie jej skladieb na biednej úrovni a vždy mi to znelo tak lacne, nahraté na jeden šup ... Žiadne poriadne multitracky, vrstvy a košatosť. Toto nie je punk a sem tam by si tie skladby zaslúžili "väčšie peniaze" pri zrode v štúdiu alebo odvážnejšieho producenta ... V reále - produkcia "okresnej úrovne" ... Na druhej strane, čo na Slovensku v pope aspoň páchne "svetovosťou" ... a náročnosťou na samých seba ... Lazy sú lazmi ...
... (Ramirez, 08.12.2011 15:12) Reagovat

Já má Zuzku hrozně rád, co bychom my tu v ČR za takovou zpěvačku dali... 2album Gemini je výborné, pro mě její nejlepší (dvou)deska. A navíc je Smatanka i kočka a velká sympaťačka :-)

Album týdne 21/2012

The Mars Volta
Noctourniquet

minulá Alba týdne

Na okraj Lukáše Bendy

Bene, řekni prdel, máš na to?

Nadužívání slovního spojení česká malost považuju za největší českou malost. Jsme mistři světa v komentářích a diskuzích na netu, ale pro pochopení legrace abychom si zaletěli na jinou planetu. Rozhořčené reakce, které vyvolal Ben Cristovao se svým novým super(s)hitem "Prdel", budiž toho důkazem.

Termín česká malost je tentokrát na místě. Arbitři jediného správného vkusu nezastavili začátkem května v komentářích - ať již na musicserveru nebo kdekoliv jinde - pusu. Jaký je ten Ben Cristovao pozér! Vlastně vůbec nemá ...

celý článek »