Audio/Video Jukebox

více...

Téma

Rock For People 2012

Hlas Česko Slovenska

Nové album Charlie Straight

Rozhovory

Tomáš Klus - Celou dobu jsme si jenom hráli

20.12.2011 11:15, Dan Hájek

"Racek" boduje, Tomáš Klus odjel rozsáhlé turné a byl na něj všude nával. Když se s ním začnete bavit o vážných i nevážných věcech, odkryje další roviny svých myšlenek. Svými názory může mnohé překvapit. I když někteří rádi tvrdí, že to jsou jen naučené fráze, které se mu nedají věřit, není tomu tak.

Proč ses najednou s Jirkou Kučerovským rozhodl, že budete natáčet desku takhle sami doma?

Ono to bude znít tak, že to třeba mnohého člověka, který tuší nějakou revoltu, zklame. Ale Jirka mi vždycky, když jsem mu dával demáče svých nových písní, i minule a předminule, neustále opakoval, že atmosféra oněch demáčů je přesně to, co ty písničky potřebujou.

Jako třeba "Teplota vody" hned na úvod?

To je spíš úlet. (smích) Snažili jsme se docílit atmosféry demáčů a na albu je dokonce zakomponován jeden z nich, který jsem si dělal úplně sám doma těsně potom, co ta píseň vznikla. A je otázkou, jestli to někdo někdy pozná. (smích)

Dobrá, máme tu jednu hádanku pro tvé fanoušky. Natáčelo se v Třinci, mimo centrum hlavní pozornosti?

Ne, tady v Praze. A hlavně - točili jsme mezi koncerty a mým natáčením pohádky. Občas to bylo hektické, ale krásné.

Bylo při natáčení desky něco, s čím jste se museli poprat?

My jsme se neprali s ničím. Na technické věci tam s námi byl Jirkův a teď už i můj kamarád Tomáš Tomino Novotný z Brna. Ten to celé snímal, takže co se týče technických zádrhelů a udělátek, na to tam byl on. My jsme si vlastně celou dobu jenom hráli. Většina aranží vznikala tak, že jsme přes den udělali kus nějaké práce, kterou jsme pak většinou stejně vyhodili. Navečer totiž přišli kamarádi a do brzkých ranních hodin jsme jamovali u lahve vína a pak jsme nápady z jamu použili. Pro mě to bylo nádherné období, které mě sice stálo hodně sil, protože těch aktivit okolo bylo hrozně moc, ale naučil jsem se spoustu nových věcí. Například jsem začal vnímat muziku jiným způsobem, došlo mi, že i prostý zvuk z ulice může kompozici prospět. Na "Rackovi" je takových zvuků hodně, různě vylouděných, že připomínají zvuk, který si i můžeš přiřadit k nějakému hudebnímu nástroji, ale ve skutečnosti je to úplně něco jiného, než si umíš představit. Třeba zubní kartáček, psací stroj, igelitový sáček a tak dál. Taky tam je spousta slov, která pro nás dodávala zvukovou kvalitu. A nebýt Báry (Falgeové, Tomášova manažerka, pozn. red.), která nás držela hodně zkrátka, nemáme to hotové dodnes. Mě začalo bavit pátrat po zvucích a myslím si, že další desku budeme dělat ještě déle.

S Jirkou se znáte, pokud správně počítám, nějakých pět let a jste skoro neoddělitelná dvojice. Neobjevila se během natáčení už nějaká ponorková nemoc?

Člověče, to je strašně zvláštní. Ale bez legrace, nám se za tu dobu nepodařilo ani pohádat, vzájemně trucovat nebo spolu nemluvit, to se opravdu nestalo (ťuká na dřevo, pozn. autora). Jsme odlišní lidi, spojuje nás podobný druh humoru, ale tím, že nemáme mezi sebou střety zájmů a eg, jsme v pohodě.

Já jen narážím na to, že jsem já i lidé z mého okolí viděli několik koncertů, kdy když začnete improvizovat, Jirka tě občas okřikne, pak mu to okřiknutí vrátíš, takže se tahle otázka jaksi dere na povrch, ale zřejmě je to jen hra.

No jasně. (smích)

Když jsem tu desku poslouchal, cítil jsem tam jakoby tři největší vlivy - první je politika, další jsou vztahy, což je o tobě známé, a v neposlední řadě základy spojené s "Rackem", to je pro mě hodně zamyšlené. Začal bych s "Pánubohudooken", kterou jsi původně napsal pro aktivitu Vyměňte politiky, jak s odstupem času vnímáš, kam to zašlo?

Vnímám to tak, že mám strach z toho, abychom nepolevili. I když to na první pokus úplně nevyšlo, že to ještě nic neznamená. Mám strach, že naše povaha je příliš přelétavá v myšlenkách a v odhodlání nejsme moc vytrvalí. A v momentě, kdy se rozhodneme něco změnit, je prvotní vlna vždycky obrovská, ale když se hned nedostaví úspěch, nasazení polevuje.

Ale akce se zakřížkováním kandidátů docela naději dala, ne?

Ano, jistě. Nesešlo se to ale s takovým účinkem v tom smyslu, že jistí lidé mají jisté kontakty a stejně se tam dostali jinými cestami. A ti, kteří se tam dostali a měli dobrou ideu, byli ve finále snadno manipulovatelní anebo nedokázali vzdorovat dlouho a podlehli přesile, přidali se ke smečce. Tohle je prostě otázka ještě dejme tomu jedné generace, než se vše dostane do správných kolejí. Musíme vydržet a nepřestávat dávat najevo, že jsme. To nejhorší, co můžeme udělat, je zlaxnět, a dát tak vniveč svůj voličský hlas, svůj vliv, na který máme každý právo, jen si to musíme umět přiznat. Ono to tady ale bylo vždycky, ať už stavovské povstání, nebo svrhnutí císaře Ferdinanda, kdy se těžko hledala nějaká názorová shoda a byl tu strach, co když to potom bude ještě horší, tak raději opatrně a po proudu alias cestou "menšího zla ". To přetrvává, musíme se začít zajímat i o jiné, více se otevřít. Každé naše rozhodnutí i to, o kterém se může zdát, že s ním nic neovlivníme, může mít vliv na budoucí generace po nás, a že tedy nestačí hledět jen na tady a teď. Jsme zodpovědní nejen za sebe, ale především za ty, co přijdou po nás.

Co teda říkáš na radikálnější strany a třeba na to, co se teď děje na severu Čech?

Samozřejmě mám z toho strach, je to děsů plná věc, ale opět, má to logické opodstatnění, že se u nás věci začnou řešit až v momentě, kdy nám přerostou přes hlavu. Stejně tak protipovodňová opatření se začala budovat až tehdy, když nás to spláchlo podruhé, potřetí, a dodnes mimo Prahu žádná velká prevence není. Přijde mi, paradoxně, že čím víc jsme ateisty, tím intenzivněji v podvědomí sílí touha k něčemu náležet, a čím radikálnější ony názory jsou, tím atraktivnější jsou pro svou jednoduchost a jasnost a nám už se nechce přemýšlet nad důsledky. Přijde mi, že vykřikovat, by oživl Hitler a ztotožnit se s jeho odkazem, nebo dokonce nosit triko s jeho podobiznou, to ukazuje na neinformovanost hraničící s hloupostí. Nutkání patřit do nějaké skupiny, družit se a posilovat davem vlastní malost, to je nebezpečný trend, z něhož samozřejmě radikálové napravo i nalevo budou těžit. Mě straší reálná myšlenka na jejich zapojení se do vlády, ale mladí lidé se cítí ztracení, jsou dezorientovaní, hledají jednoduchá hesla, jichž se chápou, bohužel chodit do skauta už není moderní (smích). Dnes je móda mít vyholenou hlavu nebo zahalen do šátku mrštit dlažební kostku po policistech. Prvotním hybatelem tohoto průseru je fakt, že jsme egocentričtí a chybí nám sociální cítění, že rodiče nemají čas na děti a děti pohrdají svými rodiči, podle toho se pak chovají ke svému okolí. Zdviženým prstem je pak fakt, že ona společenství jsou velmi dobře organizována, financována z nejasných či pochybných zdrojů a mají svou podporu na nejvyšších místech. Jinak si jejich tolerovanou existenci neumím vysvětlit.

Chápu, jak to myslíš, a takový obdobný odkaz cítím třeba v "Podléhnutí", kdy znovu rozkrýváš Karla Kryla pro nové generace, to asi bude taky tvoje poloha, ke které se budeš často vracet, ne?

Tohle je pro mě příjemné zjištění. Právě "Pánubohudooken" patřila teď v létě na festivalech k momentům, který jsem si nejvíce užíval. Cítil jsem, že se mnou lidi souhlasí a chtějí s tím aspoň pro ten okamžik něco udělat. Jenomže ona každá píseň jednou skončí a jeden pak neví, co se stane potom, alespoň tušit, to by byla jistá naděje do budoucna, s kterou by se dalo pracovat. Samotné "Podléhnutí" je pro mě podobná tematika v poetičtějším kabátě, jen je obraznější, metaforické a globálnější. Je to morální apel na člověka.

Vedle těchto skladeb je hned třeba "Sibyla", která vtáhne posluchače do zcela jiného teritoria. "Racek" je v tomto hodně tvárný, nemyslíš si, že s tímto třeba u fanoušků narazíš, že ti, kteří tě znají spíše jako toho srandistu a kejklíře se slovními hříčkami, na tebe zanevřou?

To já nevím, nemohu to ovlivnit a nebudu se o to ani snažit, je to nepatřičné. Já jim zkrátka budu v tuto chvíli předkládat své další vývojové stadium, respektive myšlenky, ke kterým jsem došel za poslední dva roky. Pokud změní názor a třeba se odvrátí nebo si řeknou, že jsem se už úplně zbláznil, že už to není, co to bývalo, nebo jsem se změnil, zatrpkl nebo naopak jsem už moc patetický, těch případů může být spousta, ale je to pořád dialog, v kterém si buďto porozumíme, nebo naopak. Pro mě to končí tím, že odevzdám desku. Emoce, které vzbudí, už není v mých rukách a je to dobře.

Tomáš Klus

Tomáš Klus, Švandovo divadlo, Praha, 17.10.2011 Tomáš Klus se narodil 15. května 1986 v třinecké nemocnici Sosna, byl členem plaveckého oddílu TJ TŽ Třinec a posléze si vybudoval slušnou kariéru moderního pětibojaře. Stále jej provázela hudba, ke které stále více a více tíhnul. Sport ho posunul do Prahy, kde žije dodnes, rád se však vrací do svého rodiště. Vyhrál Czechtalent a dostal se na pražskou DAMU, kde jej diváci mohli vidět ve čtyřech hrách. Doposud natočil tři desky: "Cesta do záhu(d)by", "Hlavní uzávěr splínu" a "Racek", s kterým byl na turné, a na Vánoce jej uvidíme v pohádce "Tajemství staré bambitky". Samotný rozhovor vznikal v době, kdy "Racek" vylétal ze svého hnízda, a Tomáš byl z něj zcela nadšen, sršel myšlenkami a u toho stíhal pojídat svůj pozdní oběd. Cokoliv řekl, bylo míněno vážně a s rozvahou vyřčených slov. Koncertní improvizace pro to odpoledne zůstaly zamknuté doma, ve skříni.

To se už ale přesouváme k poslední kapitole a tou je "Racek" A. P. Čechova. V něm jsi hrál Trigorina, někde jsem i četl, že sis tu roli i přivlastnil. Kdy vlastně tyto čtyři skladby, pojmenované podle hlavních aktérů vznikly? V době, kdy jste to v Disku hráli, nebo až zpětně po derniéře?

"Trigorin", tedy moje postava, vznikl již v době, kdy jsme tuto hru zkoušeli. Když jsem si přečetl, koho vlastně budu hrát, bylo mi šíleně, protože jsem se s ním strašlivě ztotožnil. Asi bych to hrál dnes jinak, ale tehdy jsem s tím měl problém a nemohl jsem, stále jsem na sebe musel koukat zvnějšku, abych se uhlídal a tím Trigorinem se doopravdy nestal. Chtěl jsem hrát Trepleva, nejsem to úplně já a o to mi byl sympatičtější. Když jsem posléze psal píseň "Treplev", dospěl jsem k názoru, že jsem jakýsi odlitek těchto dvou zdánlivých protipólů. On to je vlastně jeden a tentýž člověk, akorát jednomu ten úspěch přišel, aniž by tušil jak, a tomu druhému se dostavil až v momentě, kdy už jej nebyl schopen přijmout. Pro mě tyto dvě postavy prezentují destruktivní sílu veřejného mínění v souvislosti s individuálním úspěchem aneb štěstím. Střet s Treplevem a Trigorinem ve mně čímsi pohnul, přehodnotil jsem mnohé věci v sobě, kterým jsem dříve dával velký význam, a najednou nejsou tak důležité.

Můžeš uvést nějaký příklad?

Třeba to, že se už o sebe nebojím. V tom smyslu, že co budu dělat, když nebudu moct hrát divadlo a psát písničky, a říkal si, že já nic jiného neumím. Čím se budu živit, co ze mě bude, ono to je všechno, co dělám, pro mě existenčně důležité. A pak jsem došel k závěru, že to tak není a je to především radost, štěstí být Trigorinem, mít možnost se prezentovat, ale nelpět na tom. Čím více jsem nad tím přemýšlel, tím více jsem se svazoval a nemohl tvořit, teď mi to připadá krapet směšné. Taky jsem si uvědomil, že je fůra jiných možností, které bych mohl vyzkoušet, a že bude jedině dobře, když se to veřejné mínění jednou otočí a já dostanu kopanec. Dříve jsem hodně sportoval, pak mě život nakopl a já začal hrát na kytaru a v budoucnu, po dalším zásahu z vyšších míst, třeba budu učit ve škole, protože to tak i chci. (smích)

A co Nina a Arkadina?

"Trigorin" je zdánlivě cajdáček, ale je v něm určitá hrubost, především v refrénu, tím vším jsem si prošel a je to , pravda, kruté. Protipólem je Nina, něžná dívka, která je opravdu upřímně zamilovaná a je ochotná udělat cokoliv, aby mohla být aspoň chvíli s ním. Ta píseň je pokorná vůči lásce a člověku, kterého se rozhodneš milovat, neboť bez lásky nejsi nic, což je velká pravda z bible. Ten kontrast mi přijde naprosto správný. "Arkadina" je vlastně dopis, který není nikomu konkrétnímu adresován. Výsek jejího záznamu v deníku, ve kterém se vyzpovídává, že ona je též obětí veřejného mínění, jak jsme se tu před chvilkou bavili. Její syn Treplev je bouře, načasovaný atomový výbuch v malé místnosti, takhle ho vnímám. Písnička se taky děje v rychlém tempu, s fůrou textu a rušivých zvuků, ty jsme tam natočili a dali záměrně. Jsou to hlasy, které Treplev slyší ve své hlavě. Je téměř blázen, oběť své vlastní matky, pro mě zobrazení pravé ruské povahy aneb vše nadoraz. Svým způsobem je to hodně divný čtyřúhelník lidí, kteří snili o přáních těch druhých, Čechov je prostě génius.

Díky "Rackovi" bych se vrátil do Divadla Disk, kde jste jeden celý rok hráli a nastudovali čtyři hry. Která tě zpětně nejvíce oslavila, případně která postava ti byla nejblíže? Jsou to dva roky zpátky, možná na to nahlížíš i z jiného úhlu...

Asi nejvíc mi osobně dal právě "Racek", protože jsem poznal čechovovský svět. Ale coby herec-interpret jsem si nejvíc zahrál v "Markétě Lazarové", starého Lazara.

To byla vlastně tvoje absolventská role, že?

Tak. Ovšem nejvíc jsem se těšil na "Kazimíra a Karolínu", protože jsem si tam mohl zahrát se svým výborným kamarádem Ivanem Luptákem a mohli jsme si dělat legrácky. "Tartuffe" od Molièra bylo naše nejúspěšnější představení a s ním jsme toho hodně prožili, jezdili jsme s ním totiž na zájezdy. Každá ta role měla něco do sebe a nerad bych se dopouštěl možná i lidského alibismu, že nevím, která ta role byla nejdůležitější.

Když jsme spolu dělali rozhovor k první desce, ptal jsem se, jestli věříš v osud. Tehdy jsi odpověděl, že ano. Na "Rackovi" se často opakuje slovíčko bůh. Změnily se ti nějak priority, začínáš věřit v jiné věci?

Začínám. Dlouhou dobu jsem k tomu směřoval a čeká mě ještě kus cesty. Označení bůh je strašně snadno zaškatulkovatelné, když jej použiješ, tak jsi hned za pobožného, což vidíš konkrétně u nás, v Ateičesku. Ale já si u toho slova vybavím konkrétně jiné detaily, spoustu energie, opory a především vděku. Nedokážu si vybavit, že bych kdy u boha za něco prosil, ale každý večer mu děkuju. Potěší mě to, protože mě to uvolní. Vím, že poděkovat někomu za něco je pro mnohé nepředstavitelné, neb mají pocit, že se poníží. Ale upřímné "děkuji" tě poposune k pokoře, protože ze sebe dokážeš sejmout tvrdý plast vlastního ega. Proto pojedu na měsíc a půl do Indie, chci hledat. Nevím ještě přesně co, ale zatím je mi na tom všem, co mě čeká, nejsympatičtější buddhismus. Je to tolerantní náboženství, což je nejdůležitější - prosazovat toleranci a být ohleduplný k ostatním. Lidstvo by se mělo sjednotit ve víře, ne v tom, že bude jeden univerzální bůh, ale tolerovat to, že někdo věří v Alláha a někdo v Budhu. Budha tohle umí, jemu nevadí Ježíš ani Mohamed, je to prostě v pořádku. Ta víra je ošemetná záležitost, protože je strašně snadno zneužitelná. V minulosti se to stalo několikrát, většina politických situací a aktů, který vyvrcholily válkou, byly nakonec schovaný za to, že jde o víru, a to je průšvih. Myslím si, že to může být zase, rozmáhá se tady hladina názorů, že si musíme dávat pozor na záplavu muslimů, a to je první krok k nesnášenlivosti a netoleranci, to, že bychom dokázali přijmout jeden druhého. Přece to, že věřím, v rychlosti plácnu, ve svatou židli, tobě nemůže vadit, nebudeš mi na ni sedat, protože se k ní každý večer modlím. V tom momentě takhle budem žít a můžeme takhle fungovat hodně dlouho. Pokud se nenaučíme společně žít, tak nás velmi brzy čeká nedobrý konec.

Nebudeme teď malovat čerta na zeď. Ale začínal jsi u sportu, pak jsi stihl divadlo, muziku, objíždíš festivaly, byl jsi na Stodole Michala Tučného a pak jsi třeba dělal Anděla jako moderátor. Jaká to byla pro tebe zkušenost a jak jste s Ewou Farnou zvládli tu mediální masáž bulváru?

Já myslím, že se nám podařilo masáži nastavit záda. Mě spíš zarazila jiná věc. Moderování Andělů jsem přijal, podotýkám, z toho důvodu, že mě jejich zákulisí velmi zajímalo a taky protože jsou tady skupinky lidí, který naprosto nenáviděj všechno, co se týká této akce, a já nevím proč. Když mi někdo řekne, že to vede mafie, chci důkaz, potřebuju to vidět. Tak jsem do toho šel s tím, že teda uvidím. Teď mám svůj názor, který si dávám v hlavě dohromady, a myslím si, že jediným řešením je kompromis.

Ten podle tebe vypadá jak?

Jsou dvě skupiny kritiků. Jedna, kterou vskutku nesnáším, to jsou ti, co neustále tvrdí, že všechno je špatně, neustále to omílaj, ale alternativu nenabízejí. Ale pak jsou jiní kritici, kteří přicházej i s variantou, třeba ani nemusí být úplně správná, ale mají ji. Nemusí se tím řešit jen Andělé, ale to se dá obecně aplikovat i u jiných problematik, kdyby se ega dokázala potlačit a lidé by si dokázali říct, dovedli se k dialogu, pak by to skutečně někam vedlo. Pomohlo by, kdyby na sebe přestali plivat z dálky, poněvadž takhle prskance padají i na ty v souboji nezúčastněné. A to je nefér.

Vztahuje se v tomto něco přímo na tebe?

Mě dokonce nařkli z nějakého andělského komplotu, to mně přijde tak směšné, stejně jako to, když jsem vyhrál Czechtalent ve Zlíně. Tam mě kdosi osočil, že to všechno zaplatila moje máma, myslím tím mou výhru. Jenže moje mamka učí ve školce a úplně vidím, jak někde někoho, se svým příjmem, uplácí. A ty nemáš jak se proti tomu bránit, to je na tom to nejhorší. Oni tě někde nařknou a ty můžeš říkat tisíckrát, že to není pravda, už si orazítkovaný. Je to peklo a je to i velká součást naší povahy, ve které uvízlo fízlovství, udavačství, jde o srovnávání obrazů - když ten tvůj poškodím, budu vedle tebe vypadat líp. Tuto pozici usnadňují media, které zajímají senzace bez ohledu na důsledky, jdou na ruku politickým machinacím kompromitovat nepohodlné, klidně nepravdivě, ale s velkým titulkem, vyjde-li najevo, že je to nepravda, omluví se na sedmé stránce pod reklamou za dezinformace, to už však nikoho nezajímá, tak dochází k novodobému cejchování nevinných.

Říkals, že stále hledáš. Vím, že procházíš staré bazary s knihami, pátráš tedy i v těchto rovinách?

Jo, určitě. Pro mě je kniha jedna z nejcennějších věcí. Jediný, za co utrácím, je žrádlo pro mě a jídlo pro psa, čaje a knihy, nic jiného nepotřebuju. Mám hromadu knih, upřímně přiznávám, že z toho množství, které si kupuju, přečtu desetinu. Ale to, že tu knihu prolistuju, ucítím ji a proletím pár odstavců a třeba se k ní za pár let dostanu, to je pro mě dláždění blátivé cesty. Je smutné, že podle jakési statistiky přestávají lidé číst. Přicházíme tím o luxus vybudovat si svůj vlastní svět, přicházíme o jazyk, neb nečteme-li, necítíme jej, nectíme. Internet vše pohltil, neustálým smršťováním světa nechává lidi lenivět.

A nechybí ti, že si lidi dříve psali dopisy a komunikovali jinak?

Pořídil jsem si psací stroj. Odteď vše, co napíšu, bude doprovázeno klapotem klapek, téměř třikrát starších než já. A budu psát dopisy, ať mě zapře Google, jestli to není pravda! (smích)

Související články

Pohled do hitparád IFPI - 20. týden (České hitparády)
Pohled do hitparád IFPI - 19. týden (České hitparády)
Pohled do hitparád IFPI - 18. týden (České hitparády)
Mňága a Žďorp - Dáreček (Recenze CD)
Majáles hudebně ovládne pražskou Stromovku, poté se přesune do Brna (Novinky)
Pohled do hitparád IFPI - 17. týden (České hitparády)
Pohled do hitparád IFPI - 16. týden (České hitparády)
Pohled do hitparád IFPI - 15. týden (České hitparády)
Tomáš Klus, mluvčí frustrovaného Čecha (Na okraj)
Pohled do hitparád IFPI - 14. týden (České hitparády)

Názory

... (Svářeč, 23.12.2011 20:52) Reagovat - e

Jsem fakt jedinej, pro koho je tento chlap neposlouchatelný?
- Re: ... (Lucka, 24.12.2011 22:34) Reagovat - e
  
  ano, je pravda, že spousta mužů s ním má problém
- Re: ... (Míša, 28.12.2011 16:27) Reagovat
  
  Věř mi, že nejsi...;
- Re: ... (Tonda, 05.01.2012 12:11) Reagovat
  
  Já i s mým 17letým synem posloucháme Klusovy songy velmi rádi, líbí se nám spíše ty se společenkými náměty, manželka a dcera jsou zase nadšené z jeho romantických balad. Takže shrnu, v naší rodině je oblíben a její ženskou částí dokonce i platonicky milován.
Hurá, konečně (Eliška, 02.01.2012 20:48) Reagovat

Tomáši drž se, připomínáš mi přemýšlivého rebela Karla Kryla. Jsi nebojácný a umíš,umíš.Jen tak dál,nedej se a bojuj.Držíme Ti pěstě,ať Ti vše vyjde.

zobrazit všechny názory (9 celkem)

Album týdne 21/2012

The Mars Volta
Noctourniquet

minulá Alba týdne

Na okraj Lukáše Bendy

Bene, řekni prdel, máš na to?

Nadužívání slovního spojení česká malost považuju za největší českou malost. Jsme mistři světa v komentářích a diskuzích na netu, ale pro pochopení legrace abychom si zaletěli na jinou planetu. Rozhořčené reakce, které vyvolal Ben Cristovao se svým novým super(s)hitem "Prdel", budiž toho důkazem.

Termín česká malost je tentokrát na místě. Arbitři jediného správného vkusu nezastavili začátkem května v komentářích - ať již na musicserveru nebo kdekoliv jinde - pusu. Jaký je ten Ben Cristovao pozér! Vlastně vůbec nemá ...

celý článek »