Audio/Video Jukebox

více...

Téma

Rock For People 2012

Hlas Česko Slovenska

Nové album Charlie Straight

Rozhovory

Richard Krajčo - Někdy se domů vracím s přízvukem

21.11.2011 15:00, Václav Trávníček

Talentovaný herec. Celebrita z bulváru. Rebel, který si na Slavících přelepil ústa páskou. Charismatický muzikant. To všechno je Richard Krajčo, frontman skupiny Kryštof. Ta nyní ohlásila roční pauzu, a proto je následující rozhovor podle rodáka z Ostravy "poslední do doby, než přijdeme s novou deskou."

Richard Krajčo, kavárna Slavia, Praha, 27.10.2011

Tak začněme rovnou u ohlášené pauzy. Jak ji trávíte?

Pořád trochu pracovně. Teď jsem dodělal jednu mladou kapelu. Jmenuje se Nebe a já se rozhodl, že jí vydám desku na svém novém labelu. Přijde mi líto, když vidím, jak velká vydavatelství na mladé skupiny kašlou, protože se bojí neúspěchu. Mě tihle kluci zaujali, ale když jsem je na nějakém vydavatelství doporučil, ozvalo se vždycky to samé: "Fajn, líbí se nám to, takže až to kluci natočí, rádi to vydáme." Jenomže mladé kapely potřebují pomoct právě s nahráváním, se studiem. Protože to nechce nikdo moc dělat, rozhodl jsem se, že to občas udělám já. Nebe jsou první vlaštovkou. Teď máme hotovo, čeká nás už jenom mastering. A s Kryštofem jsme ve fázi finále konkurzu na producenta nové desky. Hledáme kluka, který by s námi natočil příští album.

Prozraďte, kdo je ve finálovém rozstřelu.

Ono se nám to trochu zamotalo. Nejdříve jsme oslovili domácí producenty a muzikanty a před týdnem i zahraniční. Z venku se nám přihlásilo osmnáct zájemců. Nebudu záměrně zatím říkat, o jaká jména jde, to by nebylo fér, ale do finálové české dvojice se teď připletlo pár zajímavých lidí ze západu. Všichni dobrovolně natočili demáč s našimi základy a každý z nich pro nás dělá svoji představu toho, jak by mohli noví Kryštof znít. Posloucháme jednotlivé nahrávky a přemýšlíme nad tím, co by pro nás bylo přínosnější, zajímavější.

Vidíte a já si myslel, že si o pauze jede každý z členů kapely svůj byznys.

To samozřejmě jede! Ještě to ale neznamená, že si nemůžeme zavolat, napsat mail nebo se i sejít a řešit tyhle věci. V prosinci chceme odjet na první soustředění a rádi bychom odcestovali už s novým producentem. Na podzim příštího roku plánujeme vydat novou desku a já mám rád, když všechno probíhá s předstihem. Takže mě těší, že na tom děláme v podstatě už teď.

Když to shrneme, úplný odpočinek se nekoná.

Úplný odpočinek ne, musíme kolem kapely dělat práci, která třeba není moc vidět. Ale je to něco jiného, než když člověk jede z koncertu na koncert a během týdne ještě lítá po schůzkách nebo do divadla. Myslím, že si tím vyčistíme hlavu a vrátíme se natěšení. Momentálně mám totiž pocit, že jsme trochu vyčerpaní. Půjde o naši šestou řadovou desku a já bych chtěl, aby byla něčím zajímavá a výjimečná. Aby lidi měli důvod si ji poslechnout, koupit, přijít na koncert. A teď jsme byli ve stadiu, kdy jsem si nebyl jistý, že bychom to bez nějakého odpočinku a odstupu zvládli.

Jak tedy vypadá standardní den Richarda Krajča, když kapela takříkajíc stojí?

Protože děláme i management, většinou ráno se ženou zkontrolujeme práci. Přestali jsme sice koncertovat, ale to neznamená, že nám nezvoní telefon a neplní se nám mailová schránka. V tomhle ta práce svým způsobem pokračuje. Nějaký čas jsem trávil ve studiu s klukama z Nebe, ale jinak je to všechno daleko více rodinné. Mám víc čas na děti a radosti s nimi spojené.

Richard Krajčo

Richard Krajčo, kavárna Slavia, Praha, 27.10.2011 Narodil se 1. června 1977 v Ostravě. Vyučil se elektrikářem a po epizodním působení na ostravské VŠB byl přijat na Janáčkovu konzervatoř. Od roku 1993 je zpěvákem skupiny Kryštof, s níž natočil pět studiových alb: "Magnetické pole" (2001), "V siločarách" (2002), "Mikrokosmos" (2004), "Rubikon" (2006) a "Jeviště" (2010). Mimo řadové desky přišla kapela s koncertní nahrávku "Ži(v)je" (2005), výběrovkou "Poločas" (2007) nebo záznamem vystoupení ve Státní opeře v Praze "Kryštof v Opeře" (2008). Richard Krajčo se rovněž věnuje herectví. Je držitelem Ceny Alfréda Radoka (Talent roku 2000) a v současné době členem činohry Národního divadla a Divadla Ungelt. Svého času proslul jako moderátor televizní hitparády Medúza nebo rebelským činem, když si na předávání Českého slavíka přelepil ústa páskou. Na podzim 2011 ohlásil s kapelou Kryštof pauzu a věnuje se svému nově založenému labelu Richmond Records. Je podruhé ženatý a z tohoto manželství má dvě děti.

Ačkoliv se poslední léta pohybujete především v Praze, pocházíte z Ostravska. Povězte, je ve vás pořád ten chachar z Ostravy, nebo váš už hlavní město instituciovalo?

Jsem tady už strašně dlouho, nějakých sedm, osm let. A pořád mě to nesemlelo. Srdcem a duší zůstanu na tom severu navždycky. To z člověka nevymažete. Myslím, že ten kraj ve mně zanechal takový otisk, že i kdybych žil do konce života v Praze nebo i za hranicemi, zůstane ve mně.

Co cítíte, když se do Ostravy vrátíte?

Takové zvláštní chvění. Žena mi říká, že se mi vždycky rozsvítí oči. Zároveň trošku cítím lítost. Mám pocit, že ten kraj si nezaslouží pozici, kterou má, a tamní lidé si nezaslouží zacházení, kterého se jim dostává. Třeba ignoraci ze strany průmyslu, který jim ničí zdraví. Zdá se ale, že to nikoho v okolí nezajímá a že nikdo tomu kraji nechce pomoct. Z toho vážně nemám radost.

Radost vám letos nedělá ani fotbalový Baník, viďte?

Radost mi nedělá, ale věrní fanoušci zůstávají. Věřím, že tenhle ligový ročník nějak dokopeme. Hlavní je, abychom nespadli. Ale i kdyby se to stalo, tak co?

Na druhou stranu byste zase měli derby s Brnem...

(směje se) Doufám, že k tomu nedojde a že se kluci zvetí. Na druhou stranu je to pořád jenom fotbal, který nám má dělat radost. Můžeme se o něm bavit u piva a není to nic, z čeho bychom se měli hroutit. Jeden rok se daří, jiný zase ne. Já jsem fanoušek, tak prostě věřím, že se to změní k lepšímu.

Čím to, že je Ostrava region rázovitý, jak zpívá Nohavica?

Podle mě je to tím, že je ode všeho strašně daleko. Ten region je odstrčený a neustále žije jenom z nějakých slibů. Vezměte si, jak dlouho trvalo, než nám tam postavili dálnici. A další věc - stát není ochotný dohodnut se s podniky, aby tamní lidi nezamořovaly zplodinami v ovzduší. Zároveň je Ostravsko na průmyslu závislé, protože dává lidu práci, takže se stává vydíratelné. To jasně vede člověka k úsudku, že je to tam trošku drsnější než někde jinde.

Znamená ostravský původ handicap?

Myslím, že pro lidi může naopak znamenat velkou vnitřní sílu. Alespoň tak to cítím já.

Třeba hokejový trenér Hadamczik neměl cestu mezi elitu úplně snadnou. A mezi řádky se někdy nechal slyšet, že je to právě kvůli jeho původu.

Tohle jsem nikdy moc nepocítil. Samozřejmě o mně každý ví, že jsem Ostravák a že za tím krajem stojím. Ale třeba v Národním divadle je jedno, odkud jste. Tam musíte prokázat, že na ta prkna svojí prací patříte. A já bojoval za to, abych to dokázal. Handicap jsem nepociťoval, ale musel jsem si to odpracovat.

V souvislosti s tímhle jste začal mluvit spisovně, že?

Měl jsem to tak už v Ostravě na konzervatoři. Mým vnitřním úkolem bylo dokázat hrát divadlo kdekoliv. Mohl jsem dostat nabídku z Chebu, Liberce, Českých Budějovic... Na jevišti musíte působit tak, aby vám, v uvozovkách, každý rozuměl. U herců mi přijde spisovná čeština jako automatická věc. Samozřejmě jsme v Ostravě postiženi tvrdým Y a zkracováním, stejně jako lidé z jižní Moravy zpívají a ti ze západních Čech mají zase výrazné E. Na herci byste ale podle mluvy neměl poznat, jestli je z Plzně nebo z Brna.

Ale přenesl jste si to i do osobního styku. Když děláme tento rozhovor, mluvíte až na dílčí drobnůstky opravdu spisovně.

To jo. Moje žena mi ale říká, že ostravština ve mně stále je. Když jsem s klukama a tři čtyři dny v kuse hrajeme, vracím se prý domů zase s přízvukem. Také když se někdy rozčílím, padá to ze mě docela rychle a kratce (směje se). Úplně se toho asi nezbavím a ani nechci.

Nevadí vám lidi jako Ruda z Ostravy, kteří stereotypy toho regionu banalizují, až to vypadá, že v Ostravě žijí jenom burani, co rubou uhlí?

Jde o nadsázku, humor. Stejné parodie se dělají na Pražáky, Plzeňáky, Brňáky… Myslím si, že Ruda není první a asi ani poslední, kdo téhle věci zneužívá ku svému prospěchu. Takže to nějak neřeším.

Mimochodem, když jsem zmínil to uhlí - troufl byste si dneska spustit do dolu a fárat?

To asi ne. Asi bych se bál. Obdivuji ty lidi, protože to není žádná sranda. Sledoval jsem je zpovzdálí jako povrchový elektrikář na školní praxi v místních dolech. Trošku bych pozměnil tu známou písničku a řekl bych, že horník tvrdý chleba má. Myslím si, že kampaň, kterou teďka jede OKD ("Ze země pro zemi" - pozn. red.), je opravdu velmi trefná. Moc si neuvědomujeme, kolik úsilí stojí jiné lidi to, že máme určitým způsobem pohodlí. Velmi to povolání respektuji.

Mělo dělnické okolí vliv na vaši politickou orientaci?

Rozhodně. Když člověk v takovém prostředí vyrůstá, je tím bez diskuze ovlivněný. A tak jsem tíhl víc doleva. S přibývajícím věkem si ale myšlenky třídíte a neskočíte na kdejaký předvolební sociální slib. Myslím, že u nás chybí konstruktivní levo-středová strana. Moc totiž nerozeznám komunistickou stranu od ČSSD. Co mi ale chybí v politice nejvíc, je dialog.

Vidíte místo něj konfrontaci?

Ano, neustálou konfrontaci. Pokud je člověk soudný, musí vědět, že se určité věci v politice zkrátka musí udělat. Ať už jsou to nějaké škrty nebo jiné kroky k ozdravování ekonomiky. Pak už je přece jedno, jestli jste nalevo, nebo napravo. Děláte to pro stát. Pro to, aby se nestalo to, co v Řecku - že si budeme žít všichni nad poměry, ale za pět let nám všechno vezmou. Myslím si, že konstruktivní levo-středová strana by tohle měla pochopit a nedělat jenom alibistickou politiku. Tu u nás strany směrem nalevo bohužel dělají, a to mi vadí.

V dospívání jste měl favority Petru Buzkovou a Stanislava Grosse, oba to byli politici z ČSSD. Kdy u vás nastal ten přemet, že jste konvertoval k pravici?

Přesné datum vám neřeknu, ale bylo to už před volbami v roce 2006, kdy začalo docházet ke změnám v ČSSD. Petra Buzková odešla a do čela strany přicházeli jiní lidé, například Jiří Paroubek. Když jsem pak slyšel jeho rétoriku, vyděsil jsem se. Musím říct, že sympatie k ČSSD považuji za svůj hřích mládí. Dnes nejsem prakticky příznivec žádné strany. Jsem sledovatel politiky, která mě zajímá, protože tady žiji. Snažím se politiku vnímat globálně, nejen co se týče češství, ale i Evropy. Proto se také určitých věcí děsím.

Čeho se děsíte?

Ekonomické situace, která na nás všechny může dopadnout. Všechno, co se tu pak začne dít, bude mít mnohem tvrdší dopad, než si dnes myslíme. Když normálně uvažující člověk vycestuje za hranice, musí uznat, že si tu nežijeme špatně. Podle mě je lepší si teď trochu ubrat, než přijít o všechno. Samozřejmě by to mělo být svým způsobem vyvážené. A to není. Bohužel zjišťujeme, že tu existuje jakýsi podivný dvojí metr. Vám za pár stovek dluhu pošlou domů exekutora, zatímco máma exministra Kocourka má z ničeho nic akcie za 16 milionů a nic se neděje. Úředníci si rozdělují tajné odměny, o kterých neví ani ministři, zatímco maminky na mateřských dovolených se dvěma dětmi berou 3800 Kč. Z novin se pak dočtete, že jsou případy, kdy někdo na podpoře a sociálce bere 45 tisíc, do obchodu jezdí taxíkem a neposílá děti do školy. To, že u nás nefunguje správně celý tenhle systém, je prostě špatně. Škrty, které přicházejí a jsou nutné, situaci bohužel ztěžují a tím nahrávají levici, která populisticky slibuje něco, co ani není možné splnit. Není divu, že se lidi díky téhle nespravedlnosti bouří, ale často se bojí mluvit, protože by byli označeni za... (nedopoví)

Rasisty?

Třeba.

Dá se tedy říct, že dnes fandíte spíše jednotlivým lidem napříč stranami než celým stranám jako takovým?

Ano. Také v politice obecně hledám systémová řešení. Nesnažím se poslouchat žádný program, ale to, jaké konkrétní kroky jsou učiněny, kam směřují a tak dále.

Vidíte nějaké světlo na konci tunelu?

Spíš v něj doufám.

Když jste v Praze začínal, bydlel jste v garsonce na Pražského povstání. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Těch garsonek jsem prostřídal víc. Začalo to garsoniérou v Ostravě a pokračovalo to v Praze. Nejprve jsem bydlel na Pražského povstání a pak na Vinohradech.

Jaké to je, bydlet v garsonce?

V tom věku super!

Tak mi to přibližte, já v ní nikdy nebydlel...

Je vám přes dvacet, máte kytaru, cédéčka, popelník, ledničku jen s tím, co opravdu potřebujete, a vlastně vám to stačí. Děláte si svoji práci, skládáte písničky a jste spokojený. Tahle jsem si vždycky představoval život na kolejích. V tom období mě to hrozně bavilo.

Ve svém garsoniérovém období jste také napsal docela zásadní písničky pro kapelu Kryštof. Neplatí tady to, co tvrdí Mika Waltari? Totiž že hlad je někdy lepší než nasycení?

Samozřejmě, že to platí. Hlad můžou být i city, emoce... Když to převedeme v téhle metafoře, tak určitě ano.

Rád bych se teď zastavil u několika vašich slavných písniček. Myslíte, že byste mi je mohl krátce okomentovat?

To nevím. Uvidíme.

Začněme "Lolitou". Co se vám u téhle písně vybaví?

Vybaví se mi slečna, pro kterou jsem tu píseň napsal. Je pro Elišku, moji první velkou lásku.

Pro Kryštof to byla přelomová písnička, že?

Přelomová byla v tom, že ji začala hrát rádia. Z kapely Kryštof pro nezávislý malý label Escape, na kterém desky vydávali Priessnitz, Extáze a Here, se najednou vyklubala skupina, která byla schopna zaplnit velké sály, kulturáky a následně haly. Takže to pro nás samozřejmě zlom byl. Nemyslím si, že by "Lolita" byla zlomová písnička v soundu nebo něčem takovém, ale co se týče naší kariéry, znamenala pro nás velký start.

Co "Obchodník s deštěm"?

To pro nás bylo razítko, potvrzení toho, že nejsme jenom bublina, jak se to občas stává, ale že i na druhé desce dokážeme pokračovat s písničkami, které se lidem líbí. Myslím, že "Obchodník s deštěm" je pro nás ještě zásadnější píseň než "Lolita".

Na té samé desce máte skladbu "Tramvaje".

Tu už strašně dlouho živě nehrajeme. Je to písnička o Stodolní a o holkách, které tam chodí balit kluky - fotbalisty a hokejisty. Představoval jsem si u toho dívky, které se doma vyšňoří na páteční a sobotní párty s jasným plánem, který se jim i splní, protože záchodků na Stodolní je dost. A ráno odjíždějí s brekem zpátky do svého pokojíčku a čekají na to, že si je jednou jeden z těch chlapíků odvede. Nemusíme mluvit jenom o sportovcích, ale i o úspěšných podnikatelích. Je to zkrátka písnička o lovu. Vybaví se mi tahle nálada, kterou jsem měl, když jsem "Tramvaje" skládal.

Jakou roli v ní sehrál hostující Jaromír Švejdík ze skupiny Priessnitz?

Takový hostovací splněný sen. Desku "V siločarách" jsme točili s Dušanem Neuwerthem, který věděl, že máme Priessnitz rádi, a s Jardou se znal. Tak ho pozval a my z toho měli velkou radost.

Nepřijde vám škoda, že se dnes míjíte? Zatímco Priessnitz zůstali v alternativě, vy jste se stali popovými hvězdami.

Nevím, jestli myslíte pop jako náhražku za sprosté slovo, ale já myslím, že Priessnitz jsou skoro stejní popaři jako my, jenom měli tu smůlu (nebo štěstí?), že se nedostali do rádia. Kdyby rádia začala hrát před lety "Děláže", třeba bychom se o tom dnes nebavili. Ano, my pop jsme a nestydíme se za to. Jsme písničkáři a ještě k tomu trochu POPulární. Tak se to k nám hodí. Ale k těm Priessnitz. Mám je rád a nepřestal bych je mít rád, ani kdyby měli z ničeho nic rádiový hit. Který dnes vlastně i mají. Vždyť umakartoidní Priessnitz udělal s Václavem Neckářem snad nejpopovější písničku, jakou si člověk vůbec dokáže představit. Je ale krásná a dobrá, což je pro mě měřítko. Kdyby ničím jiným, vstoupili Priessnitz i s Jardou do popového světa alespoň filmem "Alois Nebel".

Myslíte?

Určitě. Už komiksová předloha "Bílý potok" měla komerční úspěch, prodaly se ho tisíce. Takže se budeme bavit o tom, že Jarda Švejdík s Járou Rudišem jsou dneska popoví komiksáři, nebo o tom, že se nám líbí, co dělají? Jasně, naše pozice se možná rovnat nedá, ale nenazýval bych to světem popu a světem rokenrolu. Pop totiž může být kolikrát větší rokenrol než samotný rokec.

Jako další píseň jsem vybral "Zrcadlení".

O čem ta píseň je, říkat nebudu. Lidi by přišli o iluze. Možná si představují něco velkého... Píseň vznikla na obyčejné banalitě, která ani moc nesouvisí se sdělením, které za ní lidé asi nacházejí. Ale pro mě je "Zrcadlení" jedna z našich nejsilnějších písní.

Co "Jízda v protisměru"?

Tu považuji za jednu z úplně nejlepších věcí, co jsme kdy natočili. Hodně jsme se v ní přiblížili soundu, který se mi líbil na albu "OK Computer" od Radiohead. Emoce, rozervané kytary... pro mě je "Jízda v protisměru" jeden z vrcholů naší tvorby.

Stalo se vám někdy, že jste měl "svědomí v bezvědomí"?

To asi každý, ne? Myslím, že každý z nás měl den, kdy zvracel svědomí do záchodu, jak zpívá Jarek Nohavica. Což je velmi podobná metafora. Někdy stačí, že vám volá kamarád, na kterého nemáte zrovna náladu, vy mu nezvednete telefon a o dva dny později zjistíte, že to asi bylo hodně důležité, protože už tady není. I z toho můžete mít svědomí v bezvědomí.

Připadáte si často jako "věčný amatér plný děr, co drží směr"?

Nevím proč, ale ano.

Pochyby o sobě samém?

(přemýšlí) Jsou to vnitřní pochyby o tom, jestli člověk dělá věci správně a jestli tohle všechno má smysl. Případně v čem ten smysl vlastně je? Kde má mít člověk priority? Je to asi o tom životním hledání.

Na prvních deskách jste psal texty společně s Pavlem Studníkem, na těch posledních zase s Tomášem Rorečkem. Jak je ve dvojici dáváte dohromady? Tvoříte společně, nebo si posíláte části textů mailem?

Pavel byl kdysi dávno součástí kapely, odešel ještě předtím, než jsme natočili náš druhý demáč a dlouho před debutovou deskou. Neměl ale problém v tom, aby s námi nějakým způsobem spolupracoval dál. S Tomášem to vzniklo tak, že jsem potřeboval nějakou novou spojku. Tíha totiž ležela většinou na mě. Člověk má nějaký rukopis, který se časem samozřejmě zacyklí. Tomáše jsem si našel podle jeho knížky, která se mi dostala do rukou. Posílali jsme si dema, scházeli se a něco si zkoušeli zazpívat, využívali jsme i Skype. Teď jsem ale v okamžiku, kdy se snažím psát texty zase sám.

Nemáte pocit, že na poslední desce "Jeviště" jste se textově vyprázdnili? Zdá se mi, že taková písnička "Malý princ" je toho jasným příkladem.

Ono strašně záleží, z jakého úhlu pohledu se na to člověk dívá. Když je vám dvacet, máte za sebou úplně jiné životní zkušenosti a jinou potřebu sdělování než člověk, kterému je ke čtyřicítce. Ten má za sebou o polovinu života více a určité věci chce vyložit určitým způsobem. Myslím, že pro mě i Tomáše Rorečka je knížka "Malý princ" zásadní, stejně jako životní otázka, jestli víme, kam směřujeme. To jsou věci, které člověk ve dvaceti neřeší. Takže pro někoho to můžou být prázdné fráze, pro někoho silné informace. Mám z poslouchání muziky zkušenost, že mě to sdělení může naplnit v určitém období života.

Upřímně, mně je čtyřiadvacet a po textové stránce mě nejvíc oslovuje album "V siločarách". Což vlastně odpovídá vašemu věku, ve kterém jste je skládal.

Ano, to je přesně ta doba. Možná se vám v nějakém dalším období zaryje pod kůži i ten "Malý princ". Víte, onehdy jsem seděl s jedním vaším kolegou nad deskou "Mikrokosmos". On mi řekl, že ho nezajímají mé textové výlevy na téma bulvárního světa, což jsou písničky "Vodné stočné" a "Tuning". Jenže já si pořád myslím, že interpret má zpívat o tom, co ho trápí nebo co mu přináší radost. To má sdělovat. Respektuji, že to devatenáctiletého kluka nemusí zaujmout a nemusí tomu rozumět, ale nám dodnes píšou fanoušci, že tyhle věci považují za zásadní pilíře naší tvorby. Zkrátka devatenáctiletý kluk, který se ráno neprobudí a nevidí svůj ksicht na titulce novin, těžko pochopí, co zažíváte vy.

Bulvár, to bylo svého času vaše velké téma. Jak to s ním máte dnes?

Snažím se tomuto odvětví novinařiny vyhýbat a snad se mi to i daří. Bohužel si ale myslím, že nálepku kluka z bulváru jen tak nestrhnu, protože jsem v něm zkrátka byl. Jenomže tomu se prostě jen tak nevyhnete. Nevyhnul se tomu ani takový undergrounďák jako Matěj Homola. Ten určitě nikdy nečekal, že se do podobné situace dostane. Člověk se do ní ale dostane, aniž by o to jakkoli stál.

Největší mazec to byl u desky "Rubikon", když jste se rozváděl, že?

Asi ano, tehdy ten kolotoč dosáhl zřejmě největší rotace. Od té doby se tomu snažím úplně vyhýbat. Chci k lidem promlouvat prací. Zní to klišovitě, ale je to tak. Chci, aby lidi chodili na naše koncerty, protože mají rádi naše písničky, a ne proto, aby se podívali na kluka z obrázkového časopisu.

Když se v tom obrázkovém časopisu objevíte, máte potřebu nějak reagovat? Volat do redakce? Najít dotyčného novináře?

Samozřejmě, že mám. Ale situace je bezvýchodná. Když už tady máme nějaký soud, který dá za pravdu postiženému člověku, je to odškodnění tak směšné, že vydavatele vůbec nebolí. On tím pádem nemá žádnou brzdu. Mrzí mě, že soudci nemají odvahu a uvědomění. Když udělí vydavateli pokutu tři sta tisíc, on se tomu zasměje. Kdyby padla pokuta v řádech milionů - ať už by připadly komukoliv - znamenala by zdvižený prst. Vydavatelé by dostali strach, protože by rázem stáli třeba před existenčními problémy. To je podle mě důležité. Aby se zamysleli nad tím, jestli píšou pravdu, nebo totální lež a jenom se snaží někoho poškodit. Je smutné, že známé tváře, i když nechtějí, jsou zneužívány k byznysu někoho jiného.

To je ale těžké rozlišit. Vždyť víte, že existují lidé, kteří s bulvárem čile spolupracují, protože bez něj nejsou nic. Nemají písničky, charisma...

To ano, máte pravdu. Mnoho lidí ze sebe radši udělá prostitutku, prozrazuje na sebe vše, včetně komplikovaných porodů a zneužívají své děti k vlastní popularitě, jen aby byli vidět. Ale ti ať tam klidně jsou. Já mluvím o lidech, kteří o to nestojí.

Z vašich prvních desek je cítit jasný vliv francouzských surrealistů v čele s André Bretonem. O Rusu Nabokovi nemluvě. Máte i dnes podobné literární oblíbence?

Nemám. První dvě nebo tři desky jsou hodně ovlivněné tím, co jsem četl v pubertě. A já tehdy hltal knihy po desítkách. Dneska už na to není čas. Svoji poetiku ale asi nesmažu nikdy, i když mi předhazují, že jsou to pořád jen samé metafory a rádoby poezie. Možná to tak je, ale mě to baví. Těžko tenhle styl úplně změním.

Máte ještě kam směřovat v divadle? Svého času jste byl nejmladší Hamlet...

Za svou hereckou kariéru jsem se potkal s rolemi, které jsem vůbec neznal a které mi přitom přinesly větší uznání, než ty známější úlohy. Ať už to byl Levčik v "Černém mléku" v Národním divadle nebo Richie v "Lásce a porozumění" v Divadle Ungelt. Doufám, že mě čekají další krásné příležitosti. Třeba současný hit "Deštivé dny", v němž na Broadwayi hrají jenom dva herci: Hugh Jackman a Daniel Craig. Je to příběh dvou policajtů z Brooklynu a jde o velmi drsnou, ale fantasticky napsanou hru s obrovskými hereckými příležitostmi. Měli bychom to dělat v Ungeltu s Davidem Švehlíkem a hodně se na to těším. Myslím si zkrátka, že člověk má vždycky kam směřovat. A možná právě proto máme s Kryštofem pauzu. Chceme jít dál. Asi nikdy razantně nezměníme náš styl, ale chtěli bychom, aby i šestá deska zněla fresh, jako by byla první nebo druhá. Chceme tu vydržet ještě dlouho, pokud nás neopustí invence a nápady. Tenhle hudební svět nás baví. Ale zaseknout se někde na místě? To určitě není nejlepší volba. Platí to jak v divadle, tak v hudbě. Prostě je stále kam jít.

A jak se vám líbí noví Coldplay? U nás na musicserveru dostali v recenzi 5/10.

Vím, četl jsem ji. A jak se mi líbí? Mám je rád, jsem jejich fanoušek. Že bych byl z nové desky zklamaný, to říct nemůžu. Na rozdíl od mnoha českých přispěvatelů do periodik jsem byl nadšený z prvního singlu "Every Teardrop Is A Waterfall". Moc se mi líbí i druhý singl "Paradise". Nějaké věci jsem znal už z koncertů, takže jsem byl zvědavý, jak budou znít na desce. Chápu, že z toho někdo může být zklamán nebo rozčarován, ale jak psal jeden přispěvatel v diskuzi pod recenzí - pět z deseti je opravdu málo. Já bych jim dal sedmičku. Ač jsem bezpochyby souhlasil s některými výhradami v recenzi, těch praciček na konci si Coldplay zasloužili víc!

Související články

Pohled do hitparád IFPI - 20. týden (České hitparády)
Supraphon vydá Tata Bojs a Neckáře na vinylu (Novinky)
Pohled do hitparád IFPI - 19. týden (České hitparády)
Podívejte se na "Na Rafandě" Václava Neckáře a Lenky Dusilové (Video)
Kryštof pilně nahrávají, produkci jim posvětí držitel Grammy (Novinky)
Pohled do hitparád IFPI - 18. týden (České hitparády)
Mňága a Žďorp - Dáreček (Recenze CD)
Živě: Coldplay - Fight For Your Right (Beastie Boys cover) (Video Jukebox)
Majáles hudebně ovládne pražskou Stromovku, poté se přesune do Brna (Novinky)
Václav Neckář - Když nemám koncert, připadám si zbytečný (Rozhovory)

Názory

no to teda ne! (ignorand, 21.11.2011 16:19) Reagovat

Proboha, Trávníčku, Hadamczik ovšem není žádný Ostravák, nýbrž Prajzák! Chápu, že člověku z druhého konce republiky to splývá. Prajzáci jsou ale opravdu specifický druh, odlišný od ostatních slezských kmenů (Opaváků, Ostraváků, Těšíňáků), který nejen že mluví jinak (dnes už se to teda stírá, ale donedávna měl na Prajzske i ten Ostravák problém se domluvit), ale hlavně se i jinak chová... Nebo si snad někdo myslí, že by byla Monika Žídková furt se stejným chlapem, kdyby byla z Ostravy a ne z Kravař?
- Re: no to teda ne! (ignorand, 21.11.2011 16:41) Reagovat
  
  jinými slovy - jaký handicap asi tak mohl mít kvůli svému původu Krajčo, z jehož úst zní i pokus napodobit ostravský přízvuk skoro směšně, oproti Hadamczikovi, který se česky naučil až v 1. třídě (dle wikipedie) a jeho fotr dost možná bojoval ve Wehrmachtu (pouze má domněnka)?
  - Re: no to teda ne! (Pavel, 22.11.2011 15:18) Reagovat
    
    Tak ten Wehrmach už je trochu moc, ne? Opusťte svoje nesmyslné "lokálnostní" problémy a radši přemýšlejte o tom, jestli svými příspěvky náhodou někoho zbytečně neurážíte.
    - Re: no to teda ne! (Fantomas, 22.11.2011 15:30) Reagovat - e
      
      Mozna se budete divit, ale je to pravdepodobne. Cele hlucinsko (tady se tomu rika prajzko) za protektoratu bylo pripojene k risi a muzi rukovali do wehrmachtu. Za padle pak vdovy pobiraly vdovsky duchod z tehdejsiho NSR.
Skvělý rozhovor!!! (Lukáš Benda, 21.11.2011 16:51) Reagovat - e

Tleskám na obě strany.

zobrazit všechny názory (12 celkem)

Album týdne 21/2012

The Mars Volta
Noctourniquet

minulá Alba týdne

Na okraj Lukáše Bendy

Bene, řekni prdel, máš na to?

Nadužívání slovního spojení česká malost považuju za největší českou malost. Jsme mistři světa v komentářích a diskuzích na netu, ale pro pochopení legrace abychom si zaletěli na jinou planetu. Rozhořčené reakce, které vyvolal Ben Cristovao se svým novým super(s)hitem "Prdel", budiž toho důkazem.

Termín česká malost je tentokrát na místě. Arbitři jediného správného vkusu nezastavili začátkem května v komentářích - ať již na musicserveru nebo kdekoliv jinde - pusu. Jaký je ten Ben Cristovao pozér! Vlastně vůbec nemá ...

celý článek »