Audio/Video Jukebox

více...

Téma

Rock For People 2012

Hlas Česko Slovenska

Nové album Charlie Straight

Rozhovory

Republic Of Two - Pořád jsme obyčejní kluci z Prahy

03.11.2011 07:00, Václav Trávníček

Nejprve o té kapele vědělo pár kamarádů a nadšenců. Pak ale Republic Of Two vydali desku "Raising The Flag" a rozpoutali kolotoč. Dnes mají na kontě sošku Anděla, solidní prostor ve velkých médiích a hlavně - dvě nová alba. I o nich jsme si povídali s lídry kapely Jiřím Burianem a Mikolášem Růžičkou.

Republic Of Two, Colours Of Ostrava 2011, Ostrava, 15.7.201

Když jsme spolu dělali rozhovor před rokem, byla vaše debutová deska "Raising The Flag" venku sotva pár hodin a moc lidí ji neznalo. Dnes jste v totálně jiné situaci. Co říkáte na všechny ty změny, kterými jste během dvanácti měsíců prošli?

Mikoláš: Od té doby, co jsme se viděli naposledy, se skutečně stala spousta věcí. Pro mě je nejdůležitější, že jsme natočili novou desku, máme nový management a label Massimo Records, který nás neuvěřitelně podporuje. Dřív to všechno viselo na nás a bylo to čistě o tom, co si dokážeme udělat sami. Teď se z Republiky stala loď, která se svojí posádkou pluje po vodách hudebního průmyslu.
Jiří: Já bych mluvil spíš o Vltavě hudebního průmyslu (směje se). Uvědomujeme si, že je tady strašně moc kapel, kterým se vůbec nepodaří zahrát si na velkých festivalech, být v televizi v dobrém čase nebo v Praze vyprodat klub. V tomhle máme velké štěstí. Takže já jsem spokojený a jsem za to moc vděčný.

Změnil se vám život? Děláte nějaké věci jinak než před rokem?

Jiří: Já myslím, že za poslední rok jsme s kapelou zaznamenali zásadní průlom. Co si budeme povídat, před první deskou jsme měli akorát tak pár koncertů v kavárně Potrvá. Od momentu, kdy vyšla "Raising The Flag", se toho začalo strašně moc dít. Jeli jsme turné s Ecstasy Of St. Theresa, následovala cena Anděl za Objev roku… všechno se to dělo jako na běžícím páse. Uplynulý rok nám dal sílu dělat nové věci a připravit druhé album. Navíc nám kapela začala trochu vydělávat peníze. Kromě toho, že se mi narodil syn Adam, je pro mne tohle zásadní životní změna. Poprvé v životě mi funguje kapela, ve které je minimum stresu a negativních věcí a ještě se jejím prostřednictvím mohu živit.

Jiří, ty jsi třináct let bušil na vrata showbyznysu se Southpaw, a i když jsi šel komerčnímu úspěchu leckdy naproti, bylo víceméně ticho po pěšině. Není paradoxní, že se úspěch dostavil až s Republic Of Two, s níž jsi na tyto ambice od začátku rezignoval?

Jiří: (pokyvuje hlavou) Asi jsem si to potřeboval prožít tak, jak jsem si to prožil. Kdybych za sebou neměl tu zkušenost, třeba by se to teď nedělo tak, jak se to děje. Třeba bych ani nepotkal Mikoláše.
Mikoláš: S Republikou jsme tady relativně chvíli, ale není nám dvacet. Za tím vším je doba, v níž jsme dělali věci, které nebyly tak vidět, ale nabrali jsme díky nim zkušenosti. Ty se třeba teď projevily a něco se povedlo. Je to křehká substance, která buď je, nebo není. A my měli kliku, že se objevila. Asi se o tom nedá moc mluvit. Já jsem zkrátka rád, že se děje to, co se děje. Hrozně si toho vážím, ale zároveň se snažím na to nemyslet. Že se daří? Fajn, ale je jasné, že tak rychle, jak to šlo nahoru, to může jít zase dolů. Takže je dobré zůstat nohama na zemi a makat. Neusnout na vavřínech.
Jiří: Pořád jsme obyčejní kluci z Prahy, kteří píšou písničky, hrají je na koncertech, a pak z nich natočí desku. Bavíme se tím a jsme kamarádi. Nic jiného neřešíme.

Jak vznikl nápad přijít ve stejný rok s remixovou deskou a zároveň novou studiovou nahrávkou?

Mikoláš: To se tak prostě stalo. Na loňském křtu "Raising The Flag" jsme měli hosty Ecstasy Of St. Theresa a domluvili jsme se, že oni udělají jednu naši písničku a my zase jednu jejich. Takže jsme si na tom koncertě prohodili skladby a Jirku při té příležitosti napadlo, že by bylo fajn udělat rovnou remixovou desku písniček z celého našeho prvního alba. Ten nápad se rozvíjel, Jirka obvolal různé lidi, jejichž hudbu má rád, a tím začala remixová deska "United Flags" dostávat konkrétní obrysy. Během toho jsme zároveň pracovali na novém materiálu, který shodou okolností nyní nazrál. To, že se to sešlo v jednu dobu, je náhoda, ale nakonec to hezky zapadá do našeho konceptu duality.

Oproti debutu mi přijde "The End Of War" emotivnější a košatější. Ve srovnání s "Raising The Flag", která obsahovala tíhou světa zatěžkané "Prisoners" nebo "Here Goes My Broken Ego", prýští z novinky více pozitivních emocí. Máte stejný pocit?

Jiří: "Raising The Flag" byl poměrně silný debut. A my chtěli udělat album, které ho ještě rozvine. Pro mě je dnes "Raising The Flag" vlastně příprava na "The End Of War". Protože jsme se s kapelou víc sehráli a zažili hezké zkušenosti, je novinka možná dynamičtější, emotivnější. Zvuk je místy jiný, je tam více kytarových ploch. Zároveň jsou to pořád songy Republiky.

Republic Of Two

Republic of Two Indie-folková formace z Prahy vznikla v létě 2009. Založili ji Mikoláš Růžička a Jiří Burian, ostřílení muzikanti, kteří se potkali při práci na deskách Jiřího otce, písničkáře Jana Buriana. Na podzim 2010 vydali Republikáni debut "Raising The Flag", za nějž byli Akademií populární hudby oceněni soškou Anděla v kategorii Objev roku. Kromě Růžičky s Burianem tvoří koncertní sestavu kapely Štěpán Růžička (basa), Anežka Bzirská (viola) a Jan Janečka (bicí). Přímo na hudbu při koncertech reaguje malíř Aleš Růžička. Letos kapela přichází s druhou studiovou nahrávkou "The End Of War" a zároveň vydává desku remixů a předělávek z debutu nazvanou "United Flags". Jiří Burian působil třináct let v kapele Southpaw a momentálně připravuje desku svého alter-ega Kapitána Dema. Mikoláš Růžička má za sebou studium na Akademii výtvarných umění v Praze (1997-2004) a spolupráci s řadou interpretů a tanečních choreografů od Paco Déciny (ITA) po Serge Amberta (FRA). Obě hlavní tváře Republiky společně působí v projektu Ghostmother a v Praze - Letné bydlí jen několik pater nad sebou.

S kým jste to vlastně uzavřeli mírovou smlouvu a přestali válčit?

Mikoláš: Mně přišlo zajímavé držet názvy, významy a vlastně celou koncepci kapely poplatně pro více věcí, než je jen muzika. "Raising The Flag", vyvěšování vlajky, bylo hledání prostoru, vyhlášení nové věci. "The End Of War" je zase konec války. Máme pocit, že je doba zvláštně hysterická a zrychlená. Pořád se někde něco děje a tvářit se, že s nás to netýká, je nesmysl. Chceme dát najevo, že není potřeba bojovat. Lidi by se mezi sebou nemuseli furt jenom prát, ale pokusit se domluvit, najít společnou řeč.
Jiří: Zároveň jsme hledali pojmenování pro pocit, který máme z poslechu nových písniček. Uklidnění, ticho, jako když opadnou zlé věci a přijde uvolnění. Je to, jako když se díváš na abstraktní obraz, také v něm najdeš spoustu věcí a významů. S první deskou jsme měli hodně rozhovorů, odpovídali jsme na spoustu otázek a občas udělali i nějaké chyby. Třeba jsme o někom něco řekli a zpětně toho litovali. Takže se název váže i k tomuhle. Chceme se prostě věnovat sobě a nebudeme se už vyjadřovat na adresu jiných umělců. Chceme mír. Ten je pro nás momentálně zajímavější.

Takže "The End Of War" jakožto i pomyslné smíření mezi takzvaně nezávislými kapelami a mainstreamem?

Jiří: Přesně tak. Myslím si, že u nás je markantní rozdíl mezi komercí a undergroundem a že neexistuje nic mezi. Buď jsi komerce, nebo androš. Ty dva světy se mezi sebou moc nemusí a já se tomu moc nedivím. Jestli existují nějaké výjimky, je to třeba Aneta Langerová nebo Kryštof, ale pořád je to komerční hudba. A pak jsme tam my, kteří vlajeme někde v éteru (směje se). Venku to tak není. Kapely jako The National nebo Arcade Fire jsou sice komerční, ale kvalitní.

Odpovídá tomu i kompozice titulní písničky, která je složena ze dvou zcela odlišných částí, oddělených vždy několikavteřinovým tichem?

Jiří: Jestli to tak někdo bude slyšet, tak je to hezké. My jsme na to při skládání nemysleli.

Zažíváte často springtime sentiment, o kterém zpíváte ve stejnojmenné písni?

Mikoláš: Já ano. Jsem občas sentimentální. Mám rád jaro a léto, takže springtime sentiment je přesně ten stav, který zažívám v těchto podzimních dnech.

A nakolik je vám vlastní pocit z "Ravens", ve kterém hostuje Kateřina Winterová?

Mikoláš: V refrénu se zpívá: "We carry our lives like servants up to the sky like ravens." Pro mě je to písnička o vztahu, o tom, jak hledáš toho druhého, se kterým bys chtěl nějak souznít. Je to osobní výpověď a zároveň zamyšlení nad tím, čeho všeho jsi ochoten se pro toho druhého vzdát. Káča tomu dala ženský element, takže to do vztahových otázek zapadá. Vnesla do toho přímo magickou atmosférou.
Jiří: Podle mě jsou sloky o vztahu dvou lidí, ale refrény jsou jiné, až sociologické. Jsou jakoby zaměřené na to mraveniště jménem město a vyvolávají otázku, kam tlačíme své životy. Pro mě jsou "Ravens" jeden ze zásadních songů desky. Zároveň je na "The End Of War" hezké, že má paralely. Mohl bych ti vyjmenovat několik songů, které jsou si textem, atmosférou nebo nějakými hudebními motivy bratrské.

Poslouchám.

Jiří: "Questions" a "Dancers With No Rythm" jsou atmosférou podobné jako vzpomínané "Here Goes My Broken Ego" a "Prisoners". Tématicky je "Dancers With No Rythm" hodně podobná "Ravens", v obou jde o existenciální otázky bytí. Dále "Ravens" a "The End Of War" jsou songy, ve kterých jsme použili noisovo-shoegazové plochy. Písničky "Sun" a "Springtime Sentiment" jsme zase složili ve stejném období, navíc mají trošku podobné akordy. Pořád tam vidím dualitu. Když půjdu dál, na smyčcové nástroje nám hrály dvě holky. V době, kdy jsme dělali desku, se nám v kapele narodily dvě děti. Na obalu "The End Of War" je jedno dítě, v klipu "Sun" druhé. Přichází to samo bez nějakého plánování. Koneckonců i tady na tom plakátu (ukazuje na stěnu kavárny) vidíme dva psy (směje se).

United Flags

Republic of Two - United Flags Desku "United Flags" tvoří remixy a předělávky loňského debutu "Raising The Flag". Kromě digitálního downloadu vychází album na dvou typech fyzických nosičů, CD a vinylové desce. "Cédéčka vypadají jako vinyly, dokonce na nich najdeš i jednotlivé drážky. A pak jsme se rozhodli pro standardní vinyl. Jde o jeden z prvních interaktivních vinylů v České republice,“ říká Jiří Burian. "Coververze písničky "Move" od Ecstasy Of St. Theresa je totiž nastavená na jinou rychlost než zbytek alba. Je to taková hra, na obalu je samozřejmě upozornění," vysvětluje. Kromě zmiňované EOST se na remixech a předělávkách podíleli Photolab, Luno, Charlie Straight, Jock The Lock, Burian, Enemy, Juanita Juarez, Kubatko, DJ Tvyks, Cartonnage, Dva a Forma.

A co "Fortune", která jako by vypadla z nějaké sólové desky Johna Lennona?

Mikoláš: Lennona mám rád. Na piano jsem si hrával jeho "Imagine" a "Jealous Guy". I když jeho sólové desky z období sedmdesátých let mě moc nebraly, možná až teď, zpětně, se mi začínají líbit.
Jiří: U mě byl pro "Fortune" jasnou inspirací feeling ze "Someone’s Missing" od MGMT. Zároveň tam cítím něco z glitter období sedmdesátých let, kdy chlapi zpívali vysokými hlasy. V téhle písničce jsem chtěl využít potenciálu Mikoláše, který umí vysoko dobře zpívat. Až tak, že z přátel, kteří nás znají, nikdo nepoznal, že nejde o dívčí vokál. To už je skoro na Zpěvačku roku (směje se).

Z "Directions" cítím pocit člověka, který se necítí doma tam, kde žije. Neměli jste někdy nutkání přestěhovat se do zahraničí a živit se hudbou tam? Ostatně i vznik vaší kapely je spjat s Pyrenejským poloostrovem...

Mikoláš: V Česku mám kamarády, zázemí, práci a žiju tady. Bylo by asi těžké tu všechno zrušit, sebrat se, odjet někam jinam a myslet si, že tam budeme velké hvězdy. To je asi trochu naivní představa. Zároveň bych chtěl zažít možnost odjet někam na půl roku, pracovat tam, skládat nový materiál a koncertovat. Tomu bych se rozhodně nebránil, musí to být jenom obohacující, ať už by to dopadlo jakkoliv.
Jiří: Já bych to řekl ještě trochu jinak. Ne, že chceme, ono je to našim cílem. Jestliže se chceme posunout dál, není v současnosti ani jiná cesta. U nás to jde bohužel jenom tak, že začneš dělat komerční věci, nebo zůstaneš v undergroundu. Ale o tom jsme se už bavili.

Rýsuje se už něco konkrétního?

Jiří: Do jara máme úplně plno. Chystáme se na turné s Anetou Langerovou a příští rok se budeme naplno věnovat kapele - točit klipy, koncertovat... Nadcházející sezóna se začíná řešit v těchto dnech. Ideální by bylo vyjíždět hrát ven a zároveň mít bydliště tady. V Praze se nám líbí.

The End Of War

Republic of Two - The End of War Druhá studiová deska Republic Of Two dostala název "The End Of War". Jedenáct nových songů ukrývá obal, na kterém řídí velké auto malý chlapec. "Ta fotka je pro mě hodně obrazotvorná, filmová. Nahazuje mi spoustu příběhů. Zároveň je naprosto realistická," říká Mikoláš Růžička. "To dítě má v sobě čistotu, naivitu. Není zkažené tím, co všechno pak dospělý člověk absorbuje. Silný stroj, se kterým je na obrázku, ten chlapec nemůže řídit, ale přesto jej řídí. Ta fotka má prostě atmosféru," dodává. Pilotním singlem z desky se stala skladba "Sun", k níž natočil klip režisér Lukáš Pospíchal. Video se odehrává v Austrálii.

Jak se proměnila kapela přijetím bubeníka Jana Janečky?

Mikoláš: Jenom to naší hudbě prospělo. Bicí jsou zpestření a obohacení. Celý koncertní set teď můžeme víc vygradovat. Honza je dobrý a citlivý bubeník a pochopil, co naše věci potřebují. Ví, že nemůže hrát moc velký nářez. Na první desce jsme měli několik chvil, kdy jsme použili pár kopáků nebo náznaky separovaných beatů. A angažováním Honzy se to jenom rozvinulo. Bicí jsou další barva, další nástroj. Funguje to s nimi.
Jiří: Honza navíc dobře zpívá, s ním jsme v kapele už čtyři zpívající chlapi. Každý máme jinak posazený hlas, takže jde o docela široké spektrum. Je to zábavné.

Co se naopak stalo s cellistkou Terezou?

Jiří: Nesedli jsme si lidsky už delší dobu, takže jsme se rozloučili. Myslím, že je to tak pro obě strany lepší. No a začali jsme hledat novou cellistku.
Mikoláš: Měli jsme štěstí, na konkurz přišla Katka, která je velmi talentovaná. Zkusili jsme s ní zahrát pár písniček, bavilo nás to, a tak jsme ji vzali už i na velký koncert do Pardubic, kde jsme hráli s Tata Bojs. Katka ještě v žádné kapele nehrála, ale ve zkoušce ohněm obstála a myslím, že k nám lidsky perfektně zapadá. Ačkoliv se neznáme dlouho, mám pocit, že při hraní nám to funguje tak, jako kdybychom spolu byli už dlouho. Nerad bych se pletl, ale mám z Káči moc dobrý pocit. Pojedeme s ní na soustředění a budeme s ní hrát i na křtu.

Mikoláši, tobě se už několikrát zjevil ve snu Paul McCartney, přehrál ti novou písničku, jenomže do rána jsi ji vždycky zapomněl. Už ses rozvzpomněl?

Mikoláš: Paul má asi hodně práce a starostí, takže se dlouho neukázal. Zato se zjevují jiní lidé a věci.

Jirko, ty jsi v pořadu Kultura.cz České televize řekl: "Já si rozhodně nepřipadám jako typickej chlap, typickej Čech, kterej žije tady vedle v baráku, chodí do práce, kouká se na fotbal a dá si s chlapama v hospodě pivo. Tak já vůbec nežiju. Jsem zalezlej ve studiu, dvě patra nade mnou bydlí Mikoláš, se kterým řešíme všechno, děláme spoustu muziky a bavíme se." Platí to pořád?

Jiří: Jistě. Jen kromě toho ještě - moje jediný přání je přebalování.

A ještě jeden Jirkův citát, tentokrát z magazínu Jen pro ženy: "Mně přijde fascinující, že někdo dokáže udělat takovou sušenku. To je něco tak dobrýho! Nedávno jsem zjistil, že mě koláče vzrušujou víc než auta." Takže jaké modely teď v cukrárnách sjíždíš?

Jiří: Když jsme točili novou desku, každý den jsme chodili na oběd do Café Girafe v Suchdole. Je to dost vyhlášená restaurace a mají tam nejlepší dorty. Ecson Waldes, náš zvukový inženýr, tam má studio, a tak je na nich závislý. Já jsem nejvíc dával Borůvkový lehký dort. Vynikající korpus ze sušenek.

Mikoláši, jak to teď vypadá na tvé chatě u Tábora? Už máš dříví na zimu?

Mikoláš: Na chatě teď bydlí myši, kuny a pavouci, sedí na verandě a pijí kávu a pozorují mlhu nad řekou. Voní jim k tomu tlející listí padající ze stromů a za mlhavých večerů jim svítí světlušky. Těším se, až je tam budu moci aspoň na chvíli navštívit a prohodit s nimi pár slov. Včera jsem mluvil se strakapoudem a prý je v řece hodně vody a navečer docela chladno. Ještě, že tam mají dost dřeva.

Oba dva v současnosti bydlíte na Letné. Přesto, Jirko, držíš si ještě i byt na Hradčanské?

Jiří: (vrtí hlavou) Už ne.

Čím to, že z něj vycházely samé temné věci jako "Brother" nebo "Mute Song"?

Jiří: To bylo tím místem a vztahem. Byl jsem v tu chvíli s nesprávným člověkem. Bylo to moje temné období. Skládal jsem písničky na sólovou desku "Sow Low", hodně jsme dávali Ghostmother... Byl jsem hodně nešťastný a také dost lítal v drogách. Bylo to všechno dohromady. Teď to mám zase jinak, prožívám jinou životní etapu a jsem velmi štastný.

Zmínil jsi projekt Ghostmother, ve kterém oba působíte. Jak to vypadá s debutovou deskou? Bude nějaká? A dá se vůbec něco takové zachytit pouze na zvukovém záznamu?

Mikoláš: V dohledné době desku nechystáme, protože všechen čas věnujeme Republice, ale materiál na desku je v podstatě hotový. Tak uvidíme.

Tři rychlé otázky závěrem. Mám na vás tři duality a poprosím o odpovědi v jedné větě. Připraveni?

Jiří: Připraveni!

Hudba, nebo text?

Mikoláš: Oboje.

Hi-fi, nebo lo-fi?

Jiří: (přemýšlí) Opět oboje.

Paleček a Janík, nebo Štaflík a Špagetka?

Mikoláš: Štaflík a Špagetka.

Související články

Nové desky pro 22. týden (Nové desky)
Podívejte se na akustickou "Vzpomínku" Anety Langerové (Video)
Nová generace (3/2012) (Publicistika)
Nové desky pro 21. týden (Nové desky)
Supraphon vydá Tata Bojs a Neckáře na vinylu (Novinky)
Kryštof pilně nahrávají, produkci jim posvětí držitel Grammy (Novinky)
Podívejte se na "Happy Birthday" Photolabu (Video)
Dva složili soundtrack ke hře, vydají ho i na LP (Novinky)
Na pražském koncertě Duran Duran zahrají i Cartonnage (Tiskové zprávy)
Majáles hudebně ovládne pražskou Stromovku, poté se přesune do Brna (Novinky)

Názory

Album týdne 21/2012

The Mars Volta
Noctourniquet

minulá Alba týdne

Na okraj Lukáše Bendy

Bene, řekni prdel, máš na to?

Nadužívání slovního spojení česká malost považuju za největší českou malost. Jsme mistři světa v komentářích a diskuzích na netu, ale pro pochopení legrace abychom si zaletěli na jinou planetu. Rozhořčené reakce, které vyvolal Ben Cristovao se svým novým super(s)hitem "Prdel", budiž toho důkazem.

Termín česká malost je tentokrát na místě. Arbitři jediného správného vkusu nezastavili začátkem května v komentářích - ať již na musicserveru nebo kdekoliv jinde - pusu. Jaký je ten Ben Cristovao pozér! Vlastně vůbec nemá ...

celý článek »