Vysoká úmrtnost zdejších objevů z talentových soutěží dokázala, že pro zelenáče je lepší, když si vyšlapou cestu sami. Případně se jim podaří dostat do projektů pro nové umělce vyhlašovaných hudebními vydavatelstvími. Podobnou sekci jich má ostatně už většina. Případná záštita známého loga, pomoc s distribucí či jednodušší cesta do hudebních médií - to jsou dílčí kroky, jak dát o sobě vědět, budovat o sobě povědomí. Butterfly Kiss se spojili s Popronem, a přestože výsledkem není zrovna hudební revoluce, bylo by dobré si jejich jméno uchovat v paměti.

Crossover, kterým se kapela prezentuje, tím hlavním důvodem k procvičení paměti ale není. Ten představuje hlas za mikrofonem. Z Pavlíny Kajzarové lezou chvílemi takové tóny, až člověka zamrzí, že se upíchla zrovna v tomhle žánru. Ve chvíli, kdy jí skladby jako "Run Away", "The Rings" nebo "Lookin For My Pain" dovolí opřít se do nich plným hlasem, je to skvostný poslech. Jako protiváha k tomu se však dostává do úzkých v exponovaných místech majících až příliš velký nárok na rozsah. V takových pasážích (např. "Loser", "Lost At Midnight") zní poněkud nepřesvědčivě, což se kupodivu nepodařilo zakrýt ani kouzelníkům ve studiu.

O hudebním stylu Butterfly Kiss už řeč byla. Crossover v jejich podání zní vcelku nudně. Průměrné melodické linky, nedotažené aranže, minimum překvapivých zvratů. Přitom je v jednotlivých skladbách slyšet hned několik vlivů, které by se měly při dobrém poskládání postarat o opak. Tvrdé party ze severu, nu-metal a v jedné z nejlepších skladeb "Painted Walls" jakoby dokonce probleskávala aura kapel okolo Michala Pavlíčka. Zamrzí zahozená šance "We Hate To Dance", která mohla zůstat postavená pouze na samplech. Překombinovanost zabila i "We Got A Power", stejně jako epicky rozehranou "The Rings". Té chybí k dokonalému popovému kýči už jenom dětský sbor. Obě skladby by přitom byly daleko silnější v komornějších úpravách.

Kapela se na svém debutu zkrátka ještě teprve hledá. Potenciálu má ale na rozdávání, teď ho ještě přetavit do smysluplného celku. Najít si buď jednu hudební polohu, nebo dotáhnout multižánrovost do podoby, kdy jednotlivé tracky půjdou od sebe stylově oddělit, aniž by za nimi stál pan Kompromis a paní Průměrnost. Butterfly Kiss by daleko více slušela druhá možnost, a to i s ohledem na výkon zpěvačky. Vybodnout se na crossover (v tuzemsku je v tomto žánru dost lepších skupin) a nebát se zaútočit na daleko širší posluchačskou základnu. Nahrávka "The Best Of Arrogant Egoists" sice nedopadla nejlépe, ale díky ní alespoň víme, že je tu další slibná partička.