Na Kate Nash jsem měl vždycky rád tu její roztomilost. Když někoho poslala do prdele, člověk se tak na půl koutku pousmál. "Made Of Bricks" jsem svého času točil v přehrávači pravidelně. Její druhá deska "My Best Friend Is You" na mě trochu působila, jako kdyby jí někdo tu roztomilost vyčítal, a ona tak chtěla (musela) ukázat, že si umí pořádně dupnout. Na T-Mobile stagei se svým dívčím ansámblem působila jako svého času The Runaways. Pořádný bordel, stoupačka na klávesy, válečka u repráků, běhačka po pódiu a běsnění do mikráku. Kate to fakt umí rozbalit, jenže to rozbalený cosi na mě působilo trochu zvláštně. Za á jsem chtěl svoji roztomilou Kate (díky za "Foundations"!), za bé mně to celý přišlo jako dětinský vzdor zhrzených dívčích srdcí, která otrávenými šípy probodli ti zlí kluci, kteří pro tentokrát tvořili (dle mého pohledu) tu nadšenější část publika. Kate nejde nemilovat (fyzicky), lze jí ale leccos vyčíst (hudebně).