Jako předskokanku si Beck přivezl kanadskou písničkářku a oblíbenkyni Leonarda Cohena jménem NEeMA. Zpěvačku s krásným plným hlasem rušil snad jen špatný zvuk a netrpělivé skandování "Jeff Beck! Jeff Beck!" už po několika písních, jež talentovaná hudebnice zahrála.

Jméno Jeff Beck musel slyšet snad každý, kdo se alespoň amatérsky přiblížil k muzice. Bývalý spoluhráč Erica Claptona, Jimmyho Page a dalších fenoménů ve čtvrtek večer demonstroval, že uznalé pokyvování hlavou a spokojené mručení při vyslovení jeho jména je naprosto opodstatněné. Tónům úvodní skladby "Plan B", která mu před sedmi lety vynesla v pořadí čtvrtou cenu Grammy (tentokrát za nejlepší instrumentální dílo), nechal rozeznít úderem deváté a zahájil téměř dvouhodinové vystoupení plné hitů a coververzí (viz playlist). Těžko vybrat vrchol koncertu, když byl celý vrcholový, nicméně mě osobně nejvíc dojala závěrečné přepracování árie "Nessun Dorma" z Pucciniho opery "Turandot".

Technika dnes už přesně sedmašedesátiletého kytaristy s havraními vlasy je takřka bezkonkurenční. "Umět aspoň z poloviny hrát tak jako on!" napadlo mě okamžitě. Pokud jsem před půl rokem nemohla najít příhodný přívlastek pro Satrianovu exhibici, pro Becka zahazuji všechna existující slova do koše. Charismatické melodie a přesně volené prstoklady dovedl k dokonalosti atmosférický podkres klávesisty Jasona Rebella i jedinečný doprovod Rhondy Smith (ex Prince), jež dostala prostor také pro fantastické basové sólo, při němž mnoha divákům spadla čelist ke kolenům.

Společně s bubeníkem Narada Michael Wardenem tvořili všichni secvičený kvartet, do celé show dovedli vnést snovou harmonii, z níž energicky přesedlali do vygradovaného forte se vším všudy. Snad jediné, co koncertu mohlo překážet, byla jakási anonymita a nevalná komunikace s fanoušky, což narušilo případnou intimitu. Na druhou stranu, proč vlastně vyplňovat krátké pauzy vtipnými historkami o životě nebo sáhodlouze dojemnými děkovačkami, když stačí jen drobná úklona, letmý úsměv a jede se dál, spojíme se s diváky muzikou.