Audio/Video Jukebox

více...

Téma

Rock For People 2012

Hlas Česko Slovenska

Nové album Charlie Straight

Rozhovory

Tata Bojs - Šlo nám o špinavost

14.06.2011 14:30, Václav Trávníček

Čtyři roky. Tak dlouho jim trvalo, než přišli s novým materiálem. Minulý týden ale Tata Bojs vydali novou desku "Ležatá osmička", která sklízí veskrze pozitivní hodnocení. A po právu. Album jsme v rozhovoru probrali se třemi základními pilíři hanspaulské party - Milanem Caisem, Mardošou a Vláďou Bárem.

Jedním z leitmotivů "Ležaté osmičky" je princip opakování. Nakolik jde o legraci a nakolik o přiznané zacyklení, které se skutečně děje?

Milan: Necháváme na posluchačích, aby si to každý rozebral sám. Od nás je to do určitý míry sebereflexe. Fungujeme třiadvacet let, což je hrozně dlouhá doba. Máme za sebou několik řadových desek a teď po čtyřech letech vydáváme novou. Bylo pro nás poměrně důležitý, aby zněla jinak než předchozí dvě. Když jsme na písničkách pracovali, začali jsme se zabývat otázkou, do jaký míry sami sebe vykrádáme, do jaký míry je to jakýsi trademark a do jaký míry se můžeme posouvat ve zvuku, tématech a produkci.

A k čemu jste dospěli?

Milan: Myslím, že témata jsou úplně někde jinde než na předchozích deskách, ale po zvukový stránce se možná trošičku vracíme ke zlomu století. V tom čase jsme začali pracovat ve studiích Sono. Natočili jsme tu desky "Ukončete nás..." (1997), "Futuretro" (2000) a "Biorytmy" (2002). S nástupem nových technologií a pořízením vlastního studia jsme od tohoto principu odešli a teď se po letech zase vracíme k analogu. Strašně nás to v Sonu bavilo. Mají tam dobrej prostor, který umožňuje mokrej dozvuk. Do "Ležaté osmičky" jsme se snažili promítnout to, jak sami sebe vnímáme na koncertech: jsme kapela, která se snaží ze sebe dostat energii a dát ji lidem. Chtěli jsme, aby energie prýštila i z desky. Měl jsem pocit, že na "Nanoalbu" a "Kluci kde ste?" bylo tohle trochu upozaděný. Šli jsme tam víc po nějaký cizelaci zvuku. U nového alba byl proto od začátku záměr ponechat v něm určitou špínu, nechat to v takový jakoby neošetřený podobě.

Líbilo se mi, co napsal na svém blogu Benjamin Slavík z Respektu. Totiž že pro hudbu jsou návraty a střídání různých přístupů - elektra a kytar, lo-fi a hi-fi - vlastně příznačné. To vy určitě sami vidíte u svých oblíbených kapel, že?

Milan: Přesně tak. Já si myslím, že všechno už bylo vymyšleno a že dnes jde vyloženě jen o zajímavou kombinaci a především o písničku. Když máš blbou písničku, můžeš z ní křesat a křesat a kolikrát z toho nic nevykřešeš. Snažili jsme se primárně udělat zajímavý téma, rozvinout je tak, aby dávalo smysl, a pak je pokrýt fungující hudbou. Furt píšeme písničky ve formě sloka, refrén - A, B, A, B. Furt jsou to The Beatles. Ale pokaždý se je snažíme uchopit za jinej konec, udělat sami době radost a zkusit udělat písničku zajímavě. Výsledným vyzněním jednotlivých písní i celku se docela dost zabýváme.
Mardoša: Myslím, že na posledních deskách máme víc ten model A, B, A, B. V období "Futuretra" jsme měli často A, B, C, D, E, F. Teď jsme možná trochu písničkovější. Ale současná scéna je o tom, že jde o retra, případně o retra reter. Chvilku jedou osmdesátky, pak zas devadesátky... Zvuk podléhá módě stejně jako oblečení. Nějaký bzíkanec, který byl před chvílí v nemilosti, se stane populárním. A ten, který byl populárním, zase v nemilost upadne. Současná scéna hodně pracuje s ironií, protože jinak to snad ani při všech těch různejch návratech nejde.

Milan: Dnešní doba není vůbec vyhraněná, jde o totální rozstřel. Devadesátá léta byla hodně taneční, objevily se samplery. Následoval comeback kytar a teď není comeback ničeho, respektive je comeback všeho. Dá se pracovat na strašně široký ploše. Nemůžeme říct, že by bylo něco trendy nebo in. Jde jenom o to, jakým směrem to chceš naformulovat. Když chceš udělat lo-fi desku, není nic jednoduššího než jít do kuchyně a celý to tam na jeden mikrofon nasmažit. My jsme úplně takovej přístup nechtěli. Cílem bylo dostat do zvuku jakousi špinavost. Když posloucháš píseň "Písmenková" a hrají tam Clarinet Factory, slyšíš jejich nádechy, mlaskání... zkrátka přirozenost! To je to, co vnímám a co mě hrozně baví na deskách třeba Toma Waitse. Když je tam v takovýhle jemný formě přítomnej lidskej element.

Zmínili jste hosty Clarinet Factory. Jejich služeb jste kromě "Písmenkové" využili i v písničce "Papírovka", která mi dost připomíná "Prométhea" z desky "Futuretro"...

Mardoša: To je právě to, co řešíme s celým tím konceptem. Nejde o záměr, ale všecko, co z nás leze, bude vždycky v našem stylu. A je otázka, jak moc to dokážeme pojmout pokaždé jinak a nakolik to budeme dělat už mechanicky. Takový pocit samozřejmě nemáme, ale nevíme, jak to mohou vnímat posluchači. Zrovna u téhle písničky se to vylouplo až úplně na konci. Milan udělal nějaké editace s Clarinetama a Dušan hned řekl: "vždyť to je 'Prométheův' mladší brácha!" Ale původní záměr to rozhodně nebyl. "Papírovka" zněla na začátku jinak.
Milan: Úplně jinak. Hráli jsme ji před vydáním desky na koncertech a byla hodně o nasamplovanejch a nastříhanejch kytarách, který jsem vyzobal z nějaký remixový desky B-52s. Tak trochu přístup The Chemical Brothers. Protože jsme do toho vstoupili jako kapela, bylo její vyznění hrozně rockový. Pořád se mi zdálo, že ta písnička nemá to pravý sdělení, který by měla mít, furt jsem s ní nebyl spokojenej. Začali jsme ji předělávat, až se "Papírovka" totálně přetransformovala. Nakonec je z ní ortodoxní taneční věc, která je možná méně hitová, než byla její předchozí verze, ale podle mne to bude koncertní masírka typu "Růžové armády" nebo právě "Prométhea". Ale že by to bylo plánované? To vůbec ne.

Kromě zmiňovaných Clarinet Factory jste na desku přizvali i jiné hosty, například Vladimira 518. Toho jste chtěli mít už na "Biorytmech", viďte?

Mardoša: Tehdy jsme chtěli celé PSH. Říkali jsme si, že by se hodili do písničky "Náměsíčná", což si dneska už nedokážu vůbec představit. Je to taková intimní, křehká písnička. Bylo by ale zajímavé sledovat, co by z toho PSH udělali, třeba by ta písnička byla zajímavá zase jinak. Tehdy se jim do spolupráce moc nechtělo, zřejmě byli víc zaměření na hiphopovou scénu a nechtělo se jim moc potýkat s jinýma žánrama. Bylo to krátce po vydání jejich "Repertoáru", první desky novodobé hiphopové generace v Česku. PSH byli tehdy o hodně uzavřenější. A také jsme se ještě tolik neznali.
Milan: Teď jsme s Vladimirem přišli do kontaktu. Je to otevřenej člověk, kterej má svůj vlastní intelekt. Požádal mě, abych mu napsal nějaký tracky na jeho nový album. Tak jsme se kvůli tomu sešli a začali komunikovat. Na poslední chvíli jsme na "Ležatou osmičku" připravili písničku "Světová", která na mě vlastně od začátku působila rapově, a hned mi to seplo. Poprosil jsem Vladimira, aby nám na oplátku zahostoval on. Vladimir přišel a tu písničku pěkně okořenil. Přistoupil k tomu kreativně a téma, který bylo daný, si rozepsal do pusy. Jsem rád, že "Světová" na desce je, i když vznikla na poslední chvíli. Dělá album pestřejším. Téma konce světa se proplétá ve více písních a tady to jakoby zaklapává do tématu začátku, konce, opakování i nekonečna.

Kdo je ta tajemná zpěvačka z česko-francouzského duetu "Ztraceni v překladu"?

Milan: To je takový náš objev. Jmenuje se Zuzu a je to má spolužačka ze střední školy. Přizvali jsme ji ke spolupráci hlavně kvůli tomu, aby byla lektorským dozorem mojí francouzské výslovnosti. Pak se ukázalo, že má pěknej hlas s určitým sexappealem, kterej se nám zalíbil a pro princip tý písně se nám zdál úplně ideální. Přes různý varianty jsme se dobabrali k tomu, že jde o čistej duet mezi mnou a Zuzkou, která není zpěvačka a nikdy nezpívala; učí francouzštinu. Má ale hudební sluch, takže pro ni nebyl problém některý fráze zazpívat. Myslím, že to chytá hezkej nádech toho, k čemu jsme song směrovali - starejch písniček Serge Gainsbourga, kterej dělal třeba duet s Jane Birkin, která je herečka a také neuměla zpívat. Má v sobě špínu neumětelství, ale zase život a opravdovost, která je pro nás daleko důležitější, než kdybychom si pozvali nějakou vynikající zpěvačku.

Na "Ležaté osmičce" jste rovněž uzavřeli spací trilogii. Na "Biorytmech" byla "Snová", na "Kluci kde ste?" zase "Spáč" a teď přicházíte s "Usínací". Byl to záměr?

Mardoša: Nebyl, ale už když k ní Milan přinesl text, říkal, že je to opačný pohled ke "Spáči". Záměr se z toho udělal dodatečně. Nás to baví. Dřív jsme třeba dělali písničky v párech - na jedný desce byli "Indiáni", na další "Kovbojové". Na "Ukončete nás..." byla zase všechna čtyři roční období. Texty ani hudba mezi sebou samozřejmě nesouvisejí, ale někdy je zábavný udělat takovou mystifikační spojnici. Něco jako "Muž z Ria," "Muž z Hongkongu" a "Muž z Acapulca". Ty filmy spolu nesouvisejí, v originálech se jmenujou úplně jinak. Ale českej distributor jim dal tyhle názvy a hned je z nich trilogie.

Mardošo, máš často pocit, že nežiješ tak úplně ve své režii, jak jsi napsal v textu k "Filmařské"?

Mardoša: Myslím, že takový pocit má občas každej. Začíná to už v dětství. Když je člověk malej, říká si, že musí dělat to, co mu říkají rodiče. A že by jinak dělal něco jiného. Dal by si čokoládu, kdykoliv by chtěl. Pokračuje to přes střední školu, a když přijde dospělost, může si tu čokoládu konečně dát, ale má už zase jiný tlaky. Neříkám, že úplně o tomhle ten text je, ale dotýká se toho. Není to čistě o filmařích a o tom, že je člověk zajatej v jejich spárech. Ty spáry mohou být nakonec kohokoliv.

Ve vypalovačce "2031" zatýká hlavního hrdinu písničky módní policie. Nakolik jde o legraci a nakolik si takhle skutečně představujete budoucnost?

Vláďa: Je to legrace, ale když se nad tím zamýšlíš, tak se to částečně děje už dnes. Vizáž převládá nad tím, co mají lidé v hlavě.
Mardoša: Dneska je velkej důraz na image a vůbec všechny ty vnější věci. Vezmi si třeba ty namachrovaný lidi s espézetkou 9009 nebo děcka ve škole, co maj' o trochu lepší mobil než spolužáci. Některejm lidem stačí úplné blbosti k tomu, aby začali mít pocit, že jsou krapítek nadřazenější a že by bylo dobré těm ostatním trochu poroučet. Tendence k nějakýmu totalitnějšímu uvažování tady bude vždycky přítomná. Skončila sice okupace a komunismus, ale člověk může bejt ovládanej pořád. V textu je to napsáno s takovou černou nadsázkou. Alespoň tedy doufám, že jde o nadsázku. Protože kdo ví, co bude za dvacet let.

Tata Bojs...

Tata Bojs ... se hlásí k pražské vilové čtvrti Hanspaulka, francouzským komediím a švýcarské čokoládě. Kapela, kterou založili už na základní škole basák Mardoša a zpívající bubeník Milan Cais, vydala od roku 1991 osm desek: "Šagali Šagáli" (1991), "Ladovo album" (1995), "Ukončete nás..." (1997), "Futuretro" (2000), "Biorytmy" (2002), "Nanoalbum" (2004), "Kluci kde ste?" (2007) a minulý týden novinku " Ležatá osmička". Album, pro něž je charakteristický princip začátku, konce, opakování i recyklace, nahrávali Tata Bojs ve studiích Sono, stejně jako desky na přelomu tisíciletí. Kapelu kromě Milana Caise a Mardoši doplňují ještě kytarista Vláďa Bár (od roku 2002), pianista Jirka Hradil (od roku 2004) a producent Dušan Neuwerth, s nímž skupina spolupracuje od roku 1999. Tata Bojs jsou označováni za kapelu, která si ráda hraje a jejíž sestavu tvoří hodní kluci.

Milane, ty jsi v jednom videu z nahrávání prozradil, že určitý moment desky je pro tebe na hraně, možná až za hranou. O jaký moment jde?

Milan: Jde o písničku "Strašidelná", kterou jsme se nakonec rozhodli na album nedat. Přišlo nám, že je ten song natolik emocionálně vyhrocený, že přímo vypadává z kontextu celé desky. Mohl by album strhávat do mírně nepříjemné roviny. Máme s tou písničkou ještě nějaké záměry a rozhodně se jí nevzdáváme, protože je to takový náš žolík. Je totiž hrozně divná. Je to písnička o strachu, je temná a pro Tata Bojs hodně netypická. Promítla se do ní jakási podivná atmosféra, která z nás leze ani nevím jakým způsobem.
Mardoša: Hudba k "Strašidelné" se od prvotního jamu hodně vyvíjela, měnila a nakonec došlo až na rockový finále. To jsme odstřihli a je to bez něj mnohem zajímavější. Milan text nazpíval tak sugestivně, až jsem se skoro bál. Přirovnal bych ji k "Frankie Teardrop" od Suicide, možná je ještě o něco šílenější.
Milan: Když "Strašidelnou" slyšel Mardoša poprvé, říkal, že mu to připomíná něco mezi "Shining", "Marathon Man" a "Vymítačem ďábla". Máme nápad, že bychom na podzim vydali speciální halloweenskou edici a že bychom na ni tu písničku použili. Je za ní kus práce a nějaký sdělení má. Teď jsme se ale snažili na desku pohlédnout seshora. Rozhodli jsme se, že k sobě budeme kritičtí a že na "Ležatou osmičku" nedáme úplně všechno, co jsme natočili. Za prvý je teď deska kratší a za druhý je tahle věc tak jiná, že by ten tematický vějíř alba rozevírala až moc.
Mardoša: Zajímavý je, že jde o nejstarší text na desce, který na ní není. Psal jsem ho asi od roku 1995. Tvoří ho sedm slov, takže je vidět, že psát texty je velká fuška. Měl jsem základ a furt k němu domejšlel další věci. V průběhu let jsem ho zase osekával, až to nakonec zůstalo osekané až na ten původní základ.

S tou halloweenskou edicí to myslíte vážně?

Milan: No, bavili jsme se o tom. Přes léto budeme hrát na festivalech a na podzim pojedeme turné k desce. Sice máme český dušičky, ale ty nejsou až tak o tom strašení. To spíš ten americký Halloween. Bavili jsme se o tom, že bychom udělali vinyl, který by vyšel s lehkým delayem až na podzim. Možná že se to propojí se "Strašidelnou", která by tam byla jako bonus navíc. Ještě v tom moc jasno nemáme, ale každopádně je tahle píseň žolík v rukávu, kterého ještě vytáhneme!

"Ležatá osmička" svádí v moha případech k remixům. Neuvažujete udělat podobnou věc, jako byly svého času "Termixes" nebo "Attention!"?

Mardoša: Asi ne, to už se moc nedělá. Sotva se prodávají normální desky. Je pravda, že na posledních deskách máme spíše střední tempa, ale na "Ležaté osmičce" by mohlo být víc tracků na parket. Určitě by mě bavilo si nějaký remix poslechnout, kdyby se s námi někdo domluvil. Baví nás totiž pohled na naši hudbu od někoho jiného. Třeba od režiséra, kterej natočí klip, nebo od někoho, kdo písničku zmixuje pro účely večírku.

Když jste připravovali předchozí desku "Kluci kde ste? ", jeden z prvních nápadů byl natočit ji na jeden mikrofon v prostředku místnosti. Myslíte, že byste se k tomuhle principu někdy mohli vrátit?

Vláďa: Fragmenty nahrávání na jeden mikrofon jsme teď použili v písničce "2031". Nahráli jsme ji standardně, ale pod skladbou je použitej ještě zkušebnovej zvuk písničky, jak byla nahraná na jeden mikrofon. Reálně ale takhle natočit celou desku nejde. Přece jenom je třeba všechny nástroje sejmout ve studiu zvlášť, jinak by to byl hroznej maglajz. Takže technicky to možné je, ale deska by měla zvuk jako video z YouTube.

Jaká je v roce 2011 pozice Tata Bojs u vydavatelství? Vím, že když jste vydávali před jedenácti lety "Futuretro", měli Warneři tendenci vám do toho kecat - písničku "Oba dva" jste museli zařadit až jako bonus.

Mardoša: Z dnešního pohledu to jsou legrační tahanice. Od té doby se náš vztah s vydavatelstvím změnil k lepšímu. Ne že by tehdy byl špatný, ale ještě jsme se tolik neznali. Hlavně se však změnila celá situace s prodejem desek. V roce 1999, kdy jsme podepisovali smlouvu, byl už takovej začátek konce. Nejely až tak mp3jky a stahování, ale byly už hodně vypalovačky...

Tehdy se smlouvy podepisovaly podle modelu "čtyři studivky + páté best of", že?

Mardoša: Přesně tak. To dneska už nikoho nezajímá, protože to je hrozně dopředu. Dříve se s kapelami více pracovalo, byl to běh na delší trať. Když se vydavatelství dohodlo s kapelou na spolupráci, myslelo to na delší dobu. Samozřejmě někdy to dopadlo dobře, někdy ne. Ale díky tomu mohla mít firma větší tendenci kapelu uzpůsobovat. My na začátku cítili trošku tlak, ale ne tolik jako jiné kapely. Tehdy se hrozně řešilo, že někdo přešel od malý firmy k velký. Dneska je to jedno, protože jsou všechny malý. Fanoušci to ale hodně prožívali a tvrdili, že když je kapela už na velkém vydavatelství, půjde určitě do háje...

Warneři tehdy vydávali například Machálkovou. S vámi chtěli takříkajíc vyrovnat hladinu...

Mardoša: Ještě si vzpomínám, že tenkrát měli chlapeckou kapelu V.I.P. Taky vydávali Walk Choc Ice, do kterých vkládali větší naděje, co se prodejnosti týče. My měli být spíš taková jejich "alternativní" kapela. Už v tý době tam nebyl z naší ani z jejich strany nějaký vážnější ústupek. Spolupráce se ustálila, protože jsme věděli, co od toho druhého čekat. Vydavatelství vědělo, že nemá smysl nás posílat do zábavnejch pořadů na Nově. Stejně by to nezvýšilo popularitu, protože třeba na "Futuretru" nebylo moc songů, co by šly pouštět v rádiu. Takže by to nepomohlo ani nám ani desce. Od tý doby byla spolupráce vždycky dobrá. I proto jsme teď chtěli být pod Supraphonem, který se teď stará o katalog Warnerů, protože tam přešel stejný tým.
Vláďa: V době, kdy jsou vydavatelství úplně v háji, podepíšeme spolupráci se Supraphonem, tradiční českou firmou. To mi přijde docela cool.

Německý filozof Theodor W. Adorno tvrdil, že smysl umění spočívá ve zpochybňování statu quo. V čem spočívá umění podle Tata Bojs?

Mardoša: Konečně dostat Zlatého slavíka, samozřejmě!

Jak se daří Klubu přátel telefonů?

Milan: Již neexistuje, ale vzdáváme mu hold novými troškami, které pro pamětníky chystáme.
Mardoša: To, že jsme jedna z největších světových velmocí, co se týče mobilu na hlavu, jistě souvisí s naší činností v první polovině devadesátých let. Klasický točník, jako symbol KPT se sice trochu vytratil, ale jen proto, aby se zase mohl s velkou slávou vrátit. A nebude to dlouho trvat!

Související články

Supraphon vydá Tata Bojs a Neckáře na vinylu (Novinky)
Majáles hudebně ovládne pražskou Stromovku, poté se přesune do Brna (Novinky)
Máte poslední příležitost užít si v kině film The Chemical Brothers "Don't Think" (Tiskové zprávy)
Tata Bojs, Navigators, Jameson Zone, Roxy, Praha, 17.3.2012 (fotogalerie) (Fotogalerie)
Nové desky pro 13. týden (Nové desky)
Na Lunchmeat Festival 2012 míří Kode 9 (Tiskové zprávy)
Jameson Zone s Tata Bojs roztančí ulici i kluby (Tiskové zprávy)
Jaké jsou ceny hudebních cen? (Na okraj)
Film The Chemical Brothers "Don't Think" se objeví v českých a slovenských kinech (Novinky)
Kniha "Kmeny" se dočkala dotisku (Tiskové zprávy)

Názory

Album týdne 21/2012

The Mars Volta
Noctourniquet

minulá Alba týdne

Na okraj Lukáše Bendy

Bene, řekni prdel, máš na to?

Nadužívání slovního spojení česká malost považuju za největší českou malost. Jsme mistři světa v komentářích a diskuzích na netu, ale pro pochopení legrace abychom si zaletěli na jinou planetu. Rozhořčené reakce, které vyvolal Ben Cristovao se svým novým super(s)hitem "Prdel", budiž toho důkazem.

Termín česká malost je tentokrát na místě. Arbitři jediného správného vkusu nezastavili začátkem května v komentářích - ať již na musicserveru nebo kdekoliv jinde - pusu. Jaký je ten Ben Cristovao pozér! Vlastně vůbec nemá ...

celý článek »