Audio/Video Jukebox

více...

Téma

Rock For People 2012

Hlas Česko Slovenska

Nové album Charlie Straight

Podpultovky

Zítra se bude strašit všude

06.05.2011 05:00, Tomáš Bláha

Mladý bristolský producent Hyetal vydává na Black Acre svůj dlouhohrající debut "Broadcast". Ten překvapuje svým odklonem od bristolského dubstepu směrem k syntetickým avantýrám, které by mohly suplovat hororovou atmosféru starých filmů. I když je fakt, že v trochu tanečnějším provedení.

8/10

Hyetal - Broadcast

Vydáno: 3.5.2011
Celkový čas: 43:25

Skladby: Ritual, Diamond Islands, Phoenix, Beach Scene, The Chase, Searchlight, Dime Piece, Boneyard, Transmission, Black Black Black

Vydavatel: Black Acre

V roce 2010 Black Acre vydali několik věcí, které tento label zaručeně donesly do nejužšího žebříčku mé osobní oblíbenosti. Ať už to byl Blue Daisy, jehož metaforicky abstraktní hip hop pořád patří mezi velké přísliby, nebo Brokenchord, který na moji hudební mapu svým mixem idm a dubstepu vytetoval geografické parametry Litvy. Ačkoliv katalog Black Acre není kdovíjak bohatý, žánrová kategorizace si na anorektické rozměry stěžovat nemůže. Člověk si jen těžko vystačí s jedním či dvěma pojmy. A toto žánrové rozpětí jako by na svých bedrech nesla i postava Davida Corneyho, bristolského producenta, co si říká Hyetal. Milovník techna, který si ujel na grimeu, aby posléze mohl vydat dubstepové tracky, jež se celkem oddaně zhlédly v Jokerově "purple" produkci. Což je další bristolský buldok, který by špatnou věc neudělal snad ani na objednávku. Samotný Bristol je na UK beatové scéně něco jako respektované jméno. Pinch, Paverlist, jeho label Punch Drunk, zmíněný Joker nebo vycházející hvězda Julio Bashmore. Každý se zná s každým, každý ovlivňuje každého.

Hyetal se ale od poznaného a pečlivě okoukaného vrací na své debutové desce "Broadcast" k tomu téměř zapomenutému a přitom v poslední době asi nejvíce oslavovanému. Ke vzpomínkám. Pomalu se z toho stává něco jako sekta a při poslechu úvodní skladby "Ritual", jejíž počáteční dronemetalový riff může Corneyho vyobrazovat jako nedobrovolně zuboženého mučedníka (zrezivělým hřebem přibitý, ve zrezivělém sklepení držený), tomu leckdo dá i za pravdu.

Jenže projekt Heytal neslouží jako ventil vzpomínek na otřesné dětství, ale zhlíží se v atmosféře teenage hororových filmů osmdesátých let. To kinematografické vyjádření je jedním z nových prvků v jeho tvorbě a Corney s ním umí velice dobře nakládat. Zastaralé syntetizátory, zastaralé pocity strachu. Pracuje s podobnými záchvěvy ambientního totálního zla, které ve své úplné podobě servíruje Shackleton, a zároveň je umí přeexponovat samply zapomenutých zvuků téměř zapomenutých osmdesátých let. Na ambientním podkladu se IDM kuklí s dubstepovou minulostí. Je ale třeba napsat, že ačkoliv není problém zvuk "Broadcast" do již několikrát zmíněné časové epizody zahrnout, ty retro vjemy jsou v zajetí latence.

S hororově temnou beat music to loni zkoušel také velvyslanec Brainfeederu Lorn, který je ve všem ale mnohem přímočařejší. U kusů jako "The Chase" jsem si tak říkal, že kdyby se "Lifeforms" od Future Sound Of London mělo jmenovat "Deadforms", muselo by znít takhle.

Na téhle reminiscenci doby přežité je sympatické, že nenutí člověka o ní přemýšlet jako o dalším módním výstřelku, ale jako o pevném základu, jehož agilní prvky nekorodují mezi koly času. Strach je ve své podstatě pořád stejný, jen se mění věci, kterých se bojíme. Vzpomínky na dětství ale stále budou ukazovat strach jako produkt tmy. Z dnešního pohledu trochu absurdnost. Hyetal na svém albu "Broadcast" staví posluchače doprostřed temného lesa, ve kterém zlo není nikdy vidět, ale jeho přítomnost za oponou je zřejmá. Ani beaty nemají mnohdy rytmickou funkci, jejich ozvěnovitý zvuk spíše buduje další vrstvy dokreslující tu zdánlivou nejistotu. A tahle estetika desce sluší. Jen je třeba si na ni udělat chuť, což ne vždycky jde. Ty dramatické basové linky a okultní samply se v letním období moc nenosí, ale co, i během prázdnin se několikrát zatáhne. Tahle hra na bubáky není tak kalorická, aby z toho jeden měl špatný spaní. Jde jen o iluzi.

Jo, a kdyby vás zajímalo, komu patří ten hlas v několika skladbách, tak je to Corneyho kamarádka Alison Garner, která zpívá v kapelách, co si potrpí na revival My Bloody Valentine. Myslím, že lépe si vybrat nemohl.

Související články

Blue Daisy - metafora, kam se podíváš (Radar)
Měsíc v taneční hudbě (11/2008) (Publicistika)
MP3 Jukebox 43/2007 (Audio Jukebox)

Názory

peverelist (jarecek, 06.05.2011 06:58) Reagovat

:)
btw. (jarecek, 06.05.2011 08:03) Reagovat

ted jsem si pustil ten embed a zni to slusne. jako by se ikonika potkavala se shackletonem. nebo tak neco. plus ten twist v case 2:40 odkazujici k naivnimu pumpin house prelomu 80/90s. husty. myslim, ze si letos poprve sosnu na zaklade ms referu :)
... (hrdwr, 06.05.2011 08:13) Reagovat - e

Jen poznámka, nikdo jako Paverlist neexistuje, je to Peverelist. :) (ale předpokládám, že šlo jen o misstype)

Album je solidní, ale čekal jsem trochu víc po předchozích singlech (viz např. spolupráce právě s Peverelistem na Punch Drunk nebo tracky je Pixel Rainbow Sequence).
peverelist (blaha, 06.05.2011 10:24) Reagovat - e

sem to ale matlal, sorry za překlep!

Album týdne 21/2012

The Mars Volta
Noctourniquet

minulá Alba týdne

Na okraj Lukáše Bendy

Bene, řekni prdel, máš na to?

Nadužívání slovního spojení česká malost považuju za největší českou malost. Jsme mistři světa v komentářích a diskuzích na netu, ale pro pochopení legrace abychom si zaletěli na jinou planetu. Rozhořčené reakce, které vyvolal Ben Cristovao se svým novým super(s)hitem "Prdel", budiž toho důkazem.

Termín česká malost je tentokrát na místě. Arbitři jediného správného vkusu nezastavili začátkem května v komentářích - ať již na musicserveru nebo kdekoliv jinde - pusu. Jaký je ten Ben Cristovao pozér! Vlastně vůbec nemá ...

celý článek »