Tehdy Devinům sólový koncert překvapil a nadchl doslova celý festival, a včerejší pražský koncert tak dle očekávání téměř naplnil čerstvě zrekonstruovaný klub Roxy. Jeho nová tvář mě mimochodem velmi příjemně překvapila a aspoň subjektivně je tam díky různým bočním uličkám propojujícím cestu z hlavního sálu přes WC až na balkon mnohem víc místa a celkově tyto změny hodnotím kladně.

Jako předkapela se přesně s úderem sedmé hodiny představila britská formace Aeon Zen a tehdy ještě spíše poloprázdnému a studenému Roxy předvedla naprosto sterilní heavy metal s uječeným zpěvákem a jen občasnými progresivními výlety především díky klávesám. Instrumentálně na tom nebyli špatně, ale hudebně to prostě byla jen sbírka všemožných klišé. Ač na ně obecenstvo překvapivě pozitivně reagovalo, opravdu nevím, proč padla volba supportu právě na tuto k hlavní hvězdě zcela nesedící a nezajímavou formaci. Respektive už vím: půlka z členů kapely se totiž hned po skončení setu přeměnila v Townsendovy techniky a bedňáky, to pak jo...

Ještě nikdy jsem nezažil tak zábavné čekání na přípravu pódiovky jako včera. Zatímco se vše chystalo, k tanci a poslechu nám hrálo rádio Ziltoid legendární letní taneční hity od Vengaboys nebo Lou Bega s tím, že si na nich při tom sám ujížděl pan vševědoucí Ziltoid osobně na obou projekčních obrazovkách. Jako byste se dívali na "Sesame Street" v přímém přenosu na metalovém koncertě.

Vidět Devina Townsenda naživo byl skutečně mimořádný zážitek ve všech směrech. Parádní muzikantské výkony včetně bezchybného a úžasným rozsahem oplývajícího Townsendova vokálu, atmosféra skladeb od pinkfloydovských zasněných věcí s projekcemi kanadské přírody nebo abstraktními scenériemi vesmíru po tvrdé metalové vypalovačky, při kterých se maestro šklebil na všechny světové strany, házel všemožné pitoreskní grimasy a rozhodně dal všem najevo, že nejen že nebude tak docela normální, ale že zřejmě ani nepochází z této planety. Koneckonců, nepopiratelná vizuální podoba mezi hlavním protagonistou a jeho alter egem, kresleným vesmírným cestovatelem a závislákem na kávě Ziltoidem na projekcích, nebyla náhodná. Prostě parádní show se vším všudy.

Potěšila i velmi srdečná a vřelá komunikace s publikem, která vygradovala závěrečnou hitovkou "Bend It Like Bender!", při které si Devin na pódium pozval asi patnáct lidí obou pohlaví a všichni společně slavili, tančili a skřehotali a společně zvěstovali radost z hudby a z toho, že Devin Townsend je prostě nehorázně sympatická metalová celebrita.

Celá show trvala téměř dvě hodiny (čímž pádem bych i docela uvítal absenci předkapely) a představila kompletní průřez Devinovou sólovou tvorbou (klasiky jako "Supercrush!", "Kingdom", "Truth", "OM" nebo "By Your Command"), samozřejmě až na výplachy od Strapping Young Lad. Zvuk (alespoň na ploše) byl taky povedený, a tak téhle akci prostě nelze nic vytknout. Díky skvělým muzikantům, přátelské atmosféře inteligentního publika, Townsendovu charismatu a skvělé náladě, vyčerpávající audiovizuální show a poctivému dvouhodinovému setlistu se každý návštěvník odcházející z koncertu musel cítit uspokojen. Pro mě zatím rozhodně jeden z koncertních zážitků roku.