Proces zrodu tohoto klenotu trval docela dlouho. Při turné k "White Chalk", oné atypické piánaplné introspekci, začala Polly hrát na autoharph. Tato harfička jí nabídla "široké užití, jemný zvuk a možnost mít orchestr na dosah ruky". Aby ony globální problémy vystihla tak, jak chtěla, rozhodla se napsat prve texty písní. Nastudovala si proto od poezie Harolda Pintera a T.S. Eliota přes umění Francisca Goyi a Salvadora Dalího k hudbě The Doors, The Pogues nebo The Velvet Underground anebo lidovky všech možných národů, zmiňovala vietnamské a ruské a chtěla, aby jí tato jednoduchá hudba pomohla stvořit primitivnější písně. To prozradila osmého února na rádiu BBC2, kde i živě zahrála čtyři nové kusy. Zaměřila se také na dějiny a hlavně války. V Iráku a Afghánistánu, četla výpovědi civilistů a vojáků... měla prostě jasno.

Autoharfa PJ Harvey neumožnila "zpívat naplno, silným hlasem, aniž by nezněly úplně mimo, musela si najít hlas jinak a pomalu, pak ho rozvíjela a on dostal téměř až roli vypravěče", což konceptu i sedlo. K tomu si pohrávala se spektrem kytar a experimentovala s nimi a s mnoha dalšími věcmi, které dosud nepoužila. Výsledek by mohl vypadat velice zvláštně, možná hloupě. Pokud by třeba o tom všem věděla jen málo anebo neměla svůj názor, jistou věcí však je, že všechny tyto drobnosti do sebe zapadly. Snaze o jednoduchý a jiný výsledek pomohly harfy a kytary, díky kterým mohla vyprávět vkusné a sofistikované verše na téma nejednoho aktuálního problému, se svým studiem nabytým politickým názorem, bez oslovování a vulgarismů a především bez trapné dávky klišé patriotismu.

Lehký dojem toho, že si deska vysloužila nevídaně kladná číselka a písmenka na hudebním Západě jen díky patriotické autoerotice, se po vícerém poslechu rozplyne. Polly nechce dráždit ani nikoho urážet. Nezastává se rozhodnutí své nečistot/nepoctivosti plné země, ale vlastně ani neprotestuje. Uvědomuje si politický kontext a opisuje ho v souvislostech formou výpovědi rozumné pozorovatelky. "How is our glorious country ploughed? Not by iron ploughs ... Our lands is ploughed by tanks and feet, feet marching ... Oh, America, oh, England! ... How is our glorious country sown? Not with weed and corn ... How is our glorious land bestowed?" Asi s tím nesouhlasí. Ale ani si nic bezhlavě neidealizuje a umí to říct: "Goddamn Europeans! Take me back to beautiful England and the grey damp filthiness of ages and battered books." Anebo: "I live and die through England ... I cannot go on as I am, withered vine reaching from the country that I love. England, you leave a taste, a bitter one..."

Kromě těchto úryvků dostanete i dávku doopravdy osobitých veršů cíleně, jak PJ Harvey říká, aplikovaných na jednodušší písničky s převážně akustičtějším a analogově efektovaným jádrem. Melodicky jsou tyto songy místy strohé a nepřekomplikovávané, možná i to utvrzuje onu vypravěčskou úlohu. Instrumentálně i rytmicky jsou skladby docela bohaté, dočkáte se specifické sorty nástrojů, převážně strunných, ale kupříkladu i saxofonu. Ten spolu s autoharph použila Polly Jean na studiovce úplně poprvé. Tříletý proces psaní a vytváření demo snímků vyústil v pětitýdenní session v dorsetském kostele, v dubnu a květnu loňského roku, kde nahrávka vznikla převážně "živě", ne jako klasické vrstvení tejků. Nejspíše i proto působí "Let England Shake" jako komplexní a překvapivě pestrý celek.

Této pestrosti pomáhá i několik cizích samplů, jsou tedy tříštěné a kryté, tím nejnápadnějším však zůstal ve "Written On The Forehead" kus "Blood And Fire" od Niney The Observer. Ten nejostřejší, v titulní písni, vzešel od kanadských The Four Lads, respektive z jejich pecky "Istanbul (Not Constantinople)". Do finále studiovky se však nedostal. Nicméně, až si přečtete tento zajímavě cílený text, zkoukněte tuto verzi, kde onen song je. A je tam i autoharph. Záznam pochází z pořadu The Andrew Marr Show, kde píseň PJ Harvey předvedla již vloni v dubnu. Tehdejšímu Prime Ministerovi Gordonu Brownovi do ksichtu.

Deska operuje se širokou škálou skladeb, nebo lépe řečeno inovovaných a dále rozvedených fází tvorby PJ. Tuším, že nejvděčnějším songem pro většiny by se mohl stát "In The Dark Places", pro pamětníky a vyznavače rané tvrdé Harvey třeba "Bitter Branches", pro křídily "On Battleship Hill", za zmínění však stojí bezpochyby i "The Last Living Rose" anebo onen singl "The Words That Maketh Murder". Vřele doporučuji i jeho bísajd "The Big Guns Called Me Back Again".

Tohoto fatálního hodnocení se nebojím. Je mi volné, budu-li pranýřovaný. Subjektivně mě placka rozložila a stojím si za tím, že má velkou moc, hodnotu a je nadčasová. Můj názor neovlivňuje nic jako maximum ze škály, které si "Let England Shake" dosud vysloužilo i od The Guardian, NME, Q a něčeho, co si říká Financial Times, ale pokud nesouhlasíte, berte to v potaz, než se dočtu, že jsem úplně mimo.