The colour of the earth that day, it was dull and browny red, the colour of blood, I'd say
14.02.2011 00:00, Adam Eff
Jednačtyřicetiletá Britka PJ Harvey vydává v pondělí 14. února svou osmou studiovku. Rozhodla se nesoustředit se na nitro, a jít se dívat ven. Na problémy světa. "Let England Shake" mimo jiné okouzlí i tím, že neprotestuje, kýčovitě a klasicky omezeně. Hledala nadčasovost a našla, zkrátka ví, že má co říct.
10/10
PJ Harvey - Let England Shake
Vydáno: 14.2.2011
Celkový čas: 40:15
Skladby: Let England Shake, The Last Living Rose, The Glorious Land, The Words That Maketh Murder, All And Everyone, On Battleship Hill, England, In the Dark Places, Bitter Branches, Hanging In The Wire, Written On The Forehead, The Colour Of The Earth
Vydavatel: Universal
Proces zrodu tohoto klenotu trval docela dlouho. Při turné k "White Chalk", oné atypické piánaplné introspekci, začala Polly hrát na autoharph. Tato harfička jí nabídla "široké užití, jemný zvuk a možnost mít orchestr na dosah ruky". Aby ony globální problémy vystihla tak, jak chtěla, rozhodla se napsat prve texty písní. Nastudovala si proto od poezie Harolda Pintera a T.S. Eliota přes umění Francisca Goyi a Salvadora Dalího k hudbě The Doors, The Pogues nebo The Velvet Underground anebo lidovky všech možných národů, zmiňovala vietnamské a ruské a chtěla, aby jí tato jednoduchá hudba pomohla stvořit primitivnější písně. To prozradila osmého února na rádiu BBC2, kde i živě zahrála čtyři nové kusy. Zaměřila se také na dějiny a hlavně války. V Iráku a Afghánistánu, četla výpovědi civilistů a vojáků... měla prostě jasno.
Autoharfa PJ Harvey neumožnila "zpívat naplno, silným hlasem, aniž by nezněly úplně mimo, musela si najít hlas jinak a pomalu, pak ho rozvíjela a on dostal téměř až roli vypravěče", což konceptu i sedlo. K tomu si pohrávala se spektrem kytar a experimentovala s nimi a s mnoha dalšími věcmi, které dosud nepoužila. Výsledek by mohl vypadat velice zvláštně, možná hloupě. Pokud by třeba o tom všem věděla jen málo anebo neměla svůj názor, jistou věcí však je, že všechny tyto drobnosti do sebe zapadly. Snaze o jednoduchý a jiný výsledek pomohly harfy a kytary, díky kterým mohla vyprávět vkusné a sofistikované verše na téma nejednoho aktuálního problému, se svým studiem nabytým politickým názorem, bez oslovování a vulgarismů a především bez trapné dávky klišé patriotismu.
Lehký dojem toho, že si deska vysloužila nevídaně kladná číselka a písmenka na hudebním Západě jen díky patriotické autoerotice, se po vícerém poslechu rozplyne. Polly nechce dráždit ani nikoho urážet. Nezastává se rozhodnutí své nečistot/nepoctivosti plné země, ale vlastně ani neprotestuje. Uvědomuje si politický kontext a opisuje ho v souvislostech formou výpovědi rozumné pozorovatelky. "How is our glorious country ploughed? Not by iron ploughs ... Our lands is ploughed by tanks and feet, feet marching ... Oh, America, oh, England! ... How is our glorious country sown? Not with weed and corn ... How is our glorious land bestowed?" Asi s tím nesouhlasí. Ale ani si nic bezhlavě neidealizuje a umí to říct: "Goddamn Europeans! Take me back to beautiful England and the grey damp filthiness of ages and battered books." Anebo: "I live and die through England ... I cannot go on as I am, withered vine reaching from the country that I love. England, you leave a taste, a bitter one..."
Kromě těchto úryvků dostanete i dávku doopravdy osobitých veršů cíleně, jak PJ Harvey říká, aplikovaných na jednodušší písničky s převážně akustičtějším a analogově efektovaným jádrem. Melodicky jsou tyto songy místy strohé a nepřekomplikovávané, možná i to utvrzuje onu vypravěčskou úlohu. Instrumentálně i rytmicky jsou skladby docela bohaté, dočkáte se specifické sorty nástrojů, převážně strunných, ale kupříkladu i saxofonu. Ten spolu s autoharph použila Polly Jean na studiovce úplně poprvé. Tříletý proces psaní a vytváření demo snímků vyústil v pětitýdenní session v dorsetském kostele, v dubnu a květnu loňského roku, kde nahrávka vznikla převážně "živě", ne jako klasické vrstvení tejků. Nejspíše i proto působí "Let England Shake" jako komplexní a překvapivě pestrý celek.
Této pestrosti pomáhá i několik cizích samplů, jsou tedy tříštěné a kryté, tím nejnápadnějším však zůstal ve "Written On The Forehead" kus "Blood And Fire" od Niney The Observer. Ten nejostřejší, v titulní písni, vzešel od kanadských The Four Lads, respektive z jejich pecky "Istanbul (Not Constantinople)". Do finále studiovky se však nedostal. Nicméně, až si přečtete tento zajímavě cílený text, zkoukněte tuto verzi, kde onen song je. A je tam i autoharph. Záznam pochází z pořadu The Andrew Marr Show, kde píseň PJ Harvey předvedla již vloni v dubnu. Tehdejšímu Prime Ministerovi Gordonu Brownovi do ksichtu.
Deska operuje se širokou škálou skladeb, nebo lépe řečeno inovovaných a dále rozvedených fází tvorby PJ. Tuším, že nejvděčnějším songem pro většiny by se mohl stát "In The Dark Places", pro pamětníky a vyznavače rané tvrdé Harvey třeba "Bitter Branches", pro křídily "On Battleship Hill", za zmínění však stojí bezpochyby i "The Last Living Rose" anebo onen singl "The Words That Maketh Murder". Vřele doporučuji i jeho bísajd "The Big Guns Called Me Back Again".
Tohoto fatálního hodnocení se nebojím. Je mi volné, budu-li pranýřovaný. Subjektivně mě placka rozložila a stojím si za tím, že má velkou moc, hodnotu a je nadčasová. Můj názor neovlivňuje nic jako maximum ze škály, které si "Let England Shake" dosud vysloužilo i od The Guardian, NME, Q a něčeho, co si říká Financial Times, ale pokud nesouhlasíte, berte to v potaz, než se dočtu, že jsem úplně mimo.
Názory
-
10/10 (Jirka, 14.02.2011 01:04) Reagovat
Rád bych uklidnil autora této recenze, že není rozhodně sám, koho placka rozložila. Moc dobře si pamatuju, jak jsem ulítával na albu White Chalk a pokud bych mohl, tak bych tenkrát chodil s iPodem i do sprchy. Album A Woman A Man Walked By
mě tak moc nebavilo, ale co jsem si párkrát poslechl tuhle novinku, tak mám takový tušení, že je to zpět...
Marně hledám co bych k recenzi doplnil nebo albu vytkl, ale nic...snad jen, že PJ opět Prahu míjí :-(
-
Super (Roman, 14.02.2011 09:24) Reagovat
Musím říct, že mně PJ překvapila a opět dostala. Spolu s To Bring You My Love je teď Let ... moje nejoblíbenější CD. Akorát ta poslední píseň (The Colour Of The Earth) - tu jaksi nemusím...
-
(Jiří, 14.02.2011 11:04) Reagovat
- e
Tak nějak jsem pořád ve skrytu duše doufal, že se ke své první tvůrčí dekádě vrátí. Bohužel. Některé písničky JSOU dobré (Bitter Branches, Last Living Rose, All and Everyone, The Words That Maketh Murder), některé horší (Written On The Forehead, Let England Shake), některé strašné (to je ten zbytek). Přísahám bohu, že jestli ještě jednou neuhlídám ipod a nepřeskočím The Glourious Land s těma příšernýma trumpetama, tak vyskočím z kůže. Ty trumpery... TY TRUMPETY!!! jsou to nejhorší, co kdy PJ spáchala. 10/10 si zaslouží Rid of Me, Dry, Is This Desire?... Let England Shake možná třese Anglií i celým zbytkem světa, já jsem spíš otřesen. Ale tak každý dle svého vědomí a svědomí, novějším posluchačům se to jistojistě bude líbit. PJ se posouvá dál, už nikdy nebude spoře oděna natřásajíc se poskakovat po pódiu. Snad si na to zvyknu.
-
ss (John, 14.02.2011 12:27) Reagovat
- e
Suhlasim s Adamovou recenziou. PJ Harvey natocila svoj najlepsi album.
-
souhlas (davides212, 14.02.2011 19:19) Reagovat
u mě taky za 10. Snad v létě dorazí na Pohodu nebo někam poblíž.
zobrazit všechny názory (18 celkem)
