České publikum si může gratulovat. Zatímco jiní interpreti sem zavítají sotva jednou (přičemž se v rozhovorech nechávají slyšet, že české publikum je prostě to nejlepší ever), a pak se zase dlouho neukážou, s Deep Purple je to jiné. Jen za minulý rok přijeli našince pozdravit celkem třikrát, v únoru 2009 "předskakovali" MS v klasickém lyžování v Liberci, v květnu stejného roku si pak střihli další dva koncerty v Praze a v Ostravě.

Avšak i přes časté návštěvy v poslední době se v úterý večer v O2 areně nezdálo, že by snad ztráceli své zdejší publikum. Podle Petra Nováka z pořádající agentury Live Nation se do prostor dostavilo osm tisíc diváků, což je zhruba stejně, jako bylo loni v pražské Tesla Aréně.

V sestavě Ian Gillan (zpěv), Roger Glover (baskytara), Steve Morse (kytara), Ian Paice (bicí) a Don Airey (klávesy) skupina ukázala divákům, že i po tolika letech na to pořád ještě má. Energie a přirozená dynamičnost sálaly z každého jejich pružného pohybu.

Jako muzikanti jsou "párplové" fenomenální. Z téměř dvouhodinového koncertu vynikla především instrumentální sóla, nepůvodní členové sestavy upevnili své pozice a vzbudili několikanásobný respekt. Varhaník Don Airey, jenž za klávesami v roce 2002 vystřídal původního Jona Lorda, si přítomné posluchače naklonil hned několikrát. Ve své několikaminutové exhibici, složené z "hitů" starých klasiků, si zahrál úryvek z "Tureckého pochodu" od klasicistního skladatele W. A. Mozarta. Největší ovace ale sklidil ve chvíli, kdy nechal prostorem arény rozeznít tóny Smetanovy "Vltavy". V té chvíli se hala rozburácela hlasitým aplausem a nebyla k zastavení.

Nejen covery evropských velikánů vážné hudby se ten večer linuly sálem. Deep Purple předvedli v podstatě klasický playlist, v němž nechyběly letité hity rockové historie jako "Black Night", balada "When A Blind Man Cries" či "Strange Kind Of Woman". Zazněla ale i mladší skladba "Things I Never Said" nebo "Rapture Of The Deep" ze stejnojmenné desky a zároveň posledního studiového alba z roku 2005.

Jediné, co dojmu ubíralo na fantastičnosti, byl frontman Ian Gillan. Tomuto pětašedesátiletému pánovi to totiž viditelně nezpívá stejně jako zamlada. Ač plný síly a optimismu, zejména ve vysokých hlasových polohách byl nejistý a většinou se těmto pasážím raději vyhnul. Co naplat... S trochou empatie nebyl problém tento nedostatek překlenout a koncert Deep Purple zařadit mezi ty kvalitní kulturní zážitky (kterých je v poslední době díkybohu čím dál více).