Písnička mě baví víc než klip. Ve videu není nic otravného, nic přes čáru, ale ani nic výrazného, a Karen nemá takové charisma, ačkoliv je to moc pěkná holka. Hodně mi to připomíná klip The Cardigans - "Don't Blame Your Daughter", který je ale v tomtéž geniální. A těžko říct v čem. Možná charisma, ale určitě prostě lepší, zkušenější filmaři. Dá se v tom rochňat, když to máte rádi: krajky, uschlé kytky, rozmazaný make-up, všelijaké staré haraburdí, zubatá obchází, svíčky... a přitom je to pořád s takovým tím mrknutím oka, že jde o stylizaci a zábavu. Nepřepnul bych to, nevypnul, ale podruhé už asi jo. A těší mě, že zní současný pop takhle. Se skřípavou kytarou a rytmem, ve kterém zařezává kytara na druhou. To je fajn!

Tohle video je parádní. Stipe má ještě dlouhý vlasy, takže si jej trošku můžete plést s Iggym Popem, holky jsou hubený a polonahý, je v tom zvláštní napětí... A videa s choreografií mají šmrnc. Ony jsou krásky, on má neuvěřitelnou magii, zase to slovo - charisma. Vypadá to jednoduše, ale klip je skvěle nasvícený i sestříhaný, krásná práce, ačkoliv je to v něčem punk, nebo spíš punk-art. A že tam nejde o nějaké řečičky o lásce, to poznáte podle kousků textu taky. Písnička je skvělá a úplně srší energií, strávil jsem s R.E.M. spoustu hodin a miluju je. A tuhle desku nemám. Půjdu po ní, není úniku!

Duch doby. Utíká to, ale devadesátá léta už jsou pořádný retro. I kdybyste nevnímali, že obrazy a barvy z kamery vypadaly jinak, i kdyby na vás nevanula strnulost kulis, podobná té z televizních pohádek, tak vám dojde, že takhle už dnes nikdo nevypadá. Že si kluci v kapelách nedávají ani do ucha náušnici, ani si nestahují vlasy pomádou dozadu. A ten zadumaný mladý muž v existenciálním ohni má bílou košili stejného střihu jako Michael Stipe ve slavném klipu "Losing My Religion". A je vidět, že s tímhle videem si dali hodně práce, a atmosféru rozhodně má. Nemuselo být na začátku nemluvně pod mostem a na konci starý bezdomovec - to mě trošku podceňujou -, ale na to, že má klip téměř osm minut, zpěvák pohybuje pouze víčky a sanicí (ostatní členové kapely ani to), všechno jede. Minimalismus, soustředění a energie. A na rozdíl od cukrové vaty, jako je Tomáš Klus, Marek Ztracený a podobně, tohle mi něco říká. A čekalo to tam dvacet let, ale dorazilo to, a já jsem rád, že jsem poznal Prouzu.