Mezi lety 2006-2008 byl pojem nu-rave vynášen do nebes, milován i zatracován. Kapely tenkrát v Londýně začaly mezi kytarové party sázet rave zvuky, nosit křiklavě barevný outfity i jiné doplňky a vůbec to celý bylo ravem poměrně silně inspirovaný, aniž by někdo z nich skutečný rave někdy zažil. Klaxons byli ti, kteří tento pojem vnesli do mainstreamu, a stali se tak jeho mentory. Samotný žánr se stal fenoménem už jen proto, že de facto každá kapela popírala jeho autonomní existenci. Jasně, doba trvání krátká, ale zato přinesla spoustu legrace. Jenže těžko dál parazitovat na něčem, co ani neexistovalo, a jestli ano, nenávratně se to přežilo. Zkrátka duch doby.

Kdekdo už si tenkrát řikal, že druhé desky nu-raveových kapel jsou nesmysl. Nu-rave byl prostě módní výstřelek. První, kdo vydal druhou desku, byli norští Datarock a jak dopadla? Hrálo jim to pěkně, ale mně osobně už to bylo úplně jedno - nefungovalo to. Další byli Hadouken? Škoda mluvit. Pak přišli These New Puritans, kteří už tehdy byly do škatulky nu-rave zařazení trochu neprávem, což svojí druhou, neskutečně dobrou deskou dokázali. Pořád jsem byl zvědavý, s čím přijdou Klaxons. Po tom, co vydali zprávu o tom, že musejí na žádost studia nahraný materiál předělat, snad ještě víc - jen tak trochu zlomyslně. "Surfing The Void" nejsilnější momenty zažívá, když se dívá zpátky za debutem, což není asi ta nejlepší cesta. Když pominu "Flashover", nejvíce mě asi chytla "Valley Of The Calm Trees", která mě bavila, už když jsem ji rok zpátky slyšel naživo. Klaxons znějí jako zaprášení poslové budoucnosti, kteří se s rokem návratu zhruba o tři roky sekli. Z cesty jsou očividně znavení a otrávení, jako by věděli, že je žádná revoluce nečeká. Kytary mají zubatější a tvrdší (občas znějí jako ze zkušebny Arctic Monkeys) a ten špinavý, tvrdý zvuk beru jako největší plus. Škoda že tam chybí zásadní ingredience - zajímavost nebo zábava. Ta bohužel zůstala v klubu All You Can Eat mezi lety 2006-2008. Progrese se nekoná, protože Klaxons se jen těžko dokážou odpoutat od toho, že tenkrát tady něco rozpoutali. I kdyby tvrdili opak, na desce to prostě tak zní. A proto nejlepší věcí na "Surfing The Void" zůstává ten cover. 4/10