Audio/Video Jukebox

více...

Téma

Rock For People 2012

Hlas Česko Slovenska

Nové album Charlie Straight

Naživo

Festival, kde dnes znamená zítra

26.06.2010 13:33, Tomáš Bláha

Sám sobě jsem si slíbil, že než začnu psát tenhle report, vyndám si všechnu slámu z bot, aby ty moje nadšenecký výlevy nepůsobily moc buransky. Tři dny a dvě noci trvala tahle přehlídka současnosti, budoucnosti a tak vůbec. Musicserver byl zkrátka u toho.

Live: Sónar

vystoupili: Flying Lotus, Hudson Mohawke, Joy Orbison, Roska, Nosaj Thing, King Midas Sound, Jónsi, Fuck Buttons, Roxy Music, Chemical Brothers, Air, Dizzee Rascal, Uffie, Speach Debelle, Broadcast, Caribou a další
místo: CCCB, Barcelona, Španělsko
datum: 17.-19. června 2010

Den 1.

Barcelona je město zrozené k tomu, abyste tam nějakou dobu strávili a vyždímali z toho, co to dá. Jak mi řekl jeden z místních: "Když si odečtu moře a to klima tady, přijde mi Barcelona jako Berlín - hodně klubů, hodně akcí a hodně divoký noční život." Měl recht. Můj hostel byl hned vedle hlavní třídy, která vedla přímo k moři. A ač s omezenýma informacema z probíhajícího MS ve fotbale, pokaždé jsem věděl, kdo vyhrál. Jeden den si to tam štrádovali nakalení Švýcaři se svojí vlajkou, další den zase Mexičani. Policajti to chápali, ani je nezastavovali. Jakoukoliv hodinu to tam žilo. Přes den milion turistů, v noci skupiny navrátilců z propařené noci. Jednou jsem zahlédl i takové klasické skořápky, aneb za pět euro zkus najít bílou kuličku. Jeden chlápek míchal, další dva vyhlíželi policajty. Když je zahlédli, sbalili hodně improvizovaný stolek a přisedli si k blízké zahrádce a v poklidu popíjeli kávu. První den mé barcelonské anabáze jsem se prostě jen tak cmrndal po městě, nic co by vás mělo nebo chtělo zajímat. Další den začal ten festival, který se dívá spíše dopředu... nebo tak něco.

I když s tou budoucností je to dost ošemetné. Stejně jako s tím, když vám někdo tvrdí, že Sónar rovná se elektronika. A že kdysi tak tomu skutečně bylo. Jak podotýkal Rai Streubel (mimo jiné bývalý junior manager Motown Records - prvního významného labelu, který se zabýval distribucí černé muziky ): "Kdysi to tu bylo jen čistě o elektronice, dneska jsem tam viděl až kurevsky moc kytar." Mimochodem debata s tímhle chlapíkem byla tak zajímavá, že ho s prominutím budu citovat častěji. Jedna známá mi zase říkala, že Sónar už neobjevuje, což by při pohledu na headlinery mohla být i pravda - The Chemical Brothers, Air, Hot Chip nebo nedej bože Roxy Music novotou fakt nevoní. Já nebyl ani na jednom z těchhle zvučných jmen. Aktuálnost se převalovala někde jinde. Byla to především Sonar Lab Stage, kde se v noční části festivalu odehrávalo něco čerstvého s velkým příslibem do budoucna. Ne že by se tam potulovalo nějak moc neznámých jmen, to ne, ale ta objevená potvrdila, že se vyplatí se jimi zabývat i v budoucnu. Tolik jen na vysvětlenou.

Denní část Sónaru (probíhala od 12:00 do zhruba 22:00) v porovnání s tou noční (od 22:30 do cca 07:00) působila jako jakýsi chutný předkrm. On totiž Sónar není jen hudební festival, ale plní i funkci jakéhosi veletrhu, kde se střetávají lidé, kteří se určitým způsobem motají v hudební branži - od výrobců hudebních nástrojů, publisherů až po majitele různých labelů, jen "z nahrávacího průmyslu tu letos není skoro nikdo - holt krize je krize" (Streubel). Schůzují a plánují. Takže je jasné, že když mají tihle papaláši doschůzováno, chtějí pětihvězdičkovou kvalitu, luxus, na který jsou zvyklý. Tím ale nechci říct, že by to přes den nestálo za nic, jen opět porovnáváme, ok?

Denní část Sónaru probíhala symbolicky v Barcelonském muzeu současného umění či jeho nádvoří. SonarHall, SonarComplex a SonarAuditori CCCB byly stage, které se nacházely v tomto komplexu. A nejen že venku bylo takové horko, že úkryt někde v útrobách kamenné stavby přišel vhod, ale většina hudební produkce i s klubovou atmosférou lépe koexistovala. SonarVillage, která se necházela na nádvoří, byla jedinou stageí na denním Sonaru pod širým nebem. SonarDome pak představovala klasický festivalový stan, který byl zároveň Red Bull Music Academy showcase. Dostat se do výhodných pozic byla v tomto místě docela zapeklitá věc a bylo to zároveň poprvé, kdy jsem si říkal, s množstvím lidí bude občas asi problém. To měl vystoupení zrovna Kanaďan Dan Snaith aka Caribou. Stan doslova pohlcen fandy tohohle matematického génia pulzoval a s každou minutou rostl jejich eufory-koeficient, který při závěrečné "Sun" dosáhl maxima. Myslel jsem, že to ten stan nevydrží. Vydržel a Caribou sklidil zasloužené ovace. Jestli svoje matematické vlohy vkládá do svých písní, které svojí kombinatorikou častokrát připomínají nesmírně zábavnou rovnici, v živém podání dostávají hrubozrnný a tím správným směrem neučesaný závoj. Snaith, který na pódiu poskakoval ve svých oranžových, pletených ponožkách, působil jako taková kancelářská holka pro všechno. Občas zpíval, občas vypomáhal s kytarou, občas s bubnama, občas seděl u svého syntetizátoru. Ale všichni tam stejně věděli, že on je ten šéf. Ta geniální bytost, které jsem nevěřil, že by mohla mít takhle skvělou show. Tenhle PhDr. pálí představy o tom, že matematici jsou parta umaštěných, nudných asociálů.

Popravdě musím říct, že první den nedisponoval zrovna nacpaným programem, sloužil spíše jako takové introduction, ze kterého občas vystoupil kopanec, jaký předvedl právě Caribou. Aspoň jsem tak měl čas si nějak osahat budovy muzea současného umění, ve kterém byly rozmístěné buď dlouhodobější expozice nebo fóra, které byla připravena speciálně pro festival. O těch se ale rozepíšu podrobněji v jednotlivých rámečkách. Z hudební produkce pak za zmínku ještě stojí Fur Voice, což je Španěl, který štěpí samply svojí kytary, kláves a bubnů a spojuje je zpátky v noisové marmeládě, kterou potírá svůj křehký hlas. Skoro bych to jeho vystoupení nazval ambientnim noisem. Vzniklé vrstvy nechal skrz sebe prosakovat a do nich namáčel i svůj andělsky, vysoko položený vokál. Zadní videoprojekce, na které padalo peří a překrývaly se obrazy obličejů a holubic, jako by reflektovala ten rozpad celkové koncepce. Občas velice tenká hranice mezi tím, co je vhodné a co už je jako tak nějak moc. Fur Voice to občas přepísknul. Noise to nebyl agresivní svým charakterem, ale svým provedením.

Do Red Bull Music Academy jsem se vrátil ještě jednou, abych se podíval, co je pravdy na tom, že Teri Gender Bender je jen mexická variace na model holka/kluk na pódiu. Trocha té fetišistické nestydatosti, přehrávané zvrhlosti, ostrých kytar a úderných bubnů. Nic, co by tu nebylo, ale show jako celek uspokojila. A vlastně bych si některé ty věci dal na párty ještě jednou.

Docela jsem byl zvědavý i na Speach Debelle, navíc na UK hip hop/grime vlnu skvěle naladil Profesor Green. Raper, který si v roce 2008 vydělal 50 000 liber v rap battle a tady předvedl proč. Byl zábavný, odvázaný a dobře se na to koukalo. Na Speach Debelle jsem se díval hlavně jako na tu, co dostala sošku Mercury Prize na úkor The Horrors, a přesvědčil jsem se, že fakt neprávem. Nebyla špatná, ani ta deska není, ale nebylo to nic, co by mně vyrazilo dech. Speach rozhodně nepopřela fakt, že to je dítě ulice, kontrabas i akustická kytara tomu dávala šmrnc, který ale ani tak nestačil na to, aby se vám ta show vryla trvale do paměti.

To se naštěstí povedlo birminghamskému (dnes už) duu Broadcast. Doufal jsem, že budou hrát aspoň něco z jejich posledního (mini) alba, které nahráli společně s The Focus Group - "Ivestigate Which Cults Of The Radio Age". Magazín Wire ho vyhlásil nejlepším albem roku 2009 a já si ho trestuhodně nechal uniknout, aby mě z něj za půl roku vlhly nadšením trenky. Broadcast mě nezklamali a velkou část svého setu věnovali právě svému poslednímu počinu. Samplovali nejen staré rádiové relace, staré sci-fi a hororové zvuky, ale na zadní projekci také staré filmy, které pro tyto účely spojili v něco, čemu můžem klidně říkat videoart. Minimální nasvícení a ozvěnovitý pocit ze všeho, co bylo během té hodiny vidět, slyšet i snad cítit. Z té psychedelické abstrakce člověka jen občas vyvedla Trish Keenan, když flirtovala s jednotlivci v publiku.

Broadcast končili někdy kolem půl desáté, ještě jednou jsem se prošel po areálu a vydal jsem se směrem k Pulitzer hotelu. Tam akreditoavní jedinci měli přístup střechu, kde probíhala afterparty. Streubel mi sice říkal, že rok či dva zpátky toto probíhalo na střeše úplně jiného hotelu, kde byl i bazén, ve kterém po půlnoci holky dováděly nahoře bez, ale i tak mi tahle část festivalu přišla skvělá. Dobré místo na relax s výhledem na Barcelonu a s personálem, který vám každou chvíli pod nosem mával tácem plným španělských specialit. Dal jsem si. Rád. Ani mi nevadilo, že mam v báglu tři cheeseburgery od McDonalda.

Den 2.

Druhý den pro mě byl už jen dle jmen rozhodně tím nejlepším z celého Sónaru. A vlastně, za tenhle line up bych dokázal i zabít. Flying Lotus, Nosaj Thing, King Midas Sound, Joy Orbison, Roska, Hudson Mohawke. Přidat tam Mount Kimbie, Jamese Blakea, Sepalcure je vymalováno. Díky tomu, že se z pátku na sobotu ještě noční část nekonala, stihl jsem snídani na hostelu a také jsem se naposled pořádně vyspal. Můj program na festivalu začínal až ve čtyři hodiny odpoledne. Dj Syntetic Collage i Annie Hall hráli sice na Village Stagi pěkný mix ambientu, IDM a jakéhosi space beatu, ale po chvíli jsem uvážil, že bych měl okusit i mimohudební slasti festivalu.

Sónar fórum

Na druhém patře CCCB bylo jakési fórum pro profesionály, businessmany i veřejnost. Kromě Xboxů s hrou Dj Hero a takové chill místnosti se sedačkami, gaučema a internetem zde byla přehlídka současných elektronických hudebních nástrojů či softwarů, které si šlo na místě i vyzkoušet. Své produkty zde prezentovaly firmy jako Korg, Ableton, Yamaha, Novation, Reloop a podobně. Já si konečně vyzkoušel zábavnou věcičku Tenori-On, kterou obdivuji už od prvního home-videa Little Boots. Pro akreditované návštěvníky byly také připraveny tutoriály a výukové lekce, jak zvládnout jednotlivý software. Některé tyto výukové bloky byly v angličtině a některé jen ve španělštině. Dalším zajímavým místem zde byla i jakási improvizovaná místnost, kde přehlídka produktů a softwaru pokračovala ve své praktické prezentaci. Zkrátka když jsem neměl na festivalu do čeho píchnout, věděl jsem, že ve druhém patře CCCB bude vždy co dělat.

SónarMática

V budově CCCB také probíhala akce nazvaná "Back To Robots". Jednalo se o výstavu, která představovala jednu z finálních fází přesunu robotiky z vědeckých laboratoří do umělecké sféry. Kreativita a možnosti využití této technologie byly znázorněny na několika expozicích, a návštěvníci tak mohli zhlédnout souboj dvou bojových robotů, podívat se na to, jak přístroj pomocí vaší ruky a kamery nakreslí váš portrét, pokusit se komunikovat s robotem, který napodoboval vaše grimasy, nebo sledovat, jak se rozbitá robotická židle složí zpátky dohromady.

SónarCinema

A pro toho, kdo by pořád nevěděl, co se sebou, pořadatelé připravili i filmové pásmo s jak jinak než hudební tématikou. V tak akorát velkém sále - odhadem tak 15 řad po 30 sedačkách - jsem jsem se hodně těšil na filmové projekty, které vznikly k oslavám 20 let labelu Warp. Jmenovitě Warp20 (London) a Warp20 (New York). Zatímco ten neworský konceptem připomínal klasické dokumentární snímky, kde se jednotlivé kapely představily, řekly pár slov o své cestě na label Warp a poté následoval záznam z živého vystoupení, ten londýnský byl spíše videoartovou či experimentální spojkou mezi jednotlivými umělci. Abstraktní obrazce, které spojovala spíše hudba než samotný obraz. Za New York byly představeni Flying Lotus, !!!, Clark, Battles, Jamie Lidell nebo Pivot. Za Londýnem nestálo takové množství jmen, kapely dokonce nebyly ani pořádně vidět a o doplňující hudbu se postarali Autechre, o čemž vypovídá i ona experimentálnost. Z kapel zde byli zastoupeni Broadcast, Nice Nice, Flying Lotus nebo Battles.

Na VillageStagei byly dneska na programu dva projekty pod záštitou BBC introducing. Stihl jsem pořádně pouze první z nich - kapelu Nerdy. Tento trojčlenný projekt v čele se zpěvačkou Ayu Okakitou zněl, jako kdyby se Björk pustila do osmi- nebo chcete-li šestnáctibitové elektroniky, kterou by sem tam pročísla dubstepovými postupy nebo naopak klasickými nástroji. Sychravá muzika tak ne úplně dobře fungovala v tom slunečném Sónar skleníku, ale i tak už tam jsem si říkal, že si o tomhle projektu musím zjistit více. Jinak dneska jsem asi největší část denního Sónaru strávil v SonarHall. Postupně se tam představili Aufgang, Nosaj Thing a King Midas Sound.

Aufgang je Francouzský electropop, který staví na souhře či rozepři dvou klasických klavírů a tanečně rytmizujících bubnech. Toto seskupení funguje od roku 2005, kdy se také poprvé objevilo na Sónaru. Aufgang do toho šli s vervou a narvanou SonarHall častokrát přinutili k euforickým výskokům. Ve svým zvuku nezapřeli jak klasiku, tak francouzský house. Bavilo moc! Ale Nosaj Thing byl ten, kdo vyrážel dech. Do této doby jsem litoval toho, že jsem ho nemohl vidět v pražské Meat Factory, protože jeho space glitch-hop patří někam na vrchol. A když je doplněný vizuálama, který dělají z jeho show naprosto geniální záležitost, vítězí prožitek nad vším ostatním. Zadní projekce má kde kdo, ale u Nosaj Thing nemáte pocit, že se na ty vizuály jen díváte, ale že jste přímo v nich. Pro ukázku koukněte na tohle video. NT do svého setu zařadil i pár remixů, přičemž ten na "Camel" od Flying Lotuse potěšil nejvíc. Škoda že se nedostalo na "Basic Space" od The xx. Každopádně tohle je fakt něco neskutečného a vřele, vřele doporučuji. A ještě než jsem se z toho oklepal, přišli na pódium King Midas Sound, jeden z nejlepších dubstepových objevů roku 2009. Kevin Martin známý spíše z projektu The Bug společně s básníkem Rogerem Robinsonem a vokalistkou Hitomi dali dohromady temný projekt, jehož plíživý zvuk vlnící se v téměř naprosté tmě prokousává vaše svědomí až na dřeň. Jejich postavy se občas v mlze úplně ztratily, jediný, kdo byl celou dobu na očích, byl Martin. Ten opět dokázal, jak moc nadaným umělcem je. Doufám, že tenhle projekt nezůstane jen u debutu "Waiting For You", byla by to zatracená škoda. Bylo mi trochu líto, že jejich set byl ze začátku dost přebasovaný, ale i tak to nezkazilo vynikající celkový dojem.

A i když jsem vynechal světově asi zvučnější jména jako New Young Pony Club nebo Dolorean, vůbec mi to nevadilo - vlastně bylo mi to úplně jedno, protože v SónarHall se děly velké věci. Dneska jsem taky poprvé vyjel na Sónar By Night - obří areál skladištních hal, který byl asi 20 minut autobusem od Sónar By Day. Když jsme tam dorazili, kromě davů lidí tam v hojných počtech postávali i obchodníci, co vám nabízeli vše od triček, piv, jídla až po koks. Jinak se zde nacházely tři stage prostory, SónarLab a SónarPub byly venku, SónarClub pod střechou. Všechny tyto prostory byly schopné pojmout tisíce lidí. Já se od půlnoci do pěti do rána nehnul z místa na SónarLabu. Mary Anne Hobbs tu měla svoji showcase, kterou si taky sama svým 45minutovým setem otevřela. Svoji pozici trendsetterky potvrdila a její playlist se rozpínal do několika různých žánrů. Působil jako takové preview toho, co nás čeká a nemine v následujících měsících. A že je na co se těšit. Ale samozřejmě došlo i na starší pecky, jako třeba na "Hyph Mango" od Joye Orbisona, který na pódium přišel hned po ní.

On, Roska, Hudson Mohawke, Machinedrum, Lunice. Ti všichni měli při svých setech vedle sebe jakéhosi side-kicka, který doplňoval jejich show nebo hecoval dav. Pouze v případě Joye Orbisona jeho parťák spíše komentoval to, co Orbison dělal. Často to vypadalo jako nějaká marketingová reklama, protože "uuuuuu, to si děláš srandu Joyi, tak tohle bylo prostě super, to musíte ocenit" nemohlo vyznít jinak. Joy Orbison zasvětil velkou část svého času 2stepu, ze kterého vychází i jeho tvorba, perfektně to sedělo a při vší úctě k Mary Anne Hobbs i jejímu respektu, Joy (ha!) byl prostě zábavnější. Když jsem se podíval za sebe - ano, byl jsem namáčklý na bariérách úplně v předu - prostor před pódiem byl totálně natřískaný, Roska psal na svém webu, že tam mohlo být tak 10 000 lidí a já bych se nebál větších čísel. Hodně z nich tam bylo ale kvůli Flying Lotus. Mému největšímu hrdinovi posledních let. On byl pro mě tím největším headlinerem, protože na co on šáhne, to má hodnotu zlata popřípadě soli, chcete-li. FlyLo byl za svým laptopem jako malé děcko před televizí. Usmíval se, střílel, užíval si to. Jako by byl sám u sebe v pokojíku. Bylo skvělé slyšet, jak perfektně vedle sebe funguje agrese (občas do lidí napálil rave sondu) a harfa či smyčce. Věci z "Cosmogramma" sklidily největší úspěch, i když s nima Fly Lo šetřil víc, než jsem čekal. Potěšily i vysamplované věci od Portishead nebo Radiohead. Končil s "Do The Astral Plane", do které si i sám zazpíval. Mně osobně potvrdil, proč patří mezi ty nejtalentovanější lidi vůbec. I sám Roska s respektem kýval a tleskal stejně nadšeně jako ten desetitisícihlavý dav.

A ačkoliv Roska byl rozhodně na Facebooku nejaktivnější v tom, jak postoval nadšené Sónar-statusy, jeho setu předcházel částečný úprk obecenstva. Jeho UK funky debutové album je skvělé, a stejně tak dokázalo rozparádit v DJ mixu s několika dalšíma věcma - jako třeba funky remix "Technologic" od Daft Punk. Na druhou stranu mixtape, který posílal na stránky Sonaru, byl o něco zábavnější než to, co předvedl potom, ale nuda? Nenechte se vysmát, na to on je moc dobrý.

Trochu jsem pak nepochopil dramaturgický záměr dát za Rosku legendární old school hip hop Sugarhill Gang a teprve pak Hudsona Mohawka. Jednak to na sebe příliš nenavazovalo, jednak Hudsonova Lucky Me Collective showcase byla až příští den, kde byl taky přítomný. Sugarhill Gang řekli lidem, že "teď zažijete hodinu old school hip hopu a všeho, co k tomu patří." Jak řekli, tak učinili. Prakticky jsem znal jen jejich megahit "Rapper's Delight", ale i tak jsem si show užil jako celek. Bylo to komediální teatro, které umělo strhnout. Ale kecal bych, kdybych tvrdil, že být Hudson Mohawke před nimi, neodešel bych po něm. A Hudson Mohawke, to je mocný pán. Je to mocnář, který je postavou tak trochu přes limit, ale beaty má proklatě rychlý. Kdybych já si měl někoho vybrat na svoji narozeninovou párty, byl by to on. Hrál výhradně své věci a dobře dělal, mělo to šťávu i koule. Jeho side-kick byl navíc, dav uměl HudMo dokonale zpracovat sám. Jediné, co mě mrzí, je, že nezařadil singl "Joy Fantastic", na druhou stranu mě potěšilo, že dával věci i ze svých EP. Ještě jednou, prosím!

Jídlo, pití a tak vůbec

Protože se nejednalo o klasický festival situovaný někam na louku za město, ale byl umístěný mezi komplexy budov, mimo gastronomické stánky toho zde moc nebylo. Dva stany byly pro rádia, která ze Sónaru vysílala, jeden stan byl od mobilního operátora Movistar, kde když jste prokázali, že užíváte jejich síť (což pro cizince znamenalo jen si tu síť navolit), dostali jste drink a masáž zdarma. A že občas bodla. Další stan se zabýval merchandise předměty z festivalu, jiný zas reprezentoval španělský hudební tisk. Nejzábavnější mi ale přišel ten od Nokie, ve kterém jste vyfasovali sluchátka a museli jste pomocí tance dosáhnout určité hodnoty, za kterou jste poté obdrželi ceny. Nevím teda jaké, ale nějaké jo (smích). Na nočním Sónaru byl pak ještě přítomný autodrom, což je definitivně má nejoblíbenější pouťová atrakce. Jinak zde samozřejmě byla spousta stánků s pitím a něčím na zub. Ceny jako vždy nebyly z kategorie nejnižších, ale jako fér mi přišla skutečnost, že mezi 20:00 až 22:00 jste si mohli nakoupit Red Bully za 1,5 euro, což je asi jen o 30 centů více než v obchodě. Jinak pivo bylo za 3 eura třetinka, za stejnou cenu jste mohli pořídit i víno a nealko nápoje. Jídlo bylo k sehnání za cca 4 eura, ale jednalo se o takové menší bagetky.

Den 3.

Páteční večer pro mě skončil někdy po šesté ráno, takže jsem i sobotní den zainvestoval do energy drinků, které se pro mě staly nedílnou součástí toho všeho. Půl dne jsem prozevloval po Barceloně, abych se na pátou vydal zpět na festival. K večeru i tak decentně sprchlo. Pro Post War Years to bylo jedině dobře, protože spousta lidí se běžela schovat právě k nim. Nebo aspoň mi to tak skromně tvrdil kytarista Henry Riggs. Jestli to byla skutečně pravda, spousta lidí tak dešti může děkovat. Post War Years byli skvělí, stejně jako před dvěma lety, kdy jsem je viděl jako předkapelu Friendly Fires v Oxfordu. Tehdy to docela od**li - v klubu na nich bylo všeho všudy 20 lidí. Zvukově se podobají Foals z období jejich první desky, ale jdou na to občas až moc filozoficky a velký prostor věnují ambientním polohám. Z těch však dokážou vybruslit s výborným nápadem. Je škoda, že jejich debut tak zapadl, a proto jsem rád, že jejich vystoupení bylo oceněno tak velkým aplausem.

Hned po Post War Years vystupovali na tom samém místě Necro Deathmort, o kterých jsem nevěděl vůbec nic a kteří pro mě byli tím pádem asi největším překvapením. Kdyby svoje věci vydávali na temném labelu Disaro, ani bych se nedivil. Opět noisový spletenec okultních témat a záhrobního oparu, který byl často vyzdvihován tanečními bicími. Dronemetalové pozadí tomu dodávalo na agresivitě. Svoje vokály pak využívali jen jako další zvukovou vrstvu. Byl to bordel, ale šlo se v tom dobře zorientovat. Jak říkam, asi největší překvapení.

Na Uffie jsem zašel jen kvůli tomu, abych se přesvědčil, jestli je opravdu tak špatná, jak se říká. A víte co? Je. Bohužel není ani tak sexy, jak sem si myslel, že bude. Za svoji pudingově oplácanější postavu se očividně nestydí, vystupovala v jakýchsi postříbřených dupačkách, ale že by mě to mělo navodit vlhké sny, to ani náhodou. Tu její desku jsem předtím ani neslyšel a po jejím vystoupení to v plánu rozhodně nemám. Bylo to laciné, ani trochu provokativní (na to jsem i sázel) a chvílema až nudné. Uffie zkrátka vrchol zažila asi na hostovačce u Justice.

Dokoupil jsem Red Bully a vyrazil opět na noční část Sónaru. I tentokrát to bylo kdo s koho. Na jedné straně legendy a velká jména Roxy Music, Chemical Brothers na straně druhé třeba Jónsi nebo Lucky Me Collective showcase. Zašel jsem na Jónsiho. Koncert Sigur Rós mě kdysi emočně docela dostal, byl jsem zvědavý, co se mnou provede samotný Jónsi. První věc - jeho stage byla prostě nádherná. Zadní velká projekce a dvě postranní akvária, na kterých probíhaly animace. Ty byly nakreslené dětskou křídou a byly v nich zobrazeni například motýli, kteří se měnili v jiné motýly, a vůbec - Jónsi během svého času na pódiu budoval krásný pohádkový svět, do kterého vás osobně pozval. Bylo to jako dětská říše u vás pod postelí a Jónsi byl jejím králem. Podle outfitu i šamanem. Když pak závěrečnou "Grow Till Tall" tenhle svět zničil, emočně mě totálně odstřelil. Na zadních i bočních projekcích během písně začalo pršet a jak písnička gradovala, zhoršovalo se i projektované počasí, které vyústilo za pomocí světel a kouře v bouři, která ten svět jakoby úplně roztrhala na kousky. Jeden z nejlepších koncertních zážitků vůbec, který by dojal i automat na kondomy.

Totálně v opozitu pak působila procházka po SónarLabu, kde vás peklem protáhli hlukoví zabijáci Fuck Buttons, abyste se pak mohli objevit někde na špinavém sídlišti u Dizzeeho Rascala, který hrál vedle v SónarClubu. A i když Dizzee špinavé sídliště vyměnil za nablýskaný taneční parket, fungovalo to. Na "Bonkers" se pařilo nejvíc, jen mě trochu zarazilo, že hrál tak krátce. Když nasedl na koloběžku a odjel z pódia, nějak jsem zvrhle doufal v to, že se vrátí. Což on ale neudělal. Vykašlal jsem se pak i na Chemical Brothers, jejichž nová deska se mi zamlouvá rozhodně víc než předposlední "We Are The Night", ale jestli chcete vědět postřehy - ptal jsem se na ně jednoho portugalského novináře a ten mi říkal, že "první půlku setu hráli věci z desky 'Further', které jsou skvělé, ale na lidi to ještě moc nefungovalo. Když začali hrát písně ze starších alb, tak teprve začala párty, která byla doplněná skvělou světelnou show." Takže asi tak. Já si to nadšeně podupával při Lucky Me Collectvie showcase. Tahle parta kamarádů z Glasgow si z toho udělala svoji vlastní párty, přičemž se všichni střídali v backstagei, kde se chlastalo, a před pódiem, kde se pařilo. Ono se to pak stejně úplně zvrhlo v to, že se pařilo úplně všude. Jaké překvapení, že ten, kdo s váma před chvilkou pařil, najednou stál na pódiu. A navíc měli tu nejvíc sexy fotografku z celého Sónaru. A dala mi samolepku, lovely!

Celou tuhle párty začala trojčlenná skupina American Men, která se svým rockovějším zvukem vymyká ostatním věcem od Lucky Me. Občas mně i připomněli australský Pivot. Set odsýpal rychle a já už se těšil na Machinedruma. Chlapíka, který tvoří polovinu lovestepového projektu Sepalcure, které u sebe v přehrávači v současné době točím rozhodně nejčastěji. Když jsem si ho všiml pár kroků za mnou, jasně že jsem mu běžel říct, jak moc z nich nadšený jsem. Děkoval mi jako katolík pánubohu. Ale já děkuju! Machinedrum nic od Sepalcure nehrál, ale z jeho výběru písní mi došlo, že když je u Sepalcure něco hodně konkrétního, je to jeho práce. Nezapřel ani svoji obsesi devadesátými lety. Mike Slott byl zrušený a místo něj vystoupil mladičký Lunice. Divoch, co několikrát ukázal, jak moc dobrý tanečník je. Jeho vystoupení i beaty přilákaly asi největší počet lidí a byl to právě on, kdo se naprosto vykašlal na nějaké dodržování časového harmonogramu. Do této doby se jelo striktně na čas. Lunice to zlomil. Bylo to ale všem jedno. Lidi z Lucky Me to rozbalili i na pódiu a flašky s chlastem už neschovávali v backstage. Chtěl jsem odejít dřív na hostel a vyspat se před odletem, ale nešlo to. Ani když na stage nastoupila jedna z mála dívek v Lucky Me Eclaire Fifi společně s Johnem Computerem (což nebyl nikdo jiný než Hudson Mohawke s maskou oslí hlavy), kvalita neklesala. Její fanoušci dokonce rozbalili transparent s jejím jménem. Jedna holka mi říkala, že "jsem ze Skotska a jsem tu jen kvůli Lucky Me,", tomu se říká oddanost.

Na hostelu jsem byl opět v šest, ale opět jsem usínal s takovým tím spokojeným výrazem na ksichtě. Jediný, kdo mě vážně nas..l, byl Zomby, který tradičně nedorazil. Začínám nad ním lámat hůl. Nicméně Sónar zcela naplnil moje očekávání, a co se týče těch promo zpráv - nekecaly, tohle byl fakt nářez!

Související články

Sigur Rós - Valtari (Recenze CD)
Máte poslední příležitost užít si v kině film The Chemical Brothers "Don't Think" (Tiskové zprávy)
Nové desky pro 13. týden (Nové desky)
Bonobo - Eyesdown (Video Jukebox)
DJ Muggs feat. Dizzee Rascal & Bambu - Snap Ya Neck Back (Video Jukebox)
Film The Chemical Brothers "Don't Think" se objeví v českých a slovenských kinech (Novinky)
Air - Le Voyage Dans la Lune (Recenze CD)
The Chemical Brothers zveřejnili obsah plánovaného živáku (Novinky)
Nové desky pro 6. týden (Nové desky)
The Chemical Brothers míří do kin (Novinky)

Názory

dikz (Salamandrus, 27.06.2010 09:45) Reagovat - e

Díky za propracovaný report, pochopitelně nehorázně závidím. Zomby je vážně magor, osobně na twitteru nedávno psal, jak se na Sónaru určitě objeví.

Album týdne 22/2012

Sigur Rós
Valtari

minulá Alba týdne

Na okraj Lukáše Bendy

Bene, řekni prdel, máš na to?

Nadužívání slovního spojení česká malost považuju za největší českou malost. Jsme mistři světa v komentářích a diskuzích na netu, ale pro pochopení legrace abychom si zaletěli na jinou planetu. Rozhořčené reakce, které vyvolal Ben Cristovao se svým novým super(s)hitem "Prdel", budiž toho důkazem.

Termín česká malost je tentokrát na místě. Arbitři jediného správného vkusu nezastavili začátkem května v komentářích - ať již na musicserveru nebo kdekoliv jinde - pusu. Jaký je ten Ben Cristovao pozér! Vlastně vůbec nemá ...

celý článek »