Nebývá zvykem, aby česká skupina křtila novou desku ve vyprodané londýnské Queen Elizabeth Hall. Jenže The Plastic People Of The Universe působí v českém podzemí už déle než jednačtyřicet let a díky své pohnuté historii má značka PPU nemalý mezinárodní přesah.

Přitom novinka dává tvorbě Plastiků nový rozměr a spíše než na devět let staré "Líně s tebou spím" navazuje svou hravostí na kultovní osmdesátkovou "Půlnoční myš". Ze škatulky alternativa se během poslední dekády PPU přesunuli do kategorie psychedelično. Změna nepatrná, přesto cenná, nikdo je totiž nemůže nařknout ze zkostnatění a přiživování se na legendě, která zemřela společně s Mejlou.

Mejlův odkaz ovšem přežívá dodnes. Jeho parťáci mu tak s "Maska za maskou" zaslali tam někam zprávu o životě na modré planetě a použili k tomu texty Andreje Stankoviče, Jiřího Koláře, J. H. Krchovského a Ivana Martina Jirouse.

Ano, vůbec poprvé Plastici sáhli po básni otce tuzemského undergroundu - Magora Jirouse. Bohužel k tomu došlo až po vydání "Magorovy Summy", která dala nové nahrávce PPU překvapivě na frak. V kontextu s Krchovského projektem Krch-Off se nepovedla ani adaptace básně "Idylka pozdního večera" nebo-li "Je večer mlha padá".

Zatímco Krchovského původní přednes způsobuje neodvratnou touhu oběsit se na nejbližší klice, Joe Karafiát se svou typickou dikcí obchází dveře vnitřní psychické rozedmy bez povšimnutí. Lépe nedopadl ani "Magorův šém", který zaujme spíše aranžemi založenými na legendárních "Magických nocích" než samotným přednesem.

Pro ostatní písně z desky prakticky neexistuje srovnání, ale tam, kde se srovnávat dá, si Plastici nepřipsali příliš lichotivé skóre. Koncepčně ovšem deska "Maska za maskou" vyniká, což bylo ostatně hlavním cílem skupiny. Album vznikalo v červnu a říjnu loňského roku ve studiu Cox Davida Kollera a navzdory dvojímu nahrávání a výměně bubeníka (Ludvíka "Eman E.T." Kandla nahradil Jaroslav Kvasnička) působí deska jako celek až nevídaně kompaktním dojmem.

Joe Karafiát se blýskl vynikajícím přednesem v úvodní "TV idylce", basistka Eva Turnová zase naprosto okouzlila křehkostí zpěvu v "Pojď". Kabeš a Janíček jsou nenahraditelní členové ansámblu, protože bohatost aranžmá je především jejich zásluhou (přestože hudbu pro téměř polovinu písní napsal Karafiát). Objevuje se i dechová sekce Agon Orchestra.

Hlavní hvězdou však po odchodu Mejly zůstává Vratislav Brabenec, který svým apokalyptickým přednesem obohatil píseň "Marie, vstávej" a především pak "Non stop Operu". Brabenec v ní poetikou připomíná Topola, Karafiát si tam zase povedenou hudební složkou zaručil mezi máničkami titul génia.

Závěrečnou písní je navzdory zaostřené orientaci na křesťanské motivy židovský "Tygr v Praze". Plastici tedy končí tam, kde byste je před prvním poslechem nového alba rozhodně nečekali. Díky "Masce za maskou" se stali moderní profesionální kapelou, která nepatří do skanzenu, ale na jeviště celého světa.

PS: Plastici desku "Maska za maskou" pokřtí v úterý 26. ledna také v pražském klubu Palác Akropolis.