22.08.2009 05:00, Tomáš Bláha
Bůh stvořil svět za sedm dní. Radiohead ze sebe během sedmi studiových nahrávek udělali jednu z nejúspěšnějších a nejrespektovanějších alternativních kapel. Už od od konce roku 1991 znamená značka Radiohead jakost té nejvyšší kvality. Jsou milováni jak kritikou, tak širokou veřejností.
![]() © Radiohead |
![]() © Radiohead |
Hodnocení: 7/10
Lepších výsledků měla dosáhnout dvojice Paul Kolderie a Sean Slade, známí svojí spolupráci s Pixies. Ale nebudem si nic nahlávat, "Pablo Honey" bylo hlavně o "Creep". A byl to právě tenhle song, který Radiohead vykopl mezi skupiny, o kterých se píše. Oproti prvnímu vydání singlu, které NME komentovalo slovy, že se jedná o "ufňukanou náhražku rockových kapel", a odmítla jej hrát i radiová stanice BBC, se to druhé vyšvihlo na druhé místo Billboard rockové hitparády. "Creep" se stal hymnou všech outsiderů marně toužících po opravdové lásce. To už byl rok 1993. Album samotné sklízelo spíše lehce nadprůměrné hodnocení s tím, že tam něco je, ale je těžké se k tomu dostat. Sami Radiohead říkali, že nebyli naplno schopni využít možností studia. Z "Pablo Honey" byla slyšet jakási nadžánrová neučesanost, která měla na jejich následujícím albu zmizet. Úspěch "Creep" ale kapelu tak zaskočil, že ji to málem stálo její existenci.
Napsali o něm:Hodnocení: 10/10
Po dlouhém turné k debutu se v roce 1994 Radiohead opět zavřeli do studia a začali nahrávat svojí albovou dvojku. V té době na ostrovní hudební scéně vrcholí britpopové šílenství a přelomové alba vydávají Oasis, Blur nebo Pulp. Thom Yorke ale řeší traumata z toho, že se kapela stala součástí globálního bussinesu, který produkovala MTV. Očekávání i tlak byly velké. Nahrávání probíhalo v londýnských Abbey Road Studios a Radiohead si tam přizvali producenta Johna Leckieho (do té doby spolupracoval například s The Fall nebo The Stone Roses). Přestože kapela albem "The Bends" nenavázala na komerční úspěch singlu "Creep", kritika byla mnohem příznivější. Právě toto album odstartovalo postupný Yorkův obrat v songwritingu od osobní nenávisti k více mystickým až abstraktním textům a sociálně-globálním tématům. Na tomto albu už s Radiohead spolupracoval pozdější "šestý člen" Nigel Godrich, o jehož práci si můžete přečíst v tomto článku.
Tímto albem také Radiohead odstartovali svůj pozdější standard - co píseň, to hit. "The Bends" se vyšplhalo na čtvrtou příčku albové hitparády v UK a na turné pak Radiohead předskakovali svým pozdějším kamarádům a tehdejším velkým hvězdám R.E.M. V roce 2006 zařadil magazín Observer "The Bands" mezi alba, která změnila hudbu. Hudebně se jedná o mnohem intimnější a kompozičně komplikovanější záležitost než minule, snad jen titulní "The Bands" nebo nirvanovská "Just" jsou hlučnější kusy. Mně osobně toto album dalo jednu z nejsmutnějších písní vůbec - "Fake Plastic Trees".
Napsali o něm:Hodnocení: 10/10
Když se na konci roku 1997 začaly z ničeho nic v britském tisku a metru objevovat velké poutače s textem písně "Fitter Happier", která má být jakýmsi ironickým návodem na ideální život, nikdo moc netušil, co má od Radiohead čekat. A nevěděli to ani pánové z gramofirmy, kteří tvrdili, že na tom albu "není žádný potenciální singl". Přestože se jim jako celek líbilo, jejich obavy z neúspěšného prodeje byly tak velké, že počátečně plánovaný prodej dvou milionů kusů stáhli na pět set tisíc (nakonec se jich kolem dvou miliónů skutečně prodalo). Nahrávání "OK Computer" začalo někdy v roce 1996 v jejich zkušebním studiu Canned Applause, "kde vzniklo zhruba 35 % alba". Zbytek vznikl v historickém sídle St Catherin's Court, zapůjčeném od Jane "Dr. Quinn" Seymour. Radiohead od gramofirmy nedostali žádný deadline, takže nahrávání bylo velmi bizarní. Například již zmiňovaná "Fitter Happier" vznikla tak, že se Thom Yorke jednu noc opil a pak si na svůj počítač nahrál svojí četbu různých novinových výstřižků. Ostatní skladby zase vznikaly v různých částech domu (schodiště, šatna, koupelna).
Celkové umístění sídla na samotě mělo i vliv na celkové vyznění alba, které se zabývá odcizením, strachem z okolního světa nebo paranoiou pramenící z konzumního života. To vše zabaleno zasněnými, hořko-sladkými melodiemi. Také zde je pod deskou podepsán Nigel Godrich - poprvé jako producent. "OK Computer", inspirované tvorbou Milese Davise, Ennia Morricona či polským skladatelem Kryzstofem Pendereckim, se záhy po vydání vyšplhalo na první příčku prodejnosti v UK a je považováno za jedno z nejlepších alb, co bylo kdy nahráno. Na rozdíl od předchozích desek se kapela nesoustředila pouze na kytary, ale do procesu nahrávání zapojila např. různé ruchy, elektrické piano, smyčce, violoncello... "OK Computer" se stalo absolutním klenotem roku 1997, vyhrálo Grammy za nejlepší alternativní album a mnohými periodiky je označováno za to nejlepší z let devadesátých.
Napsali o něm:Hodnocení: 10/10
Dodnes sami členové Radiohead nechápou, jak mohlo toto album skončit na prvním místě prodejnosti jak v USA, tak v UK. Žádné rozhovory, žádné střípky o albu ani žádný singl. Takhle Radiohead propagovali svojí novou desku, znechuceni nečekaným úspěchem a šílenství po "OK Computer". Thom Yorke později přiznal, že nahrávání "Kid A" bylo velmi stresující a že mediální výroky typu "nejočekávanější deska od dob 'In Utera' od Nirvany" ho skutečně děsily. Po hymnicky zasněných kytarových orgiích z "OK Computeru" Radiohead přešli do minimalistické introvertní nálady plné IDM elektroniky a dadaistických básní. Svojí tvorbu tak naprosto diametrálně obrátili. Kytary byly utlačovány a poslední zbytky naděje zničeny. Jonny Greenwood se nechal slyšet, že si vyrobil vlastní program na tvorbu elektronické hudby, poněvadž kdyby používal již zaběhnutý, hrozilo by, že budou Radiohead znít podobně. Album plné deprese a existenciální krize vznikalo velmi ztuha. Sami členové se zpočátku ani nedokázali shodnout na tom, jak by "Kid A" vlastně mělo vypadat, navíc prý při nahrávání každého songu hrozil rozpad.
Nahrávání tentokrát probíhalo na různých místech - Dánsko, Francie a Anglie. Po víc než skvěle přijatém "OK Computeru" udělali Radiohead krok, který nikdo nečekal, a "Kid A" se tak stalo synonymem pro odvážné změny. "Kid A" pro mě znamená absolutní vrchol, na který se kapela svým vývojem může dostat. Poslední evoluční stupínek v hudbě. Tak jako předchůdce, i "Kid A" získalo Grammy za nejlepší alternativní album. Přestože na britských ostrovech vzbudilo album spíše rozpaky, v některých evropských či zámořských magazínech bylo nebesky adorováno.
Napsali o něm:
Radiohead a jejich hudba byli vždy velmi úzce propojeni s výtvarným umění. V dnešní době je booklet jednou z hlavních věcí, co nás přinutí si koupit CD, taková přidaná hodnota. V případě Radiohead se tato přidaná hodnota mění v regulérní umělecké dílo. Osoba, která za to nese asi největší podíl, se jmenuje Dan Rickwood, známý spíše pod pseudonymem Stanley Donwood. Potkali se s Thomem Yorkem v roce 1994 na University of Exeter, kde studovali umění. Vzájemná spolupráce začala o rok později, kdy se York Donwooda zeptal, jestli by nechtěl navrhnout cover na jejich chystané album "The Bends". Od této doby se Donwood podílí na všech bookletech kapely a různých promomateriálech, přičemž mu Yorke pod různými přezdívkami sekunduje (např. Dr. Tchock, The White Chocolade Farm atd.). Za svojí spolupráci na bookletech byla dvojice dvakrát oceněna cenou Grammy, a sice v roce 2002 za "Amnesiac" a v roce 2009 za "In Rainbows". Donwood také pořádá různé výstavy či publikuje umělecké knihy, kde své kresby z bookletů také prezentuje.
Hodnocení: 9/10
Osm měsíců po "Kid A" vydávají Radiohead novou placku. Leckdo je tenkrát obvinil z rejžování a "Amnesiac" byl často nazýván jako "Kid B". Pravda je taková, že písně na "Amnesiac" vznikly ze stejné nahrávací session jako ty z "Kid A", Radiohead jsou ale kapelou u níž i béčka nebo nevydané skladby představují kvalitu toho nejvyššího stupně, takže proč ne. "Amnesiac" měl být takovým vysvětlením událostí, které se staly na "Kid A". Zvukem i náladou rozmanitější. Víc prostoru zde opět dostaly kytary, i když v dosti psychedelickém oparu. Míchání žánrů pokračuje a album končí jazzovou "Life In The Glasshouse". Kapela také zrušila informační embargo a vydala singl "Pyramid Song" (pro Ameriku byl vybrán "I Might Be Wrong") - šlo o první singl od roku 1998, kdy vyšel "No Surprises". Radiohead byli za "Amnesiac" nominováni jak na Brit Award, tak na cenu Grammy, ale tentokrát získali jen Grammy za nejlepší balení speciální limitované edice. Mezi fanouškovskou základnou dodnes panují debaty nad tím, zda je lepší "Kid A" nebo "Amnesiac".
Napsali o něm:Hodnocení: 8/10
Po tom elektronicky halucinogenním dvojalbu slibovali Radiohead návrat ke kytarám. Tenkrát někdo zajásal, někdo si vložil hlavu do klína. To samé se ale stalo u vydání "Kid A" / "Amnesiacu", kdy Radiohead část svých fans nenávratně ztratili, ale část (a troufám si tvrdit, že větší) jich nabrali. Různé inspirační vlivy jednotlivých členů kapely znamenaly velmi různorodý zvuk desky, která ve finále vypadá jako takový zvukomalebný průřez jejich dosavadní tvorbou. Prakticky každá skladba by šla přiřadit k jejich předešlým plackám. Kapela chtěla nahrát album s atmosférou živých koncertů, Yorke dokonce prohlásil, že: "v předchozích letech jsme strávili hodně času koukáním do počítače, už toho máme dost." Na rozdíl od předchozích alb vznikalo to šesté z velké části na cestách po Portugalsku a Španělsku. Vydání provázelo hlavně v Americe řada emocí, neboť byl jeho název vyjmut ze sloganu Hail to the thief, our commander in chief napadající Bushovo podivné vítězství ve volbách. Ostatně stejnému tématu se věnuje i song "2+2=5". Celkově deska vzbuzovala opět rozpaky a částí fanoušků je dokonce považována za jednu z nejhorších. Za sebe říkám, že u Radiohead je jakékoliv srovnávání dosti ošemetné, neboť každé z alb ocení každý v jiném duševním rozpoložení nebo životní etapě.
Napsali o něm:Hodnocení: 9/10
I svým sedmým albem Radiohead potvrdili pověst inovátorů. Nešlo ani tak o převrat v hudbě samotné, jako v její distribuci. Čtyřleté čekání na novou desku ukončili desátého října, když ji dali na svůj web ke stažení s tím, že každý může zaplatit kolik chce (na to ve svém hodnocení vtipně reagoval například Pitchfork). O tomto kroku už bylo napsáno hodně a vy si o tom podrobněji můžete přečíst zde a nebo zde. Čtyřleté čekání se vyplatilo jak Radiohead, tak jejich fanouškům. "In Rainbows" se prodalo více než "Hail To The Thief" a byli z ní nadšeni i ti, kteří po "Hail To The Thief" propadli skepsi. Kapela se dál drží víceméně zády k nějakým ostřejším experimentům, ale texty písní jsou opět brány více z osobního hlediska a tématem jsou velmi podobné těm z "OK Computer", ke kterému je přirovnávána i celá deska. Tomuto faktu přispívá i song "Nude", který byl nahrán už v roce 1997, ale pod názvem "Big Ideas". Jak však dodal Yorke, "In Rainbows je mnohem děsivější". Minimalistické kytarové zasnění, které nabízí východisko. Jako producent byl přizván Mark Stent (spolupracoval na deskách Massive Attack, The KLF, Bjork...), jemuž Nigel Godrich sekundoval. Album získalo dvě ceny Grammy a to za nejlepší alternativní album (opět) a za nejlepší balení speciální limitované edice.
Bonusové CD
Majitelé překrásně řešeného boxsetu se kromě dvou vinylů a šestnáctistránkové knihy s ilustracemi od Stenleyho Donwooda mohli těšit také na bonusový disk, který obsahoval dalších osm skladeb. Na rozdíl od klasického "In Rainbows" byl dodatek mnohem temnější, sevřenější a působil jako odvrácená strana prvního disku. Jak už je u Radiohead dobrým zvykem, tak i tyto bonusové skladby vykazovaly vynikající kvalitu. Letos jej 9. června umístili jako placený download na své stránky.
Napsali o něm:--------------.................-------------- (tom, 22.08.2009 12:02) Reagovat
Skvelé albumy až na trošku nudný Hail To The Thief
koncert (Jakub, 22.08.2009 12:54) Reagovat - e
Mozna by stalo za to zminit, ze zitra hraji Radiohead na Vystavisti v Praze :)
HM (Kafetka, 22.08.2009 15:47) Reagovat - e
Už me nebaví číst, jak jsou boží a skvělý. Argument!... tak to necti, vymenim listek do druhe zony za flasku zelene a krabicky vicerojek.... zn.: spechejte! :D
Born This Way To Die?
Líbí se vám písničky Lany Del Rey? Mně ano. Líbí se vám ona sama? Mně ano (i když jinak kačeří ústa moc nemusím). Sledujete poprask kolem rychlého vzestupu zpěvačky? Proč je té Del Reyové vlastně věnováno až tolik pozornosti? Víte vůbec, kdo to je? A co na to Jan Tleskač?
Jméno Lana Del Rey jsem poprvé zaregistroval díky zmínce na newmusic.cz v září loňského roku. Písnička "Video Games" zázračným způsobem oslovila bez přehánění miliony lidí. Anebo ne, viz ohlas od diskutérky jménem Alia, jejíž ...Pá 10.02. Parno Graszt (HU) (Palác Akropolis, Praha)
Ne 12.02. Peter Hook And The Light (UK) (Lucerna Music Bar, Praha)
Čt 16.02. Russkaja (AT) (Lucerna Music Bar, Praha)
Pá 17.02. Grand Pianoramax (CH) (Palác Akropolis, Praha)
St 22.02. The Sounds (SWE) (Lucerna Music Bar, Praha)