Vlasta Redl, milovník hudební improvizace a zároveň preciznosti, je veřejnosti znám svým výrazně odmítavým postojem ke stylovému škatulkování v oblasti folklóru, folku, popu či rocku. Narodil se 14. dubna 1959 a mládí prožil ve Valašském Meziříčí. Odsud vedla jeho cesta na koncertní pódia, po které nyní kráčí už sedmadvacátým rokem. Prvním naučeným kytarovým akordem byl pro něj podle jeho slov D dur, který vyloudil z kytary někdy v roce 1972. Po prvotním období jeho hudební kariéry, kdy vystupoval na bigbítových tancovačkách, přišlo na řadu mnohaleté působení ve zlínské sestavě AG Flek, kde mu byli hudební partnery například Ivo Viktorín, Karel Markytán či Radek Pastrňák z dnešní ostravské sestavy Buty. Po několika obdržených autorských cenách začal Redl tvořit sólově. Jakoby si před vydáním prvních alb předsevzal, že každá jeho deska bude úplně jiná, přišel například s poprockově laděným projektem nazvaným "Na výletě" (1990), folkovějším výběrem starších věcí pojmenovaným "Staré pecky" (1992), lidově zabarveným albem natočeným spolu s primášem folklórního souboru Hradišťan Jurou Pavlicou nebo hloubavou sólovkou "O kolo zpět" (1997). Dosud poslední deskou potom bylo předloňské kapelní album "Každý den jinak", na němž se promítly všechny předchozí vlivy - od lidových nápěvů až k folkrockově prodchnutému bigbítu, typickému pro umělce dnes. "Nemám důvod dělat to, co se ode mě čeká, baví mě prozkoumávat své možnosti. Nepřemýšlím nad tím, kolik moji fandové vydrží, protože když se něco povede, někdo si toho vždycky všimne. Anebo taky ne, a to mě na tom právě nejvíc vzrušuje," říká muzikant, kterému v minulých dnech vyšla další deska, tentokrát výběrová kompilace z devíti předchozích alb.

Vlasto, sedmadvacet let koncertování je pořádně dlouhá doba. Jak dnes bereš svoji muziku? Dá se říct, že dříve to byla klukovská radost z možnosti držet kytaru v ruce a dnes to je denní chleba, třeba i s určitou dávku rutiny?

Můj denní chleba není až tak každodenní a s ohledem na počet obyvatel naší zemičky ani nemůže být. Když vás totiž něco baví dvacet sedm let, jistě vás to nepřestane bavit ve chvíli, kdy k tomu máte ty nejlepší podmínky. A navíc když do něčeho člověk dává jen to nejlepší, co v něm je, to nejlepší ze své fantazie, pak o nějakém zvyku nemůže být ani řeči. Já si například svoji muziku neustále zkrášluju, a tak snad není divu, že mi nezevšedněla, když jsem jí nedovolil chodit v teplákách...

Změnil se za ta léta hraní nějak tvůj pohled na publikum pod pódiem?

Ne. Pořád si to užívám, nejvíc když se daří a lidem začnou svítit oči...

Pro koho děláš hudbu?

To se trochu bojím říct, abych nebyl nařčen z podlézání. Dnes je totiž "in" říct - děláme to pro sebe. Já neříkám, že ne - to je přece to hlavní, proč se s tím doma člověk po nocích škrábe, ne? Copak by se dalo strávit tisíce hodin nad stolem a jiných tisíce hodin ve zkušebně a ve studiu, kdyby člověk nevěřil, že to potom bude někdo poslouchat? Pro některé kumštýře je možná těžké zachovat si ten nutný odstup při psaní a snaží se už předem o to, aby jejich dílko mělo obecně oblíbitelné parametry. Já je neodsuzuju. Lidi jsou totiž těžká droga. Já si to chci ale užívat beze zbytku, a tak se snažím, aby se to dílko líbilo hlavně mně. Tím se vysvětluje, proč se s tím tak pářu.

Řídíš se při své práci nějakými osobními kritérii, které tvoje dílo musí nutně splňovat?

Mám dva požadavky. Zaprvé to musí být prosté, aby to pochopil i blbý, a současně dost složité i pro toho nejchytřejšího, aby se mohl neustále proposlouchávat do dalších a dalších vrstev písně.

Proč to nedělat jen pro ty chytré?

Jednak se jich asi nikde nesejde ani tolik, aby se mi složili na cestu k nim, ale hlavně - můžu já vědět, jestli tu nejsem zrovna tak kvůli těm druhým? Myslím, že kumšt asi není o nějakých sémantických informacích, ale o pocitu, který sám dokáže vyvolat. Můj základní požadavek na posluchače proto není IQ, ale jeho schopnost něco cítit. Nepovažuju tedy za svůj úkol trousit moudro, jenom nechci svého posluchače nechat znecitlivět. Snažím se mu proto hojící se rány v srdci, skrze které člověk může vnímat svět, trošku rozdrásat.

Vzpomeneš si ještě teď po letech, kdy a v souvislosti s čím jsi se cítil poprvé slavný?

Necítím se slavný. Já si pod tím slovem představuju něco úplně jiného, než to, co se mě týká.

Máš nějakou profesionální hranici úspěchu, za kterou nikdy nechceš jít?

Nemám. Úspěch je pro mě, když se mi povede písnička nebo celá deska. Nebo koncert. Z toho mám velkou radost. Proč bych ale měl pro svoji radost stavět nějakou hranici, copak jsem cvok? Já vím, ty asi myslíš takový ten "úspěch za každou cenu", ale to, myslím, fakt není můj problém. Pečlivě zvažuju možný dopad jakékoli nabídky a už několikrát jsem vyhodil lidi, kteří mě chtěli dostat někam, kde jsem nechtěl být, i s jejich milióny. Můžeš si koupit desku s mojí prací, můžeš si koupit "lístek na Redla", ale kupuješ si jen místo na židli v sále. Já nejsem na prodej. A už vůbec ne na lístky.

Myslíš, že člověk by v tom, co dělá, měl pořád stoupat? Myslíš, že stoupáš?

Já nevím, rád bych tomu věřil. Záleží, co si pod tím kdo představuje. Člověk by si totiž měl naložit jen tolik, kolik unese. Například když nahrávám a hraju šestnáct nebo i více hodin denně, po pár týdnech jsem schopen hrát mnohem těžší a rychlejší party než běžně. Nemám ale chuť v tomhle nadstandartním tempu něco zásadního stvořit, protože bych to pak běžně nemohl hrát. Nikdy totiž nebudu mít možnost před každým koncertem deset hodin cvičit.

Takže cítíš, že existuje nějaký tvůj strop toho, co jsi schopen dělat...

Každý má někde strop svých všedních možností. Myslím ale, že toho svého jsem ještě nedosáhl. I když je pravda, že ten absolutní strop mě možná ani tolik nezajímá, a pokud ano, tak především v psaní, kde jsem ho ale ještě taky nedosáhl. Uvidíme...

Pocházíš z Valašska, stejně jako spousta dalších úspěšných muzikantů. Je v této krajině nějaká bylinka, která podporuje růst tolika výborných hudebníků?

Ano, ale není to bylina, nýbrž dřevina a jmenuje se trnka nebo též slivoň...

Koho si ze svých bývalých nebo současných hudebních partnerů nejvíce vážíš?

Asi Pepy Šobáně. Mimo jiné proto, že to se mnou vydržel sedmnáct let a hrajeme spolu pořád dál.

Lákalo by tě někdy v budoucnu znovu spolupracovat například se Zdeňkem Hrachovým, Jurou Pavlicou, či Radkem Pastrňákem?

Se všemi jmenovanými jsme víceméně vyčerpali možnosti vzájemné inspirace, takže si nejsem jistý, jestli by z toho ještě něco zásadně nového mohlo vůbec vzejít. Kdyby na to ale přišlo, já bych to jistě nesabotoval. Se Zdenkem i s Radkem si rád sednu na pivo, protože jsme toho spolu zažili opravdu dost. Juru v posledních letech bohužel vídám už jen v televizi a to je taky důvod, proč jsem mu předloni navrhl přerušit naše společné vystupování do doby, než si na mě najde aspoň dva dny. Je třeba se totiž sejít a vymyslet nějaké inovace, protože poslední společná zkouška AG Fleku s Hradišťanem byla před šesti lety. I když bylo pořád narváno a naše koncerty byly stále stejně skvělé, tak hrát pořád dokola šest let starý program už mi připadalo nečestné. S ohledem na to, že jsem od té doby Juru neviděl, soudím, že o nějakou další společnou práci moc nestojí. Každopádně desky, které od té doby Hradišťan vydal, ho plně omilostňují.

Jak moc se tě dotkne rozchod s hudebním partnerem, jako teď například rozchod s Michalem Vašíčkem?

Muzikanti přicházejí a odcházejí, muzika zůstává. A někdy jí dokonce přibude, jako v případě odchodu kluků z dnešních Buty z bývalého AG Fleku.

Dotkne se tě, když od tebe někdo odchází?

Když chce někdo odejít, nemůžete mu v tom bránit. Po někom se vám stýská víc, po někom míň. Já nejsem flegmatik. Obvykle ale všechny ty rozchody znamenají začátek něčeho nového. Když začne být v kapele dusno, musí se trochu vyvětrat, jinak by to mohlo člověka přestat bavit a to si nemůžeme dovolit. A nakonec, i když se cesty muzikantů někdy rozejdou, staré přátelství vždycky převáží nad neshodami, protože nic není lepším základem přátelství, než povedená společná práce.

Kde bereš energii pro svoje koncerty?

Já energii beru právě z té hudby, do které jsem si ji předtím po troškách nasysloval při skládání. Při koncertě ji peru do lidí a oni, když to jde dobře, mi ji zase vracejí znásobenou zpět. Je to už asi za hranicemi racionálního chápání, ale někdy jde úplně fyzicky cítit, jak to do člověka bije. Je třeba se tomu umět otevřít, i když vám v tom může řada vnějších vlivů zabránit.

Které vlivy myslíš?

Především se nesmím za celý den nechat oprudit, což je často těžší, než koncert samotný. Proto na šňůrách spíše prchám do lesů a raději jím v šatně chlebíčky, než abych šel na teplou večeři do hospody a riskoval, že se tam nechám vytočit. Od chvíle, kdy otevřu oči, se musím až do večera našlapávat a když to jde hladce, večer to mám.

Je to i případ festivalů?

Ne tak docela. Mizérie festivalů je v tom, že mají velké časové skluzy, a tak já, ač jsem "našlapaný" na osmou, hraju nakonec v jedenáct. Obvykle se tam ani není kam schovat, takže z vás ta energie pomalu odchází. Je to všechno trochu "duchařina", ale kdyby to bylo snazší pochopit, možná by se mi někteří lidi nedivili, že před hraním kolem sebe trochu kopu.

Pojďme se teď bavit chvíli o současnosti. Koncem loňského roku ti vyšlo výběrové dvojalbum "Téměř všecky pecky". Znamená pro tebe nějaký mezník v kariéře, kterým účtuješ s minulostí, respektive s prací posledních let?

Ani ne. Byl jsem sice vždy zarytým nepřítelem všelijakých nesmyslných samplerů a kompilací, ale zároveň jsem chtěl mít nějakou "vizitku" pro lidi, kteří mě moc neznají. Sestavil jsem si proto takový reprezentační výběr. Původně jsem si ho chtěl nechat vypálit u kamaráda jen pár kousků, abych až zase pojedu do ciziny a někdo se mě tam zeptá "a co to je za muziku, co hraješ?" mohl něčím posloužit... Nakonec mi ale v BMG nabídli, že to vydají normální cestou, tak se už pouze dodělal opravdický obal a přidaly se dva klipy. A zatím to nevypadá na obchodní sebevraždu, tak jsem rád, že se jim nemusím cítit dlužen.

Co posluchači na dvojalbu najdou?

Jsou na něm věci asi z devíti CD a dvou divadelních inscenací, ke kterým jsem psal hudbu. Dohromady  jedenatřicet písní, dva videoklipy v počítačovém formátu a virtuální booklet s texty.

Na čem pracuješ teď?

Kromě přípravy svých oficiálních webových stránek mám roztočené dvě desky a po úspěchu "lidového muzikálu" "Kubo" na Nové scéně v Bratislavě přišly ze Slovenska další zajímavé nabídky, tentokrát už k autorské práci. Asi si jednu vyberu, protože na Slovensku se teď už dýchá volněji a lidi jsou na nás "Čehúny" o hodně milejší než krátce po rozdělení. My jsme tam totiž nikdy nedobyli bůhvíjak silné pozice, tak když se mi teď otevírají dveře, cítím přirozenou potřebu strčit do té škvíry nohu.

Údajně nebudete teď s kapelou nějaký ten měsíc koncertovat. Proč?

Kam moje paměť sahá, zejména v lednu a v únoru se hrálo vždy jen vzácně. První koncerty prostě budou až v březnu. Dokonce byly roky, kdy jsme začínali jezdit až na konci dubna a táhli pak až do konce května a já bych se k tomuto modelu velice rád vrátil. Jednak se dá na takovou "velkou šňůru" po všech stránkách lépe připravit, jednak můžeme pořadatele v menších městech doplatit z těch velkých sálů, takže nás tam mají radši a v neposlední řadě je to mnohem příjemnější, protože jezdit po českých cestách v zimě už dnes není jen o nervy, ale o život. Souvislé volno je pak samozřejmě lepší pro koncentraci na práci ve studiu a pro psaní.

Takže to není tím, že by jsi se cítil po spoustě koncertů unaven?

Únava s tím asi nemá co dělat, protože ve studiu se pracuje často celé týdny prakticky nonstop. Být na šňůře mi proto připadá spíše jako odpočinek. Jak jsem říkal, člověk může přes den zajít do lesa, po koncertě do hospody a to ve studiu prostě nejde.

Na závěr se nemůžu nezeptat, co je nového u tebe doma v Tramtárii?

Mám nového souseda. Je spolumajitelem hokejového mužstva Senators Rosice, které momentálně vede první ligu, a tak mě brává na hokej. Měl jsem fakt strach, že ten barák koupí nějaký vůl, ale Franta je v pohodě, má rád muziku a za těch pár týdnů, co tu je, už mě stihl naučit létat na padáku. No řekni - nemám já kliku?