Co poslouchá...

Dan Hájek
Frankie Goes To Hollywood - Liverpool (1986)

K této kapele mám specifický vztah. Vydali jen dvě desky a každý asi ví, že jejich největší hity "Relax" a "The Power Of Love" byly vsunuty do filmu "Bony a klid". Paradoxně mám však od Frankie Goes To Hollywood radši rozlučkový opus "Liverpool". "Welcome To The Pleasuredome" bylo postaveno na nezaměnitelných hitech, ale nebylo tak kompaktní jako právě "Liverpool". Syrovější a kytarovější sound jim seděl a ladil s jejich pódiovou prezentací a sebeironií. Úvodní dvojblok "Warriors Of Wasteland" a "Rage Hard" (s dramatičností typickou pro bondovské songy) je strhující. "Kill The Pain" nebo "Maximum Joy" jsou promakané - natáčení tohoto alba se protáhlo a stálo nemalý peníz. Výraznějšímu komerčnímu úspěchu však nepomohlo rozdávání kondomů se singlem "Watching The Wildlife" ani destrukce aparatury před zraky dvaceti milionů televizních diváků, kteří sledovali záznam jejich vystoupení z festivalu v Montreux. Konec dráhy Frankieho kumpánů byl divoký, plný excesů, ale to k nim prostě patřilo.

"Rage Hard"

Co poslouchá...

Ondřej Michal
Psyclon Nine - Divine Infekt (2003)

Několik let nazpět, strahovská Sedmička a parta zakřiknutých kluků na baru. Stačilo ovšem jen pár okamžiků, aby tihle na první pohled nesmělí hoši proměnili klub doslova v peklo na Zemi. Pokud se aspoň trochu orientujete na tvrdé elektronické scéně, Psyclon Nine jste nemohli přehlédnout. Ono to totiž ani dost dobře nejde. Svojí image zplozenců pekla se soundem připomínajícím skřípot dveří do Satanova obýváku se vymykají většině pravidel. Doteď mám před očima nápis übermensch vykérovaný na zpěvákově propadlém hrudníku, klátícím se na odposleších. Místo rytmiky střelba z kulometu, místo zpěvu siréna varující nic netušící obyvatelstvo před chemickým útokem. Zvuky války zbytků lidstva poté, co na něj Bůh zanevřel. Nedělám si zrovna velké naděje, že by se u nás ještě někdy Psyclon Nine naživo ukázali, i když jeden nikdy neví. Pravdou ovšem je, že deska "Divine Infekt" zůstane stálou vzpomínkou na jeden parádní mejdan.

"Divine Infekt"

---

Co poslouchá...

Petr Adámek
Axel Bauer - Personne n'est parfait (2000)

Čtyřdenní poznávací zájezd do Paříže se blížil ke konci. V batohu cinkaly klíčenky se zmenšenou Eiffelovkou a páchly sýry, avšak ještě mi chyběl suvenýr pro sebe. "Rád bych nějaký hodně tvrdý rock a musí být ve francouzštině," povídám prodavačce v obchodě s muzikou. Ačkoliv jsem mluvil její mateřštinou (teda snažil jsem se), podala mi nové album Metalliky. Zakroutil jsem hlavou. Po chvíli dohadování mi podala jinou desku. Axel Bauer na předním bookletu příliš metalově nevypadal, ale už jsem dál neprostestoval. Zaplatil jsem dvacet euro a o pár hodin později, v autobuse po cestě do domů, jsem zasunul placku do discmana (rozumějte - mp3 přehrávače a iPody byly tenkrát ještě na houbách). Hned po prvních tónech jsem se zklamaně zašklebil. Ne, tvrdá rocková muzika to skutečně nebyla. Jak jsem však poslouchal dál, inteligentní poprock tohoto ve Francii velmi populárního zpěváka se mi okamžitě zalíbil. Jednak díky příjemným melodiím, určitě díky trojce "Tout ca c'est rythmique" jejíž základní kytarový riff jako by vypadl z Kravitzovy "Fly Away" a zejména díky skvostné francouzštině. Milovníci tohoto jazyka si přijdou na své a mně tahle deska zůstane jako krásná vzpomínka na jedno nádherné město.

"A Ma Place"

---

Co poslouchá...

Tomáš Bláha
T. - T. (2007)

Jo, tak tohle byla sakra náhoda! Občas se stane, že když se netrpělivě očekává nějaké album, nějaký vtipálek ho vypustí na net, ovšem v úplně jiné podobě, než je pak na originálu. Ano, kupujte cd! Nicméně, když mělo vyjít druhé album Guillemots "Red", byl jsem jak na trní. Znáte to, vaše oblíbená parta vydává následovníka skvělého předchozího počinu a to se nejde netěšit. Když jsem "Red" na netu spatřil, neohroženě jsem sosal. Stydím se. Pouštím "Red". Divím se. Taková změna! Ten minimalismus. Pryč jsou bohaté aranže ze "Sao Paula". Všechno je jinak. Jen kvalita zůstává. Připadá mi to spíš než Guillemots, minimalisticky romantickýho Becka. Nebo Damiena Ricea, kterej se drží vzadu a nechce za každou cenu všechny rozbrečet. Včetně sebe samotnýho. Hudba jak z nějakého skvělého nezávislého filmu, který rozhodně končí nevesele. Loni jsem zjistil, že to fakt Guillemots nebyli, jejich "Red" mě navíc totálně zklamalo. Před pár dny jsem zjistil, že to byl Francouz Thomas Walter, který si říká tajemně T. a jeho druhé album "T." - je okouzlující, silné a velmi, velmi dojemné.

"Dancing Together"