Co poslouchá...

Jaromír Merhaut
Meat Loaf - Bat Out Of Hell (1977)

Mám rád gigantického Richarda Wagnera, rychlý rokenrol, velké pěvce... a i proto víc jak třicet let zbožňuju přerostlého Netopýra z pekel. Dodnes vidím, jak Shure V15-III zlehka dosedá na okraj čerstvě vybalené voňavé desky a jak s kámošem úlekem nadskočíme při explozi tónů. Meat Loaf hřměl jak uragán, bombastická kapela z členů E-Street Bandu a projektu Utopia vytvářely takovou zvukovou stěnu, že by Spector konce nedohlédl, k tomu pádivé melodie, i vypjaté hymnické kusy, ďábelská kulometná dueta s Ellen Foley.Chvílemi jsme zapomínali dýchat, tak silný prožitek to byl. Prožíval jsem zrovna povojnovou euforii, objevil americký pomp Boston, Styx, Kansas a k tomu tuhle parádu. Kdesi mám doma fotku z onoho dne s mým blaženým ksichtem. Snad ani nemusím zdůrazňovat, že jsem se stal v následujících měsících vrchním gottwaldovským propagátorem Masáka. Jedna ze zásadních desek mého života a shodou okolností i nejprodávanějších desek všech dob! P.S. Už tedy víte, proč se mi tak líbí nový Springsteen...

"Bat Out Of Hell"

---

Co poslouchá...

Dan Hájek
Orbital - In Sides (1996)

Bratři Hartnollovi si dali pauzu a na chvíli se každý věnoval svým projektům. Letošek je ve znamení návratu Orbital na koncertní pódia, taky se těšíte? Zastávka na Planet Festivalu možná toto vše dokonce i odstartuje, oslavu dvaceti let od vydání jejich prvního singlu "Chime". Přesto všechno mám vždy nejblíže k albu "In Sides", skrze které jsem se k nim prokousal. Ať koukám na "In Sides" z různých pohledů, přijde mi stále tím nejkompaktnějším, co kdy Orbital vydali. Fascinace dějovou linií nosných dvojdílů "The Box" a "Out There Somewhere?" a vedle toho "Dŵr Budr" s nezaměnitelným vokálem Alison Goldfrapp (Auntie je její pseudonym). "The Girl With The Sun In Her Head" je ekologickou hříčkou, která vznikla díky energii ze solárního generátoru, atd. Orbital zde dokázali skloubit pod kapotu beaty s poutavou scéničností vrstvených samplů a melodických smyček. "Belfast" v pasáži z "Human Trafficu" má taktéž něco do sebe. Na tuto desku nedám dopustit, je častým hostem v mém přehrávači.

"The Box"

---

Co poslouchá...

Ondřej Michal
Adorable - Against Perfection (1993)

"Čas letí jako bláznivý, nechytím ho já ani vy," zpívá nesmrtelný Karel. Tuhle odvěkou pravdu si uvědomuju dnes a denně. U "Against Perfection" ovšem dvojnásob. Hrdinové mojí pozdní puberty to rozpustili už před mnoha lety. Zůstaly však po nich dvě alba. Jedno vynikající, druhé dobré. To první jmenované, o němž je řeč, mě zastihlo v prváku na střední. Nevěděl jsem co sám se sebou, vymetal mejdany a naivně věřil, že to takhle bude už napořád. Adorable byli láskou na první poslech. Melancholický vokál Piotra Fijalkowskiho mě uhranul okamžitě. Své udělala i celkově posmutnělá nálada skladeb. Zahleděnost do sebe, neveselé texty, holt shoegaze. Večery a noci, které jsem prochodil po Petříně ve společnosti téhle čtyřky, bych nespočítal. Jednou si to ale určitě zopakuju: vytáhnu prošlapané conversky, děravé pětsetjedničky a mikinu s nekonečnými rukávy. "I've got hope and hate and i'm feeling kind of great kind of great," mi propluje hlavou a já vyrazím ven. Vždyť jaro je už na spadnutí.

"Homeboy"

---

Co poslouchá...

Peter Marek
Mik Keusen - Blau (2005)

Před dvěma lety jsem seděl s přáteli na pohovce v brněnské Flédě, v sále byla tma a já jsem očekával, co se bude dít. Po chvíli se na pódiu zjevili tři muži. Basklarinetista Gareth Davis, bubeník Julian Sartorius a klavírista Mik Keusen. Začali hrát a já jsem zůstal nehybně sedět omámen tím, co se dělo kolem. Zasažen zvláštními rytmy a tajemnými barvami jsem sledoval imaginární krajiny, které se přede mnou utvářely. Bylo to něco nového, něco, co mě absolutně dostalo. O pár týdnů později se mi úplnou náhodou podařilo setkat s Mikovou přítelkyní, která se ho právě chystala navštívit doma ve Švýcarsku. Když se vrátila, přinesla mi od něj dvě alba. Starší projekt skladatele a basáka Zimouna s názvem Nå a Mikovu tehdy nejnovější nahrávku s kvartetem Blau. Kdybych měl suše zkonstatovat, o co jde, řekl bych: minimalistické klavírní party prokládané nepravidelnou rytmikou ozvláštněny basklarinetem a ženským vokálem. To sice něco napoví, ale v žádném případě nepopíše sílu, kterou v sobě toto album má.

---