Už jen jeden krok a ocitla jsem se přímo v kořenech nu-metalu, v rozdováděném kotli nebo spíš v pasti, v níž šlo ten večer o jediné - kopat! Nějaký anonymní bastard, kolem pasu řetězy a v očích hlad na z hvězd večera prach, se tvářil, jako že mě chce sejmout. Měl jediný štěstí, že okolo nebylo po ruce žádný fízlý dítě. I tak jsem nebyla naivní a měla jsem strach, protože se navíc tvářil jako gigolo. Sestro, nedovol, aby mě ten šmejd zakopal do mělkýho hrobu a zahrál mi posměšné requiem! Poď se mnou, musíš mi pomoct, už jen kvůli svému svědomí. Ty mu to dáš, ať si nemyslí, že je víc, než sám je! I přes počáteční zkoušku časem byl večer nakonec úplně ideální. V záři reflektorů jsem se cítila jako královna diskoték v L. A., díky muzice se ocitla v orientálních dálkách, stála jsem i u pramenů revoluce. Nakonec z celého sektoru diváků tekly řeky potu a změnily se v celou generaci polosmradu. Ale já i tak načerpala nové síly, abych se další ráno mohla oddávat svatýmu pokoji na Štědrý den. Koncert zanechal stopy v mé duši a každej ten další den na něj budu vzpomínat. Navíc je skvělé, že czeko lidi jsou závislý na nu-metalu a post-rocku. Nevěřim, že kdybych se jich zeptala, odpověděli by něco jiného.