Na festivalu hudebních filmů MOFFOM jsme chybět nemohli. Tradičně bylo k vidění tolik dobrých snímků, že nebylo v lidských silách je všechny zhlédnout. Přinášíme vám přiblížení osmi dokumentů s různou hudební tématikou, které se na festivalu představily.
© facebook interpreta Pátý ročník festivalu
Music On Film Film On Music skončil. Tradičně přilákal dost návštěvníků a především přinesl filmy, které byste jinak těžko mohli vidět v kině. Promítalo se v Lucerně, Světozoru a kině Evald. Hlavní centrem byla Lucerna, ale přátelštější atmosféra (hlavně na baru) panovala ve Světozoru. Diváckou část festivalu vyhrál "Gogol Bordello Non-Stop", cenu poroty si odnesl polský film "Solo", který prý dokonale vystihl vizi festivalu o spojení obrazu s hudbou. Bohužel jsme z časových důvodů ani jeden z těchto dvou neviděli, i tak ale přinášíme přiblížení osmi snímků, mezi kterými je hned několik klenotů. Vybere si opravdu každý.
Too Much Future - Ostpunk! (Německo, Režie: Carsten Fiebeler, 2006)Snímek přibližuje východoněmecký punk pohledem šesti osob, které tehdy byly jeho součástí. Ty vypráví mnohdy velice absurdní historky s policií a především přibližují, jak bylo tenkrát nemožné se odlišovat. Strastiplná cesta, kdy jich několik skončilo ve vězení kvůli samotnému faktu, že jsou punkáči, má hořkou příchuť. Především z vyprávění jedné ženy, které vězení a jeho následné opuštění téměř zničilo život. Ale kromě přiblížení ubohého režimu se i několikrát zasmějete. Osoby mají smysl pro humor a hlavně malířka-punkerka dokázala přítomné v sále pobavit. Nebo vám snad hláška
"Nikdy jsem ani nehulila joint. Nesnášela jsem, jak si to podávaj dokola. Každej si trochu šlukne. Vždyť to je socialismus!", nepřipadá vtipná? Z dokumentu však převládá hlavně pocit, že punkáč zůstane punkáčem až do hrobu. A ač teď třeba vlastní chopper nebo luxusní mercedes, uvnitř jsou pořád tak trochu punk. S mnoha těžko pochopitelnými a drsnými zážitky, které postupem času přetavili ve zkušenosti, a z nich čerpají doposud.
Sonic Youth: Sleeping Nights Awake (USA, Režie: Michael Albright, 2006)Spíše dobře zorganizovaný záznam koncertu než dokument. Mezi písněmi se
Sonic Youth sice vyjadřují k všetečným otázkám, ale dohromady by to nedalo ani třetinu filmu. Kostru tvoří solidně natočené písně. Solidně proto, že se kamery ujmulo sedm velmi mladých studentů filmového umění. Černobílá story o koncertě v Renu je tak základem především pro fanoušky kapely, kteří si bezesporu užijí prolezení celého zákulisí včetně neobvykle snímaného vystoupení. Nejvíce zajímavé mi ale přišlo vyprávění zvukaře, který se přiznal, že nikdy nepozná, jestli si kapela koncert užívá, či ne. Kolikrát je prý úžasná atmosféra, on po rozloučení naběhne nadšený do zákulisí a tam sedí znudění
Sonic Youth. A jindy je to přesně naopak. Dodal, že dříve se to dalo poznat podle vazbení, kdy kapela byla schopná v jedné písni vazbit i přes třicet minut a vybíjela si tak frustraci.
Sonic Youth tady působí jako profesionálové, kteří mají svůj luxusní bus a pořádně ani nevědí, kde zrovna hrají. Po gigu se napapají z bohatého cateringu a zmizí na další štreku. Ovšem s úsměvem na rtech a respektem vůči svým fanouškům.
The Last Days Of Left Eye (USA, Režie: Lauren Lazin, 2006)
Nejemotivnější snímek, co jsem na MOFFOMu viděl. Civilně vyprávěný pohnutý osud zpěvačky Lisy Lopez aka
Left Eye z kapely
TLC, která se rozhodla očistit svou pověst pomocí dokumentu. Odjela do buše se svými nejbližšími, kde se oddávali sebepoznávání a hlavní aktérka mezitím obhajovala svou minulost. Vyprávění je doplněno střihy z konkrétních okamžiků, takže se opravdu nenudíte. Ovšem zlom v pobytu nastal dne, kdy Lisa Lopez začala mluvit o své smrti. Ještě ten den srazili autem malého kluka, který v nemocnici zemřel. Jmenoval se také Lopez a
Left Eye byla přesvědčena, že se bůh netrefil a zemřít měla ona. Tři dny na to jeli vanem někam do buše. Kamera zabírala soustředěnou zpěvačku, která sedí za volantem. Poté se ozval už jen jekot, vidíte strhnutí volantu a rozostření kamery.
Left Eye svůj třicetidenní pobyt nedokončila, zemřela dvacátý sedmý den při tragické havárii. Velmi dojemný snímek o vrtkavosti života. Sympatická zpěvačka s čertíkovským úsměvem, tak místo očištění své osoby po problémech s alkoholem, agresivním přítelem a pobytem v psychiatrické léčebně, zemřela. Za velice zvláštních okolností. Jako by to už dopředu věděla. Svůj dokument tedy nedokončila, ale materiál skvěle zpracovala VH1 a vznikl z toho tento výtečný kousek, který představuje
Left Eye jako čistou duši a extrémně nadanou ženu. Tohle by nešlo zpracovat lépe, strhující podívaná. Žádný scénář, pouze život - o to je vše ještě mrazivější.
The Night James Brown Saved Boston (USA, Režie: David Leaf, 2008)Den poté, co byl zavražděn
Martin Luther King, se po celé Americe očekávaly velké nepokoje (ty se nakonec objevily). Ovšem v Bostonu, v hale pro dvacet tisíc lidí, měl mít koncert
James Brown. Starosta chtěl koncert zrušit, ale byl přesvědčen mladým a jediným černým senátorem, aby ho naopak živě přenášela bostonská televize. Protože neměli času nazbyt, po poradě s tím souhlasil. V té době nikdo neměl s živým přenášením koncertu zkušenosti, proto se přímý přenos zdrží a určitě není dokonalý. Svůj účel však splní. Amerika se zmítá v agresi a jediné město, které hlásí klid je
Boston. Geniální tah vyšel a všichni zůstali doma až do osudové půlnoci (koncert se ihned po skončení znovu reprízoval).
James Brown je ve vrcholné formě, a když se mu na pódium začnou sápat černoši, začne zasahovat policie. Tu Brown vyhání a situaci řeší sám osobní domluvou, kdy především svým charismatem dokázal přesvědčit nejen lidi v sále, ale i u televizorů, o tom, že by si
Martin Luther King - bojovník proti násilí - přál uctít v míru. Je vyslyšen a má tak na svědomí historickou událost, o které se příliš neví - zachránil
Boston. Bohužel chybí pozdější zhodnocení tohoto činu z úst Browna, ale údajně se k tomu již nikdy s odstupem nevyjádřil. Na těch dobových záběrech je ale vše dost dobře pochopitelné. Aktuální komentáře zúčastněných, včetně tehdejšího starosty, tomu dodávají reflexe s odstupem.
Style Wars (USA, Režie: Tony Silver, 1983)
Dnes již kultovní film pro milovníky graffity a vůbec undergroundové kultury hip hopu. Zachycuje prazačátky graffitování na newyorské vlaky. Společně s tehdejšími respektovanými writery se vydáváte do dep metra, kde předvádějí své umění a pak celé hodiny ve dne čekají, až jejich vlak přijede. Velmi vtipné jsou jejich výpovědi především proto, že věkový průměr je okolo šestnácti let, ale jsou i výjimky. Už tehdy se obhajovali svým životním stylem a tím, že vlaky patří všem. Do kolen nicméně dostanou vyjádření newyorských politiků a policistů, kteří s nimi naprosto beznadějně bojují a jsou úplně mimo. Jejich vyjádření k problému grafitti připomíná projevy Milouše Jakeše. Je jedno, že nevim, co mluvim, ale hlavně, že mluvim. Nakonec se jim zamezení díky dvojitým ostnatým plotům a psům z velké části podaří. Ale writeři si svoje cesty opět najdou, i když to mají mnohem těžší a navíc se mění i doba. Vlaky již nestojí několik hodin, než opět vyjedou, ale jen pár minut, takže své nedodělané věci doslova honí po celém New Yorku. Podkresy tvoří Sugarhill Gang, Treacherous Three nebo Trouble Funk. Podstatná odbočka je věnována i rychlostí světla vzkvétajícímu breakdance. Jednoduše jsou to výborně zachycené počátky hip-hopové kultury, včetně rozzuřených výpovědí občanů a rodičů. Zároveň se začnou odehrávat i první graffity války, kdy neznámý umělec/vandal říkající si CAB přečmárává svým podpisem pracné obrazce jiných. Zaznamenány jsou i úplně první tagy na světě. Takže pro milovníky této kultury se jedná ve všech směrech o určitou bibli.
Wasted Orient (Čína, Režie: Kevin Fritz, 2006)Zajímavá vás, jak může v Číně vypadat punk-rock? Přesně o tom totiž je "Wasted Orient". O kapele
Joyside, která vyznává Iggyho Popa, Johnny Thunderse a Darby Crashe. Nemají zrovna na růžích ustláno a žijí v totální bídě. Jim je to jedno, stačí peníze na pivo a nudle. Kvalitní alkohol kradou. Víc je nezajímá. Jsou populární čínskou punkovou kapelou, ale evidentně jim to nevynáší. Dokument zachycuje jejich tour. Cestují vlakem, nonstop chlastají a vedou dost často řeči bez hlavy a paty. Několikrát se to zvrhne v nechutné krkání, čurání a podobně. Nudil jsem se nad vyprázdněnými řečmi, ale pokud se přešlo do exteriérů, bylo to zajímavé. To celkové zachycení chudé strany Číny. Špinavé trhy, kde se prodávají i psí hlavy, nechutné a přecpané vlaky, bytovky, ke kterým by se statik bál přiblížit a záchody v podobě obří vykopané jámy. Nikoho v kapele to nezajímá, chtějí jen chlastat a hrát. V tomto smyslu film i plyne. Prostříhávám koncertními záznamy z malých klubů, kde na ně chodí, a nutno podotknout je i zbožňuje, náctileté publikum. Cesta končí návratem do Pekingu. A vy jste trochu znechucení, trochu znudění a trochu rádi, že žijete v Praze. Asi nejprázdnější dokument letošního MOFFOMu.
Heima: A Film By Sigur Rós (Island, Režie: Dean DeBlois, 2007)Film o návratu
Sigur Rós do jejich rodného Islandu, kde se rozhodli uspořádat šňůru několika koncertů na neobvyklých místech a se vstupem zdarma. Rozhovory se členy kapely jsou vždy protnuty jednou skladbou z každé zastávky. Prostřihy jsou i na panensky nádhernou přírodu Islandu. Lidé jsou šťastní, že se jejich kapela vrátila a chodí na ně všude. Hrají v opouštěné a polorozpadlé rybí továrně, na několika loukách, v malých sálech a končí grandiózním výstoupením v Reykjavíku. Kamera je opravdu nádherná a zachytit atmosféru mezi
Sigur Rós a příchozími posluchači se povedlo výborně. Čistota nejen té země, ale i lidí na vás dolehne během několika minut. Ostatně z toho lze dost dobře pochopit, proč produkují zrovna takto dojemnou a drásavou hudbu. Ať hrají akusticky na louce, kde má stát vodní elektrárna, nebo zběsile vazbí v betonové továrně, vždycky s prostředím během několika minut souzní. I to, že na se na jejich koncerty vydávali do zapadlých pustin celé rodiny, i velmi staří lidé, o něčem vypovídá. U nás si to nedokážu představit. Jsou zkrátka pyšní na to, že je mají. V hlavním městě Islandu se sám zpěvák Jon Thor Birgisson přiznal, že si pamatuje jen první tři písně a pak tu poslední. Jinak, že se topil v euforii. Ano, koncerty u nich mají totiž úplně jiný náboj a jsou i odlišně chápány. Povýšili svoje umění ještě někam výš, než normálně, někam ke kopcům z ledovců, do kterých se následně vpili. Pochopíte nejen fenomén
Sigur Rós, ale i fenomén Islandu jako takového.
Baraka (USA, Režie: Ron Fricke, 1992)
Jediný film, ve kterém nepadne ani slovo a přesto řekne všechno. Překrásné záběry na přírodní scenérie, domorodé kmeny či aztécké pyramidy, střídají drtivé pohledy na pomalou civilizační apokalypsu. Ukazuje v plné nahotě to, před čím rádi děláme, že vůbec neexistuje. A pokud to víme, ještě raději zavíráme oči. Chudoba, zbraně, nepřípustné továrny na zpracování kuřat, kácení pralesů a mnoho dalšího. Vše s krásnou hudbou, co kameru dokonale a hlavně věcně podmalovává. Přestože je starý šestnáct let, nic ze své aktuálnosti neztratil. Ba naopak, asi je to v mnohém ještě horší. A tak "Baraka" působí jako zdvižený ukazováček našemu světu. Tenhle film by měl vidět opravdu každý, alespoň na chvíli totiž donutí zamyslet se nad tím, jak neuvěřitelně šťastní můžeme být, že žijeme zrovna v Česku. A nejen to, jasně a bez zábran představuje nelidské systémy výroby v továrnách, kde na jednom místě manuálně pracuje několik tisíc žen, stejně jako mytí se ve stoce, nad kterou se pálí mrtvoly. Je to průlet naším světem, kde se ukazuje čistota a nevinnost přírody s drastickým a hloupým chováním lidí, které má, a hlavně bude mít, ještě nedozírné následky. Povedlo se sjednotit hudbu s obrazem a vzniklo něco, co asi nejvíce vystihuje podtitul: Odysea Země. Dnes již klasický snímek by měl být povinnou podívanou ve školách, o tom jsem přesvědčen.
