Audio/Video Jukebox

více...

Téma

Rock For People 2012

Hlas Česko Slovenska

Nové album Charlie Straight

Co poslouchá musicserver

Co poslouchá musicserver speciál - Benjamin Slavík

20.09.2008 05:00, Benjamin Slavík

Jako správnej stajler jsem si tím prošel. Upřímná rock'n'rollová póza odmítající cokoliv nerebelujícího. Po zmoudření přišlo vstřebávání nekytarových zvuků. Tady máte stručnej výcuc na jedné hromadě. Výpovědní hodnota je nulová, protože to bych tenhle seriál musel psát dva měsíce sám.

Seriál Co poslouchá musicserver si dal na čas oddech, to ale neznamená, že byste přišli o pravidelné články s oblíbenými deskami našich redaktorů. Ti se rozhodli zapátrat v paměti, probrat sbírky a sepsat vždy svých deset nejoblíbenějších nahrávek. Nemusí se jednat o to nejlepší, co v životě slyšeli, jde hlavně o alba, která je v průběhu života nejvíce zasáhla a ovlivnila. Jako další svůj harddisk otevírá Benjamin Slavík.

Jasně že tu zdaleka nemůže být všechno, nemůže tu být ani zlomek. Žádná deska nemíří ani do poloviny devadesátých let, což neznamená, že bych starší doby neoceňoval. Promlouvaly ke mně především v minulosti. Teď a tady se rochním v indie scéně (ano, stále), ale už před nějakým časem jsem konvertoval na temnou elektroniku. Takovej frajer, abych přiznal, co jsem poslouchal v deseti letech, zase nejsem.

10. Beck - Odelay (1996)

Už proto, že eklektiku považuji za výrazový prostředek současnosti, tady Beck nemůže chybět. Proč? Protože je nejlepší. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli mě baví víc "Where Its At" a spol. nebo "Jack-Ass" a spol. Abyste mi rozuměli: nářezové hity staví alternativu vtipně samozřejmému míchání žánrů (hip hop, blues, country, punk, hardrock, ska). Na desce se super coverem blonďák své surreální chameleónství dotáhl do plného tvaru. S drzým šklebem předává pozitivní energii. S "Odelay" jsem si už dost užil, ale když na to přijde, celej den neposlouchám nic jiného. Skoro je mi líto všech těch cen, co tehdy nafasovala, chtěl bych ji mít pro sebe.

9. Portishead - Third (2008)

Pořád tuhle desku nezvládám poslouchat přes den. Ze starších Portishead chybí jazz a zapnuté větráky. Její introvertnost a uzavřenost vám nedá šanci. Beth Gibbons dospěla a svoji kapuci nezahodila, ofinu neostříhala. Tehdy ji trápila láska, dnes jde ve svých depkách dál a dál. A zbylá dvojice se jí bez keců podřizuje (nebo naopak ona jim?!?) - kašle na aranže, hraje jednoduše a bez okolní krásy. Na tomhle serveru jsem v recenzi napsal: "Se třetí deskou Portishead dostává termín emo mraky nových souvislostí. Opět mě napadá, že Beth Gibbons by měla chodit s Thomem Yorkem z Radiohead. Opět mě napadá, že chci zpátky do 90s." Ještě jsem si nic z toho nerozmyslel.

8. The Strokes - Is This It? (2001)

Že něco na způsob rock'n'rollové revoluce rozpoutali parchanti zazobanejch fotříků, mi přijde naprosto v pohodě. Hlavně v momentu, kdy o žádnou revoluci nešlo. Kytarovky na nás jen začaly mávat z obálek časáků. Kdysi ve mně tahle deska vzbuzovala potřebu znát všechna béčka Velvet Underground, Television a zkousnout alespoň pár singlů The Fall. Vše krom posledního jsem při své skromnosti zvládnul na jedničku. Ale už mě to přešlo a rozhodně se nekasám, že na mě marketing jejich promofotek nefungoval. Někdo debut The Strokes bere za návrat rocku, někdo za milý extrakt z rockové alternativy. Kdybych se nepoflakoval po Praze, leč po New Yorku, "Is This It?" bych hrdě vydával za svůj deníček. Na všechna ta klišé zážitků s přívlastkem poprvé a jedním dechem projeté suché lo-fi hitovky se ještě bude vzpomínat. Myslím, že je vážně super, že zní jako vysmažený spratci, ale přitom hrají s úhlednou precizností. Tváří se to jako garáž, ale vše mají pečlivě srovnáno do slok a refrénů.

7. Blur - 13 (1999)

Blur se ve frontě na nové The Beatles moc dlouho nezdrželi. Taky mě na nich bere, že z celé britpopové sámošky byli daleko nejšpinavější. Graham Coxon je nejlepší kytarista devadesátých let, Damon Albarn oblíbená gorila. Dokaď se tolerovali, byli si ku prospěchu. Blur měli skvělý zvuk, touhu znít jako nikdo jiný a naivní klukovské úsměvy. Než aby objímali davy, uzavírali se do sebe, mířili k intelektuálům. Nabízeli širokou žánrovou paletu. Naživo byli nářez, ale ve studiu vyzkoušeli všechno, co je napadlo. "13" je nejvíc, protože je více indie než britpop. Chvíli country, chvíli Sex Pistols, chvíli vazbení beze smyslu. Chytlavé písničky tu jsou, ale hned z první řady mává nenucená originalita."13" mění tlak i náladu a podepisuje, že "Song 2" není zdaleka taková sranda, jak by se mohlo zdát. Pouštím si to, když je mi smutno i veselo.

6. Animal Collective - Strawberry Jam (2007)

Na indie scéně jsem nic lepšího, než tuhle sebranku magorů vymykajících se téměř všemu současnému, nepotkal. S konvencemi se Animal Collective nekamarádí, občas působí, jako by to dělali natruc fans Kaiser Chiefs. Tahle deska není o nic normálnější jejich starších desek, ale po deseti posleších nanečisto začíná být nebezpečně chytlavá. Ze zvukových stěn odpadávají melodie, z neurotického pořvávání lehce znepokojivé pohádky. Animals podporují ironii, nezávislost, živelnost. Představte si to: několik géniů zavřete do sklepa, nedáte jim drog, a řeknete jim, ať si hrajou. Počítám, že za necelý měsíc budu mít tuhle kapelu spojenou s nejlepším koncertem roku. Nebo života?

5. Primal Scream - XTRMNTR (2000)

Primal Scream bejvali originální zlatíčka. "XTRMNTR"? Agrese umocněná na stopadesátou. Hity se valí z každého tracku. Má to formu, má to obsah, je to nářez, kompiluje to rock'n'rollový a taneční model předchozích alb. Tahle deska mi dala chuť chápat taneční hudbu, předhodila první remixy, donutila akceptovat nekonzistentní písničkové struktury. Tvrdé beaty mísící se s garážovým punkem, fungující jako nejhlasitější se odvolání na třetí desku The Stooges (razantnější a výmluvnější než dokolečka na koncertech obehrávané covery). Gilespie a spol. absorbují další vlivy, jako třeba jazz s dubovou rytmikou, z čehož vypadává nekopírovatelná šablona nadžánrové kytarovky. Agresivní politické texty Bobbyho vyčerpaly do té míry, že už nikdy do svých terčů nestřílel tak spolehlivě. Chcípněte, hippies...

4. Bloc Party - Silent Alarm (2005)

Z celé kytarové vlny mám Bloc Party nejradši. Jasně že tu je zvuk z "Three Imaginary Boys" od The Cure a šlohnutý textový motiv z "A Forest". A co jako. Blocs se s tím neserou, je jim jedno, že připomínají přelom 70s a 80s v Británii. A jako jedna z mála současných kapel nezpívají, aby zpívali, naopak si dávají samá vážná témata. Deziluze z nucené ztráty nejlepších přátel, zhnusení z G. Bushe (ne, že by zrovna tohle nebylo celkem tradiční agitkou, ale musí se uznat, že Kele tohle umí), nepochopení plytkého života jejich vrstevníků. Kele je pravá osobnost současného rychlého světa (angažovaný, skvěle vypadající kontroverzní mladý muž) a podle Russella Lissacka jsem se nechal na jaře ostříhat.

The Ecsthasy Of Saint Theresa - Slowthinkging

3. The Ecstasy Of St. Theresa - Slowthinking (2002)

Muchow je frajer, fandím mu ještě více než Kayovi (a Kateřinu už dlouho tajně miluju). Je to skutečná osobnost, u které její podíl na muzice ke spotřebnímu seriálu přejdu. Práci s Langerkou a Toneless jakbysmet. Nic proti spotřebním produktům, ale JPM už od dob "Fluidum" s Ecstasy Of St. Theresa vykazoval nekonečně dlouhou trvanlivost. Tuhle desku od něj můžu nejvíc, protože na ní s Káťou nic nevidí v černých barvách. Ne že by jim nešlo se topit ve vlastních depkách, ale v iluzích odpolední s kapučínem jim to sluší nejlépe. Mají tu nejeden rozepsaný hit, ale nikdy ho nedotáhnou ani do poloviny, protože nemají ve zvyku si věci ulehčovat. Dělají pop, ale většinou jim není moc rozumět. Rozhazovat nápady si můžou dovolit. Tahle deska se společně s "Moonshower And Razorblades" vymyká naší smradlavé žumpě, co ještě donedávna sídlila v Roxy.

2. Radiohead - Kid A (2000)

Jo, tohle je nářez. Otevřená óda na uzavřenou náladu se táhne každým trackem. Je tu hodně specificky aplikované psychoanalýzy a postupu dada. Thom Yorke xeroxuje svou roztrhanou duši. Je tu hodně stísněné atmosféry a pachu "Maxinquay". Radiohead si proházeli nástroje, obejmuli elektroniku a nechali se svou paranoiou doslova pohltit. Není jim blbý člověka omráčit. Ve srovnání se slavnější "OK Computer" je "Kid A" stejně bohaté na nápady. Že je to největší depka jejich kariéry, snad víte. Sedm let po vydání je zajímavé sledovat, jak na určité textové i hudební motivy přímo navazují. Tak nějak mi tahle deska zapadá do lehce zkresleného triphopového schématu. O společných zážitcích vyprávět nebudu, asi byste mě pak měli za trosku.

1. Massive Attack - Mezzanine (1998)

První místo pro Massive Attack! Atmosféru "Mezzanine" hodnotím jako geniální zejména proto, že pokaždé přichází s tím pravým triphopovým. Mimo střílet neumí. Jeden track, jeden přesný zásah. A nikdy to není nic, co by nebylo temné jako okolí Bronxu v noci. Koupají se v triphopové lázni, dávají si drtivá kytarová sóla. Stavby písniček mají značně rozostřené, ale hitparádových momentů nastřádali nepřeberně. Trip hop ženou do fáze, kde na něj ministerstva zdravotnictví vypisují zatykače. Neuznávají žádná omezující pravidla. Točí si děsivé tarantinovské klipy. Nic jim není málo, naopak pracují s extrémním vyjádřením. Pojmu lyrická skladba dávají nové rozměry. Vybírají si ty správné samply, které zpracovávají tak, že je nepoznáte.

Dojmu, že se tohle album nikdy neoposlouchá, se nezbavím. Neustále se v něm dá něco hledat a nacházet. Neustále z něj vyskakují nové tmavé obrázky. Nenechá vás na pochybách, že bristolský trip hop je nejlepším novým žánrem devadesátých let. Tehdy nikdo nebyl proti. Deprese, stísněnost, paranoia fungovaly na daleko větší posluchačské spektrum než dnes. Nekriticky obdivuji, že se jedná až o třetí album. Většina kapel jejich doby to nejlepší vystřílela v dobách debutu a jeho zbytků.

Související články

Animal Collective - Honeycomb/Gotham (Audio Jukebox)
Divadlo na Colours obohatí Barbora Hrzánová, Anna Polívková nebo SKUTR (Tiskové zprávy)
Damon Albarn: "Blur ani Gorillaz to nemají za sebou" (Novinky)
Here - A Penny For Your Thoughts (Recenze CD)
Damon Albarn vydá v květnu sólovku (Novinky)
Čtvrtá studiovka Keane vyjde počátkem května (Novinky)
Muzikanti se chystají do vězení s Romanem Týcem (Novinky)
Ecstasy Of St. Theresa - EOST101010 (Recenze DVD)
Kytarista Radiohead odhalí ve svém bočním projektu lásku ke klasice (Novinky)
Björk na Colours Of Ostrava doplní Bobby McFerrin a Animal Collective (Tiskové zprávy)

Názory

mnam (sakuL, 20.09.2008 12:13) Reagovat - e

Tak v historii tohohle serialu, jsem se doposavad nesetkal s autorem, u ktereho by se moje muzikalni choutky tolik shodovali. Krasny vkus!
- Re: mnam (yoyo, 21.09.2008 18:33) Reagovat - e
  
  Víš co je zajímavý? - většinu těch desek mám taky dost rád. Jenže když čtu, jak o nich tenhleten pózér píše, skoro se za to stydím...
  - Re: mnam (karel, 21.09.2008 21:49) Reagovat - e
    
    není se třeba kvůli němu stydět za ty desky, ale vím, jak to myslíš ;)
m m (smutek, 20.09.2008 12:25) Reagovat

povrchni jako vzdy...
Dobré (dákie, 20.09.2008 13:03) Reagovat - e

Skoro shodný výběr jen XTRMNTR je pro mě jedníčka už 8 let.

zobrazit všechny názory (21 celkem)

Album týdne 22/2012

Sigur Rós
Valtari

minulá Alba týdne

Na okraj Lukáše Bendy

Bene, řekni prdel, máš na to?

Nadužívání slovního spojení česká malost považuju za největší českou malost. Jsme mistři světa v komentářích a diskuzích na netu, ale pro pochopení legrace abychom si zaletěli na jinou planetu. Rozhořčené reakce, které vyvolal Ben Cristovao se svým novým super(s)hitem "Prdel", budiž toho důkazem.

Termín česká malost je tentokrát na místě. Arbitři jediného správného vkusu nezastavili začátkem května v komentářích - ať již na musicserveru nebo kdekoliv jinde - pusu. Jaký je ten Ben Cristovao pozér! Vlastně vůbec nemá ...

celý článek »