Bloc Party pokračují v přesvědčování o svém talentu. Že jsou v hraní post-punku jedničky, víme už od nástupu na scénu (2004). Apely druhého alba na povrchní život mladých bez idejí nepůsobí, jako když jde třídní šprt žalovat, že vás viděl kouřit na záchodě (2006). Třetí deska je vzteklá, zábavná - syrová, brutálně elektronická -, nese si s sebou stigmata ztráty starých fanoušků, a přitáhnutí těch, jež by o ně dřív nezavadili (2008). Ukazuje, že ve své kytarovce mohou filtrovat a kombinovat, nač si vzpomenou, a dochází do míst, kde je talent slabé slovo.

Odkud "Intimacy" vychází, je jasně čitelné. Není to tam, kde začalo nebo skončilo "Silent Alarm," ani tam, kde dohrálo "A Weekend In The City," je to někde v 3D prostoru. Je to fúze chemie a písničkářské přirozenosti. Pohybuje se někde mezi syrovostí prvních demáčů a do detailu vymyšleným zvukem. Do výsledného mixu přihazuje něco, o čem je mezi mladými projekty už hodně dlouho řeč - ostré syntezátory v "Ares". Potvrzuje, že rock'n'roll konvenčního střihu je stejně jako osamocená dance music dobrý leda jako přívěšek ke klíčům.Blocs recyklují, ale vtipně a na poměry současnosti stále invenčně a s vlastním názorem a suverenitou. Obecně známé motivy ("Ares" a "Breathe" od Prodigy), na něž hudba ještě nezapomněla, dávají do zbrusu nových souvislostí. Vše, co tu bylo, ještě když tahali kačera, zvýrazňují a nechávají mluvit samostatně. "Intimacy" navíc působí hned už proto, že Kele je jedním z nejlepších dnešních textařů a vy se v ní můžete pitvat týdny. Raveovou hudbu zbavují neschopnosti útočit na city. Jak v sobě mají uplakanou poetiku ("Biko", "Ion Square", "Signs"), tak vám svým Telecastrem rozbijou hlavu ("Ares", "Better Than Heaven", "Halo", "Trojan House")."Intimacy" se tváří tak, že všechno, co kdy Bloc Party dělali, mělo směřovat sem - do melancholie rozbourané masivní taneční drogou. Má v sobě přesvědčení, že jde o logický vývoj. Vybočuje z ducha diskografie i ze současné hudební produkce, to vše ale takovým způsobem, že by o tom nikdo neměl pochybovat.Pod album nahrané ve dvou separovaných sessions se podepsali autoři zvuku dvou předchozích desek. Že byste měli automaticky poznat, kterou skladbu dělal Paul Epworth a kterou Jacknife Lee, není důkazem průhlednosti, ale jasného rukopisu. Momenty, kdy písnička působí, jako by se Jackife od Epwortha učil, jak nechat hrát kapelu potichu a přitom nahlas, patří k nejlepším. Formát tříminutové skladby Bloc Party k vrstvení motivů a nálad v klidu stačí. "Intimacy" hraje necelých čtyřiačtyřicet minut, ale v podvědomí drnčí hodinu a půl. Nebýt Keleho hlasu, zněla by jako z garáže, nebýt kytary Russella Lissacka (mimochodem Johnnymu Greenwoodovi dorostla konkurence), zněla by originálně jen z poloviny.Nic tu nechybí - ze starých desek tu je všechno, dost nových věcí příjemně motá hlavu. Bloc Party mixují, kombinují; organickým, nenuceným způsobem dochází k nevyčerpatelné desce. Fór je v tom, že mixér vyhazuje naprosto originální kulervoucí tlakovou vlnu. A zase jednou nějaká aktuální kapela zrušila hranice taneční scény a kytarovek. Děti, o tomhle se budou učit vaše děti.